Nezvaní společníci na chalupě

V dávné době, když byli Lenka s Michalem ještě malí, jezdili jsme na chalupu u Opočna téměř každý víkend. Děcka tu měla velký rozlet a pro nás dospělé tu byl klid. Práce na zahradě, která nás nenudila, nebrala mám sílu, ale naopak těšila.

Jednu pěknou už téměř podzimní slunečnou sobotu, jsem si doma připravila těsto na bramborové knedlíky, počkali jsme na manžela, až přijde z práce po noční domů a vyrazili na náš venkov. Než jsem přemístila věci z auta, měl taťka roztopená kamna na vaření a já se mohla dát do švestkových knedlíků. Venku bylo nádherně a tak se mi rodinka hned rozutekla a já zůstala v seknici sama.

Jedním okem jsem sledovala vodu v hrnci a druhým pokukovala smutně z okna ven. Při tvoření milovaných švestkáčů, jsem zaslechla jakési šustění. Oči mi hned nedůvěřivě sklouzly ke kamnům. V momentě se stalo něco co je pro nás ženy typické: vyskočila jsem na stůl a spustila tak silný řev, že se rodinka v mžiku seběhla. Samozřejmě, že jim chvíli trvalo než pochopili, že můj obranný postoj na stole a poskakování po palcích na nohou zavinila jedna malá myška!!

Děti se mi smály a manžel? Ten jen vytáhl uhlák z pod kamen, aby mě přesvědčil, v naší chalupě myši nejsou a za kamny, že není žádná díra, kudy by mohly prolézt. Nevěřila jsem mu, ale ze stolu jsem po chvíli pomalu a nejistě slezla, abych dodělala oběd, už se pomalu blížilo poledne.

Pokračovala jsem dál v tvoření knedlíkových koulí a nejistě po uhláku pošilhávala. Děti se mnou chvíli zůstaly, ale ne dlouho. Když zjistily, že se myšky nedočkají vytratily se ven, pokračovat v hrách.

Jen vyběhly a v místnosti nastalo ticho, myška se tu opět objevila. Repríza byla stejná - můj řev a skok na stůl. Přiběhl jen Michal s pastičkou, aby mě trochu uklidnil. Využila jsem jeho přítomnosti a prchla ven s knedlíkem v dlani. Pod oknem jsem si sedla na kámen a čekala až se myška chytí. Netrvalo dlouho, když jsme venku uslyšeli ,,Cvak“. Michal radostně zaběhl do seknice úlovek odklidit a já šla opět pokračovat v přípravě oběda.

Voda v hrnci se pomalu již vyvářela a oběd nikde. Opět jsem zůstala sama a znovu další vylezla myš na výzvědy! Zas stejný scénář. To už jsem raději zůstala po celou dobu venku s knedlíkem v ruce dokud se nechytili všichni nezvaní hosté. Na obyčejný kousíček chleba se nechaly nalákat docela rychle, hlupačky, snad se chtěly vzájemně předběhnout, nebo jim čerstvý chléb silně zavoněl? Michal neměl ani čas doběhnout za Lenkou. Jak se trochu vzdálil, otevřeným oknem se ozvalo hlasité cvaknutí a já jak siréna zaječela: ,,Michaléééé honééém, přicvakla se další, odnes jí prosíííííím.“

Bylo jich celkem pět, celá rodinka, dvě velké a tři maličké. Potom už byl chvíli klid, nastal můj čas vrátit se k plotně.

A oběd, ten jsem dokončila až v půl třetí odpoledne. Nikomu nevadilo, že byl tak dlouho, hlavně, že nám myšky nedělaly společnost.

Od této příhody už byl od myší pokoj. Díry jsem s Lenkou zacementovala a při každém odjezdu jsme nechávaly kousek papíru s chlebem v uhláku, abych se při každém příjezdu mohla přesvědčit , že nástraha zůstala netknutá.

Hanina51 – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete