Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 14.12. 2017
Dnes má svátek Lýdie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

21.srpen 1968 očima dítěte

26. 08. 2010 | Vaše příběhy

             Ten den mne probudil neobvyklý ruch v kuchyni. Bylo mi 8 let a dva měsíce, byly letní prázdniny a já se těšila, jak budu vyprávět sousedovic Jitušce, co jsem všechno zažila u babičky na Moravě, odkud jsem se právě vrátila. Bydleli jsme na Loveckém zámku Ohrada, asi dva kilometry od Hluboké nad Vltavou.

            Myslela jsem, že mi maminka odběhla z práce připravit snídani a moc mne překvapilo, když jsem v kuchyni uviděla i tatínka a souseda. Všichni se skláněli k rádiu a poslouchali tam nějaký proslov. Tvářili se strašně moc vážně, takže jsem poznala, že se něco hrozného děje. Maminka si občas utřela červené oči a když mě uviděla, přitiskla mne k sobě, jakoby mne chtěla před něčím chránit. Ptala jsem se, co se stalo, ale všichni mne okřikli abych nerušila, že musejí poslouchat to rádio. Jen maminka mě pořád hladila a držela. Pak mne odvedla zpátky do ložnice a tam mi řekla, že naši zem přepadla cizí vojska a že to je moc špatné.

            Dostala jsem strach, že bude válka. Se školou jsme byli před prázdninami na filmu Syn pluku a já se najednou začala bát, že budu taky bez tatínka a bez maminky a přemýšlela, jestli dokážu být taky tak statečná jako Váňuška v tom filmu. Byla to pro mě děsivá představa, protože až na prázdniny, jsem byla se svými rodiči vlastně neustále, neboť pracoviště měli v místě bydliště. Pak jsem si vzpomněla, že nám soudružka učitelka říkala, že nás za války osvobodila sovětská vojska a že Sovětský svaz je náš velký přítel a to mě uklidnilo. Řekla jsem si, že když přišli ti zlí vojáci, tak jakmile se to dozví náš přítel Sovětský svaz, pošle svou neporazitelnou armádu a ta nás zase zachrání. Také jsem to hned svým rodičům řekla, aby se též uklidnili, ale tatínek jen zanadával a maminka mi řekla, že nás přepadl právě ten Sovětský svaz a že nás žádný přítel nespasí, že si musíme pomoci sami. Moje dětská dušička byla otřesena tou zradou od přátelské země a nemohla jsem to pochopit. Do toho všeho nás postihla pohroma nad pohromy. Zradil nás další přítel. Zrovna uprostřed zpravodajské relace, kdy se v televizním vysílání proháněly tanky po Václavském náměstí v Praze, nám naše stařičká televize vypověděla službu. Tatínek se s maminkou chvíli radili, a pak, snad aby své vyděšené ratolesti udělali radost, mě vzali na nákup televize s sebou. Bylo rozhodnuto, že přísun informací o situaci je důležitý, tudíž se koupí televizor nový. Jeli jsme nejdříve do Spořitelny a vystáli frontu na výběr peněz. Bylo tam strašně moc lidí, všichni si vzrušeně povídali a pak pospíchali s vybranými úsporami do místní samoobsluhy do další fronty na nákup zásob pro případ války. Tatínek se mnou se vydal opačným směrem do kovomatu za panem Hovorkou, aby mu poradil, kde by se dala sehnat bez čekání televize. Tatínkova intuice byla správná, pan Hovorka  opravdu věděl, kde televize mají a díky jeho přímluvě jsme si ještě týž den přivezli domů televizor Dajana. Měl krásný moderní tvar a když trochu vypadl obraz nebo zvuk, stačilo do něj trochu bouchnout a zase fungoval.

            Pamatuji si, jak jsem byla pyšná, když mi asi patnáctiletá dívka, co byla v sousedství na prázdninách, připnula spínacím špendlíkem  na moji nažehlenou  zástěrku s volánky vlastnoručně ušitou československou vlajku, prý jako symbol, že nesouhlasím s okupací. Sice jsem nevěděla, co znamená slovo okupace, ale tušila jsem, že to souvisí s těmi cizími vojáky u nás.

            Jeden večer jsem zůstala s maminkou sama doma. Maminka pořád koukala na hodiny a vzdychala. Když jsem se ptala, kde je tatínek, řekla že se za chvíli vrátí a zase koukala tak starostlivě na hodiny. Ani jsem ten den nemusela jít po večerníčku spát, asi maminka nechtěla zůstat v kuchyni sama, tak jsme si spolu hrály pexeso a mamince, jak si vzpomínám, to vůbec nešlo. Tatínek se vrátil ještě s jedním pánem hodně pozdě. Mně se nechtělo jít do ložnice, byla jsem zvědavá, tak jsem dělala, že spím na lavici. Tatínek s tím pánem mamince vyprávěli, že museli dlouho čekat až bude bezpečno. Viděla jsem poprvé v tatínkovo očích strach. Až později jsem se dozvěděla, že byli lepit plakáty proti vpádu vojsk na stromy kolem cesty a zrovna, když plakáty rozvěsili, přijeli na motorce ozbrojení vojáci a začali ty plakáty z těch všech stromů strhávat. Tatínek říkal, že ten jeden voják se samopalem stál a kouřil  kousek od něj a že v tu chvíli snad ani nedýchal, aby ho tam nechytili.

            Pamatuji si na ten strach, který jsem pocítila, když jsem poprvé  uviděla v životní velikosti tank. A kdyby jen jeden. Desítky jich jely, na nich seděli mladí vojáci a vesele na mne něco pokřikovali. Šla jsem zrovna domů ze školy, to už bylo září a já dosud neviděla válečná vozidla, která jsem znala z filmů, tak jsem myslela, že dospělí přehání, že se vlastně nic neděje. Kolona tanků a obrněných transportérů mě vyděsila. Schovala jsem se za strom a bála se, že začnou střílet. Pak už jsem nikdy nešla ze školy sama, vždy jsem čekala, až půjde ještě někdo se mnou.

            Také si vzpomínám, jak si rodiče povídali o tom, že jednu paní co pracovala v bažantnici, ruští vojáci shodili z kola, povalili, a to kolo jí rozjezdili tankem a při tom stříleli do vzduchu, protože jim hrozila rukou a volala na ně ať jedou domů, že je tu nechceme.

            Rozcestníky na křižovatce byly otočené a některé přepsané směr Moskva, některé azbukou. Všude byly různé nápisy.

            Ale něco pozitivního jsem coby dítě z této doby vycítila. I cizí lidé se zdravili, pomáhali si, byli solidární. Byli jsme někde pro ovoce, cestou nám přestalo jet auto. Cizí pán tatínkovi pomohl auto spravit a že to byla oprava složitá na několik hodin,odvezl mně a maminku do blízké vesnice k sobě domů, kde se o nás jeho maminka moc pěkně postarala a nechala nás tam přenocovat. To jsem už nikdy nezažila. Prostě v mezilidských vztazích jsem cítila příjemnou změnu lepšímu, ale bohužel netrvala dlouho.

            Na víc si z té doby již nepamatuji. Ale u psaní těchto vzpomínek jsem si uvědomila, jak k sobě dokážou být lidé opravdu „lidští“, když jim teče do bot a jak je smutné, že jim to vydrží jen chvilku. Kdyby dokázali být takoví neustále, měli by lidé jen krásné vzpomínky.

 

haskova – čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
bylo mi tenkrát 14let,žili jsme ve Zlíně,ale byli jsme s tatínkem a bratrem,kousek od tebe v Bavorově,pamatuji si jak se z lesů ozývalo strašné dunění,a když později projížděly přes městečko nekonečné kolony vojenské techniky,jak ženy v obchůdku naříkaly,že bude válka a naše mamka byla tak daleko,nikdy nezapomenu na ten velký strach
Obrázek uživatelky
profil
pekny clanek; dekujeme
Obrázek uživatelky
profil
pekneSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
zaujímavá spomienka
Obrázek uživatelky
profil
Já jsem zažila tu dobu potom jako dítěti se mi to líbilo a jediné co si pamatuju nejlíp byli fronty na ovoce před vánocemi.Ale příběh dobrej.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles