Miláček kačer - Kačík

Na jednom chovatelském bále vyhrál krásný velký, živý ,,pekáčový‘‘ kačer z tomboly nás, naší rodinku.

Ale pěkně popořádku. Nejprve ho čekala dlouhá cesta vlakem domů stísněného v krabici. Jako černý pasažér se nechoval, naopak, svou přítomnost ohlašoval silným škrábáním. Později vystrčil svou nádherně vybarvenou hlavu a jako malý rozumbrada se se svým ,,káč, káč‘‘ zapojil do rozhovoru se svými spolucestujícími.

Po týdenním pobytu u slepic, bylo rozhodnuto, že kačera můj manžel připraví k pečení. Ale co se stalo. Dospělé dcery se s ním šly rozloučit. Jedna brečela ve skleníku, druhá za rohem. Kačera to tak dojalo, že se postavil proti nim, hlavičku na stranu a prosebně spustil své ,,káč, káč‘‘, asi tušil co se chystá. Nakonec dopadlo vše jinak, místo aby skončil k nedělnímu obědu na pekáči darovali jsme mu život a příjemný pobyt na naší zahradě.

U slepic se mu nelíbilo, moc kolem něho vířily prach a on miloval vodu. Zapustili jsme mu do záhonu vysloužilou dětskou vaničku, naplnili po okraj vodou a čekali jak se zachová. Nejprve jí ochutnal a vyšplouchal si hlavu i s krkem. Po chvilce se už koupal celý a to byl obřad, který si užíval každý den v létě i v zimě. Pro naší rodinu i sousedy to byla podívaná a relaxace. Plaval dvě tempa tam, zacouval, znovu dvě tempa, víc se nedalo, zobákem vysál všechny živočichy a potravu s bahnem ze dna. Křídly vystříkal téměř všechnu vodu do okolí až 4-5 m od vaničky. Sušil se téměř dvě hodiny, vzorně si překládal a pročechrával každé peříčko, ani na jedno nezapomněl. Nakonec si chlubivě načančal své jedinečné zakroucené ocasní brko.V letním období se postupně převlékal do hnědého a v zimě do šedého peří.

Na jaře, když se začali obdělávat zahrádky stal se z kačera velký pomocník, aby záhon pěkně hluboko načechral posloužil mu zobák jako rotarátor. Ale než jsme vyseli zeleninu a květiny, museli jsme se rychle postarat o malý plůtek, abychom později sklidili trochu úrody. Přes den byl Kačík vzorný a pohyboval se jen na určeném místě, když ale nastala tma a rozsvítili jsme v domě světlo, milý kačer, aby mohl být v naší blízkosti na trávníku, si s plůtkem lehce poradil. Byl hrdý, když nás mohl každé ráno probouzet svým ,,káč, káč‘‘.

V létě když květiny a zelenina vzrostla a my dali kačerovi opět volnost po celé zahradě, chodil elegantně mezi řádky, likvidoval škůdce a plevel. Samozřejmě, že se pustil i do okusování salátu a košťálové zeleniny, ale byl tak roztomilý, že jsme mu vždy odpustili, protože vždy myslel i na nás a pokaždé trochu toho chřástí pro nás zanechal. Možná to byla jeho zásluha, že jsme neměly červivou kořenovou zeleninu. Vždy když jsme byli na blízku a pozorovali jsme ho, škádlil nás. Ze všech květin a několika jiřin měl nejraději jednu svou oblíbenou ,,bílou jiřinku‘. Nejprve zobákem okolo ní načechral zeminu, potom se zkoumavě na nás podíval a vzápětí uličnicky jeden mladý výhon uštípl a okousal.

V zimě byl překvapený ze sněhu, s hlavičkou na stranu pozoroval padající vločky a chytal je do zobáku. V silných mrazech odmítal provizorní domeček, občas když foukal vítr se schoval pod stříšku se slámou. Nakonec jsme ho museli naučit do skleníku, aby neumrzl. Věrnou společnicí mu byla drobná opelichaná slepice nosnice, kterou její vrstevnice odmítaly. Jako pravý gentleman, Kačík poslušně čekal, až slípka snese ve skleníku do bedýnky vejce, aby se později, jako druh a družka vydali společně na procházku po zahradě. I slepice byla trpělivá a čekala až se kačer vycáká a ukončí svůj koupací obřad. Možná, že po čase se jeho zásluhou z opelichané slepice stala výstavní krasotinka.

Na jaře musela milovaná slepice zpět do houfu, dělala na zahrádce škodu, co mohla tak rozhrabala. Kačer jí zůstal věrný a chodil se na ní dívat ke vrátkům, ale naší přítomnosti dával větší přednost. Když jsme trávili pohodové chvilky s přáteli na zahradě na houpací lavici, kačer přicapkal a v tichosti nás poslouchal. Občas nám skočil do řeči svým ,,káč, káč‘‘ a nebo návštěvám předváděl své cákání, třebaže se už ten den cákal.

Náš rodinný kačer už s námi není. Jednoho rána jsme ho našli na zahradní cestičce ubitého, zahynul tragicky a smutně. Ještě několik týdnů po tragédii jsme nalézali na zahrádce jeho peříčka, jako by odněkud posílal tichý pozdrav, abychom věděli, že je stále s námi, i když má na svém oblíbeném místě ve stínu za stromem své věčné místečko.

Autor: Hanina51

Tento článek také můžete