Alkoholička

Po několikaleté práci v účtárně jsem se cítila „vyhořelá“ a hledala jsem si místo spíše v malém kolektivu. Po delším čase se mi podařilo najít místo v malé firmě.  V podstatě tam pracovaly jen dvě ženy a já měla být třetí. Šlo o poradenskou činnost.

Šéfová byla ženská kolem padesátky, zdála se mi být veselá a vtipná a až později jsem přišla na to, proč…. Druhá kolegyně byla pro změnu mladší a já se dozvěděla, že to byla příbuzná pana majitele. Nebývala v práci denně, jen vypomáhala, když bylo potřeba.  Většinou vyřizovala zakázky na místě a jezdívala autem po firmách, dojednávala kontrakty.

Milena byla rázná šéfová, ale když mi vysvětlila, co po mně chce, nebyl problém jí vyhovět.

Většinou v době, kdy byla Monika na cestách, zavírala se šéfová v kanceláři s tím, abych jí nerušila, že toho má hodně. Když pak vyšla s rudýma očima i tváří, myslela jsem si, že má nějaké trápení s dcerou.  Ještě studovala a prý s ní měla dost potíží. Svěřit se mi Milena evidentně nepotřebovala.  Když jsem hledala ve skříni nějaký spis a ona byla u lékaře, našla jsem několik prázdných láhví.  Jasně, že jsem nic nedala na sobě znát, ale už jsem věděla,  která bije, když se zase zavřela v kanceláři.  Horší to bylo, když přišel nějaký klient.  Občas mne sice požádala, abych to s ním vyřídila sama, ale někdy se „stránka“ velmi podivně tvářila, když od nás odcházela.

V budově,  kde sídlila naše malá firma, bylo podobných více, a tak jsem se občas potkávala i s děvčaty, jak se říká od vedle. Ptaly se mě, jak to u nás chodí, zda vycházím se šéfovou. Prý jsem už asi čtvrtá úřednice, kterou v poslední době přibírali. Žádná tam prý dlouho nevydrží….

Asi po 3 měsících, tedy po zkušební době, jsem šla za Milenou s nějakým spisem. Seděla za stolem a zavdávala si přímo z láhve!  Když mne uviděla, vystartovala jako šílená a tvrdě mě chytla za rameno. Nic jsi neviděla, rozumíš!!!????

Rychle jsem odešla do své kanceláře. Na druhý den jsem za ní šla, že si promluvíme a nabídla jsem jí pomoc. Tvářila se, že se vůbec nic nestalo a že si mám hledět svého.  Ještě nadhodila něco o případných „bonzácích“.

Ale já opravdu nemínila žalovat.  Situace se začala přiostřovat. Milena nestíhala svou práci a hodně toho zůstávalo na mě.  Nosila jsem si práci domů a zůstávala přesčas. To se přestávalo líbit manželovi,  protože zase tak dobře jsem nebyla placená.  Když jsem mu řekla o Mileně, chtěl abych okamžitě šla za šéfem a řekla mu, že kolegyně je notorik.  Řekla jsem mu, že ještě počkám a zkusím si s ní promluvit.

Druhý den Monika opět vyjela na služební cestu a  Milena se chytla pití hned jak se za ní zavřely dveře. Prý je nešťastná, nemá manžela, jen nepodařenou dceru, která má pořád málo. Chce na parádu, kosmetiku i na výlety. Domlouvala jsem jí, radila, aby se šla léčit. Jen se zakabonila a řekla ať  vypadnu z její kanceláře.

Když jsem se pak vrátila z oběda, dveře do Mileniny kanceláře byly otevřené a ona se hádala s nějakým klientem. Rychle jsem mu pokynula, ať  jde za mnou a věc vyřídila.

Jen co se zavřely dveře, vyletěla na mne Milena a hodila mi na hlavu složku s dokumenty,  zapotácela jsem se a chytla stolu. To už se na mě sápala jako šílená a řvala, že mě zničí.  Dlouhými nehty mi poškrábala tvář, cítila jsem, že mi teče po krku krev.  Mohla jsem jí také udeřit, ale byla jsem v takovém šoku, že jsem vyběhla do chodby a našla útočiště ve vedlejší kanceláři.  Milena zamkla a bylo slyšet jen rachot, asi vyhazovala věci ze skříně.  Po krátké poradě s Alenou,  sekretářkou  firmy,  kde jsem utekla od soptící šéfové,  jsme zavolaly na policii.

Milenu odvezli a skončila na záchytce. Údajně měla v sobě přes 2 promile.  Já musela vyhledat lékařskou pomoc a skončila na marodce.

Mileně hrozil vyhazov, ale jelikož jsou s majitelem dlouholetí známí,  možná to s ním nějak „ uhraje“.  Já však nevěřím, že se něco změní,  pokud se Milena nepůjde léčit.  Mně se velmi omlouvala,  že to tak nemyslela, že je nešťastná atd. atd.  Jenomže, co já s tím?  Nemůžu čekat, až mě jednoho krásného dne v práci přizabije. 

Po nemocenské jsem dala okamžitou výpověď.  Ani mě nikdo nepřemlouval,  měli jinou práci.  Byla přijímána nová pracovnice - pravá ruka Mileny.  Kdoví, jak dlouho u „maskované“ alkoholičky  vydrží?

Já už místo také mám, spolupracovníci jsou super a rychle jsem se sžila s novým kolektivem.

Milena zůstane černou můrou v mých vzpomínkách na bývalé zaměstnání…..

Bertice – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10