Vánoce s Ježíškem

Vzpomínám na Vánoce, v našem bytě jedna plus jedna, v ložnici na stolku vánoční stromeček, který jsem zdobila vždy s mámou, v kuchyni to vonělo smaženým řízkem a na stole vánoční cukroví, pravidelně 4 druhy. A já se vždy pyšnila, že jsem rohlíčky obalovala v cukru.

Táta zapálí voskové barevné svíčky na stromku a zavírá dveře od  ložnice, a to proto, abychom neviděli přicházet Ježíška. Já s bráchou hltáme řízek a bramborový salát, tenkrát bez majonézy a nedočkavě poposedáváme na židlích a čekáme, až Ježíšek zazvoní zvonečkem. Máma odnáší talíře a táta někam taky jde a najednou tichý zvuk zvonečku.

„Mami, tati, honem, Ježíšek už zvoní,“ volám na rodiče. Já poskakuji u bílých dveří do ložnice a čekám na povel, že můžeme vejít. Nepamatuji si, kolik bylo balíčků, ale nikdy to nebyla žádná sláva. Nikdy  jsme nebyli  zahrnuti dárky. Pro mě dlouho bylo tajemstvím, odkud  Ježíšek  zvoní a proč ho nevidím.  A proč nikdy nemám takové dárky, jaké jsem si přála? Psávala jsem na vytržený  papír z nějakého sešitu svou prosbičku pro Ježíška a dávala za okno, za pomoci své mámy.

Ale pamatuji si, že jsem prosila se sepnutýma ručičkama  Ježíška, aby máma byla zdravá a nebolela ji hlava. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem věděla, že už Ježíšek není, že dárky nosí máma s tátou a že zdraví mé mámy nezajistí Ježíšek. Nemusela jsem se nijak ptát, vypátrala jsem tu krutou pravdu náhodně, když jsem viděla mámu schovávat dárky do skříně a že často chodí k lékaři, který má bílý plášť.

Mám pětiletou vnučku, která na Ježíška zatím věří. Nevím, jak bude dlouho věřit, ale přála bych si, aby jí to vydrželo hodně dlouho. Ať si váží toho, že může být dítětem, tím šťastným dítětem, které má rodiče, dítětem, které je zdravé, dítětem, které má svá přání a touhy a převážně jsou splněny. Dítětem, které se může radovat, že mají stromeček, elektrické svíčky a na stole bramborový salát s majonézou a plnou mísu cukroví.

Chtěla bych se na chvíli vrátit do dětských let, když táta zapaluje barevné voskové svíčky, máma peče cukroví v troubě, kde se muselo do kamen přikládat uhlí nebo dříví, v našem malém bytečku jedna plus jedna. Pak táta vytáhne ze skříně harmoniku a my zpíváme. Chtěla bych se na malou chvíli vrátit do let, kdy jsme byli všichni čtyři pohromadě. Zkusím poprosit Ježíška, zkusím napsat na kousek papíru své skromné přáníčko a dám ho za okno. Že bych na stará kolena začala opět věřit? 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10