Albánie před třiceti lety a dnes, to jsou dvě zcela rozdílné země. Kdysi nejchudší výspa Evropy se téměř pohádkově změnila v příjemnou turistickou destinaci s 290 slunnými dny v roce, která nabídkou a cenami strčí do kapsy Řecko, Itálii i Černou Horu. Navíc jen v Albánii můžete ocenit modravé Jaderské moře, které pod městem Vlóra střídá to Jónské zbarvené do tyrkysova.

Mořské vlnky pro milovníky komfortu i dobrodruhy

Téměř 500 km rozeklaného pobřeží s lákavou modrou hladinou, kterou ze strany utínají vysoko stoupající hory, dává šanci vychutnat si opojné vlnky všem. Tedy nejen turistům, kteří vyžadují komfortní servis a moderní hotelové služby včetně menších kavárniček a po pláži rozsetých barevných deštníků, ale i dobrodruhům a individuálním cestovatelům, kteří sní o plážích, kde budou – jako kdysi Leonardo di Caprio – jen oni sami. Podobná čarokrásná místa stále v Albánii existují a nenesou slavná jména jako Copacabana či Miami Beach, ale zvláštní, těžce zapamatovatelné názvy jako Ksamil, Jala, Llaman, Borshu, Gjipe či Lukove.

Pro většinu nepřístupno

A pak je zde – psssst! – nejkrásnější oblázková pláž Albánie, tedy Gjipe Beach. Schovaná pod příkrými srázy mezi městečky Dhermi a Vuno v okrese Vlorë. Přezdívá se jí „zahrada bohů“ a jak už to tak s těmi na nebesy bývá, není dovoleno spatřit a užít si ji každému. Nejenže musíte vědět, kdy odbočit z pobřežní silnice na čtyřkilometrový sjezd s průměrným klesáním až 9%, ale kromě terénního auta s pohonem 4×4 musíte mít i pro strach uděláno. Dva vozy se na uzoučkou silničku vylámanou do skály nevejdou a stačí jedno unáhlené cuknutí volantem a došlo by k tragédii. I proto se na pláž vydávají lidé jako na celodenní výlet pěšky, kdy se mohou před paprsky slunce ukrýt i v některé z místních jeskyní nebo v dávno opuštěných betonových bunkrech. Případně si zaplatí v některé z okolních vesniček loďku a nechají se na pláž Gjipe dopravit po hladině. Takže si mohou vychutnat i nádherný pohled na tento kousek ráje na zemi rámovaný panoramatem hor.

Po odpočinku poznání

Jen o pár desítek kilometrů níže podél pobřeží tzv. Albánské riviéry se nachází další klenot, pro změnu turisticky velmi navštěvovaný – „býčí město“ – Butrint. V jeho zdech se vystřídala staletí a s nimi Ilyrové, Řekové, Římané, Visigoté, Normani, Bulhaři, Benátčané, Francouzi, Turci a nakonec Italové. Ti tam prováděli od 30. let 20. století až do druhé světové války archeologické průzkumy, jejichž výsledkem je to, že unikátní poklady objevené pod nánosy hlíny byly následně rozprodány do světových muzeí. Co s sebou nestačili odnést, to alespoň zničili. Polámaná těla antických soch stojí obrácena směrem k moři, a kdyby měli hlavy – které dostal jako dar vůdce černokabátníků Mussolini, dívali by se kamenní bohové na řecký ostrov Korfu vzdálený jen osm kilometrů. Každopádně, i přesto, že mnohé z Butrintu bylo odvezeno, je tu stále co obdivovat.

Lodí? Raději letadlem!

Právě z Kerkyry, hlavního města Korfu vyplouvají do Albánie lodě, které turistům umožnují letmo nahlédnou pod závoj dlouho tajemné a zcela uzavřené Republiky de Shquiptarja. Avšak pro našince je dnes rychlejší a také snazší vydat se sem letecky. Zatímco na severu země čekají na objevovaní a zdatné turisty opuštěná údolí a i v létě zasněžené špice albánských Alp, all inclusive odpočinek najde většina lidí na plážích v Durrësu, jen 45 km po dálnici od letiště Matky Terezy poblíž Tirany. Jde o písčité pláže s pozvolným nástupem do vody, která je díky malé hloubce vyhřátá, jako by byla z kojenecké lahve. V dáli na obzoru občas proplují velké nákladní lodě, ostatně Durrës vždy byl a dodnes je hlavně přístavem a to už od 7. století před Kristem, kdy se nazýval Epidamnos.