Už když se ty tři nové obchody v našem obchodním centru stavěly, říkala jsem si, že by to byla práce právě pro mě. Tehdy jsem ještě pracovala jako vedoucí v malém útulném pekařství, kde jsem byla spokojená. Ale vysoké nájmy donutily mého šéfa pekařství zavřít a já se ocitla mezi lidmi, kteří hledají zaměstnání.

Po pár neúspěšných pokusech jsem narazila na zajímavý inzerát. Hledala se vedoucí a tři prodavačky do nově stavěného obchodu s domácími potřebami, sklem a elektronikou. Byla to právě jedna z prodejen, které jsem obhlížela dříve. Ano, byl to „můj“ obchod. Neváhala jsem ani chvíli a na inzerát jsem odpověděla. Jaká byla má radost, když hned druhý den jsem obdržela odpověď, že postupuji do druhého kola sestávajícího z osobního pohovoru!

Osobní pohovory trvaly tři dny a zúčastnilo se jich pět set vybraných uchazečů. Měla jsem vůbec šanci? Věřila jsem si. Práci vedoucí prodejny mám v malíčku, a klidně budu vykonávat i pozici běžné prodavačky. Sortiment obchodu byl lákavý a nabízený plat víc, než zajímavý. S ředitelem pro organizaci a rozvoj, který pohovor vedl, jsem si, zdálo se, padla do noty.

„Ucházíte se o místo vedoucí, nebo prodavačky?“ zeptal se po několikaminutovém rozhovoru.

„Vedoucí, ale klidně budu vykonávat i práci prodavačky,“ řekla jsem po pravdě.

„Vás by bylo na prodavačku škoda,“ uzavřel, a tím zvýšil mé naděje.

Pak mě seznámil s plánem, jak vše bude probíhat. Přijme pro začátek osm lidí na dohodu. Tito budou pomáhat při stavbě obchodu a zavážení zbožím.

„Budete týden stavět regály, rovnat zboží, opatřovat ho cenovkami, uklízet a jinak upravovat prodejnu. Nebude to vůbec jednoduché, protože se bude jednat o sedm dvanáctihodinových šichet. Pak teprve si vyberu ty nejlepší. Budete dvě zájemkyně o vedoucí a šest na prodavačky. Přijmu polovinu z vás,“ řekl, a já souhlasila.

Tři dny po pohovoru nastal pracovní maraton. Docházela jsem na šest hodin na ráno do prodejny s ostatními ženami, které měly zájem o práci a prošly vstupním pohovorem. Nakonec nás nebylo osm, jak bylo slíbeno, ale deset, což opět snižovalo šanci na přijetí. Na funkci vedoucí se hlásilo šest z nás. Z toho jedna byla evidentně známá někoho z vedení a cítila se být favoritkou. To jsem poznala ve chvíli, kdy jsem se ujala také úklidu skladu a kanceláře. „Nedávej mi to sem, já si to, až tu budu vedoucí, budu dávat jinak!“ nařídila mi.

„Taky se hlásím na vedoucí,“ prohodila jsem.

„Ale já jí budu!“ ušklíbla se. Snažila jsem se to nevnímat.

Každá z nás se snažila být nejlepší. A tak jsme braly police ne po jednom balíku, ale po třech i čtyřech najednou, napínaly jsme síly, abychom byly ty „nej“. Oháněly jsme se nejdříve šroubováky a klíči, poté jsme teprve skládaly zboží. Hrnce, pokličky, kasičky, koše, boxy, výrobníky sody, sklo, zahradní nábytek, talíře a talířky, škrabky, formy na pečení i vykrajovátka postupně plnily regály polic, které jsme osobně postavily. Přestože jsme konkurovaly jedna druhé, stávaly se z nás postupně kamarádky.

Den po dni přijížděly kamiony a my pečlivě skládaly jejich obsah. Bylo jich celkem dvacet. V deseti lidech a v těch největších teplotních špičkách, které panovaly, to bylo namáhavé, protože v obchodě ještě nefungovala klimatizace. Domů jsem se vracela zbitá jak pes. Po pěti dnech jsem si cestou domů udělala něco s kolenem. Bolelo jako čert. Zbývaly pouhé dva dny do finiše, a já nemohla dostoupnout na nohu. Přece to nyní nevzdám? A tak jsem si stáhla koleno obinadlem a každé ráno před odchodem ho promazala mastí proti bolesti. V doplnění s kouzelnou růžovou pilulkou jsem nijak nešidila svůj pracovní výkon. Ta práce mi za to stála! Žiji ve městě s největší nezaměstnaností v republice a nová prodejna mi učarovala.

Konečně nastal poslední den. Byly jsme nervózní a každá z nás doufala, že bude vybrána. Ten den po poledni přijely další čtyři ženy. Kdo to je? Asi někdo z vedení?

Ne, nebyl to nikdo z vedení. Byly to nové zaměstnankyně. Pan ředitel nám stroze, každé zvlášť, sdělil, že jsme nebyly vybrány.

Zval si nás po jedné do kanceláře, aby nám řekl, že v prodejně nebudeme zaměstnány. Já byla jako poslední. Už jsem věděla od předchozích devíti, včetně té, která se už viděla jako vedoucí, že žádná nebyla přijata. To stejné sdělil i mně.

„To je ale podvod,“ sdělila jsem s očima upřenýma k podlaze. Bylo mi do pláče.

„Jaký podvod? Říkal jsem vám snad, že budete přijata?“ odsekl ředitel.

„Ne, to přímo ne, ale řekl jste mi, že z osmi, které vyberete, budou vybrány čtyři. Bylo nás tu nakonec deset a nepřijal jste ani jednu z nás.“

V tu chvíli vkročila jedna z nových příchozích žen do kanceláře.

„Že to dáš sestře?“ podala řediteli nějakou obálku, a dveře kanceláře za sebou zase zaklapla.

Pan ředitel mi pak slíbil, že v nejbližší době hodlá společnost vystavět nové prodejny také v sousedním městě.

„S vámi počítám jako s vedoucí, co říkáte?“ podíval se na mě.

„Já už ale nepřistoupím na to, že budu týden dřít jako mezek za minimální plat a doufat. Nepřijala bych to bez předem podepsané pracovní smlouvy,“ upozornila jsem ho.

„Ne, tentokrát to máte jisté,“ podal mi ruku, a vyšoupl mě z kanceláře.

Když jsem šla jako opařená prodejnou, ozvala se ohlušující rána. Paní, která dávala řediteli obálku v kanceláři, vrazila do jídelní soupravy stojící na jedné z polic. Ta se s ohlušující ránou sunula k zemi. Paní se chytla za pusu, aby si nikdo nevšiml jejího úsměvu. Tak právě tato paní se stala vedoucí v oné prodejně. Když jsem se s ní poté ještě setkala na toaletě, nedalo mi to a zeptala jsem se jí přímo:

„Vy znáte ředitele, nebo ředitel vaši sestru?“

Došlo jí, že mířím na onu obálku, a bezostyšně řekla: „Ano, je to můj švagr, vzal si mou sestru za ženu.“

„Tak jste si měla taky postavit ty regály a natahat zboží do nich,“ řekla jsem vztekle a s odporem odcházela.

Než jsem prodejnu opustila, vyměnila jsem si ještě telefonní čísla s některými novými kamarádkami. A přitom jsem se jich zeptala, co jim řekl pan vedoucí. Všechny do jednoho mi sdělily, že jim slíbil místo v sousedním městě, až se tam bude zřizovat jejich prodejna.

„Tak to slíbil i mně!“ řekla jsem pohoršeně.

„Ale já to mám prý jisté!“ ozvalo se z úst ostatních. V tu chvíli jsem pochopila, že se schyluje k dalšímu podvodu.

Když jsem odcházela, lepil pan ředitel na výlohu samolepicí fólii. Obsahovala adresu prodejny, IČO, DIČO, pracovní dobu, a také jméno paní vedoucí, své švagrové. Odhodil papír z fólie do kartonové krabice. Já ho, ani nevím proč, vzala. Na něm jsem četla datum tisku fólie. To datum bylo 21. července. Ale samotný pohovor k pracovním místům byl až 23. července! A mzda za výstavbu prodejny do dnešního dne také nedorazila!

A pak choďte na pohovory!