Zdá se, že po rolích pubertálních děvčat jsi dnes k vidění také v rolích charakterních žen. Vyhovuje Ti tato poloha?
Alžběta Stanková: Pokud se bavíme o divadle, tak si myslím, že přímo do charakterních postav jsem se ještě nedostala. To asi možná přijde až tak za deset let. Doufám, že tam pak budu, teď na to ještě asi nemám (smích). Co se týká třeba televize, tam už nějaké vyzrálejší role proběhly a já myslím, že je to prostě logický. Herec dostává s věkem, zkušeností a vizáží odpovídající role.  Mělo by to tak vyplynout. Nemyslím si, že do čtyřiceti nebo do padesáti budu vypadat jako puberťák.

Jak se tedy cítíš ve vyzrálejších postavách? Je to příjemné nebo je Ti to jedno?
Alžběta Stanková: Je mi to celkem jedno. Cokoliv co je dobře nepsaný, je mi příjemný. Jestli je to puberťačka nebo takzvaná charakterní role. Musí to být dobrý písmenka a pak se hraje cokoliv dobře.
Mnoho diváků možná ani netuší, díky Tvojí dobré češtině, že si přišla do Prahy ze Slovenska.

Hraješ ještě vůbec v rodné zemi?
Alžběta Stanková: Naštěstí ještě ano. Není to divadlo, protože na to není čas, to bych v tuto dobu s malým dítětem nezvládala, ale točím na Slovensku seriál. Takže kontakt mám i se slovenštinou i s kolegy. Za to jsem hrozně vděčná, že se tohle nepřetrhlo. Dlouho, pět nebo šest let, jsem vůbec na Slovensku nepracovala, pak se to nějak zase oživilo a fakt jsem za to ráda, protože neztrácím kontakt a také slovenštinu.

Diváci v Čechách Tě znají asi nejvíc díky seriálu „Vyprávěj“ a tak Tě určitě poznávají i na ulici. Na Slovensku to vnímáš jak? Jsi tam známější?
Alžběta Stanková: Paradoxně mě poznávají lidi víc na Slovensku. Seriál, ve kterém hraju, se vysílá denně, tak mě mají skoro denně v obýváku. A také je nás Slováků míň, tak se setkávám s tím, že na Slovensku jsem momentálně známější a lidi na mě reagují víc.

Cítíš rozdíl mezi českým a slovenským divákem? Mentalita je určitě rozdílná.
Alžběta Stanková: Souhlasím. Jsem zde sedmnáctým rokem a rozdíl v mentalitě vidím každým rokem víc. Těžko se zobecňuje v čem. Ale rozdíl je jistě v temperamentu, to určitě. Můj subjektivní pocit je, že Slováci jsou na první pohled víc hrdí a u Čechů vidím na první pohled víc takového toho přátelství. Ale to jsou ty první vjemy.

Setkala ses někdy s nevraživostí, třeba od kolegů, že jim bereš, jako přistěhovalec, práci?
Alžběta Stanková: Mám kolegy, kteří mi rádi řeknou „…táhni, odkud si přišla…“, ale já tajně naivně doufám, že to je sranda. (smích)

V Divadle Kalich hraješ v představení „Osmý světadíl“, kde se řeší i nemoc Tvého divadelního syna. Nebyla to pro Tebe, jako maminku, náročná představa?
Alžběta Stanková: Ta představa je strašná asi pro každého, natož pro maminku. Vzhledem k tomu, že jsem během zkoušení představení byla těhotná, tak jsem měla pocit, že se mi to hraje dobře. Měla jsem tenkrát hodně splašené hormony, které mi k tomu pocitu asi pomohly. Jakmile jsem porodila a nyní jsem maminkou, tak se mi to opravdu hraje těžce. Ta představa je prostě hrozná a nemusím si při představení ty slzy, které tam jsou, vůbec vymačkávat z paty.

Jak přistupuješ ke zkoušení role? Zkoušíš ráda? Nebo se to prostě naučíš a jdeš ráda hned v životě dál?
Alžběta Stanková: Já to nerozebírám a nepitvám. Řeším vše ráda aktuálně na jevišti. Samozřejmě, že jsou to věci nazkoušené, připravené, ale je to divadlo. To znamená, že každé představení je to trošku jiné. I já mám pokaždé jiný pocit a emoci. Pro mě je příjemný dělat divadlo a postavu na místě, tak jak mi partner třeba odpoví. Nemůžu mít naučenou emoci, když mi herecký partner řekne repliku trošku jinak, tak musím adekvátně reagovat. Rozhodně tou rolí na jevišti žiju. Jinak jsem takový typ herečky, že v portále mi na koncentraci před výstupem stačí chvilka, nepotřebuji hodiny.

Jaké si měla dětství, jaké si měla zájmy? Tíhla si k divadlu?
Alžběta Stanková: Nevím, jestli mě to táhlo k divadlu. Jen jsem od pěti let aktivně tancovala, od sedmi jsem se věnovala takovému baletu a tam jsme byli hodně na jevišti. Hráli jsme různá představení, akce, galaprogramy a to mě asi nasměrovalo.

Nevadilo to rodičům?
Alžběta Stanková: Nevím, to je otázka pro rodiče. Ale nevyhazovali mě z domu a neodrazovali mě od umění. Jen chtěli, abych měla klasické vzdělání, což taky mám (VŠE pozn.red.), sice jsem studovala trošku pod nátlakem, ale dostudovala. (smích) Stejně se živím něčím jiným, což funguje, takže je vše tak, jak to mělo být.

Baví Tě víc divadlo nebo televize a film?
Alžběta Stanková: Každé hraní je skvělé a baví mě. A je dobře, když herec může hrát, pak jednoduše stoupá na kvalitě. A pro mě, když si můžu vybrat, je kamera o něco příjemnější. Možná je to tím, že jsem měla před kamerou větší a příjemnější role. Zatímco v divadle nemám roli, o které bych úplně mohla říct, že byla pro mě naprostá bomba. Ale mám to hlavně tak, že pokud večer mám divadlo, řeknu, že mám nejraději ten večer a to divadlo, pokud točím, budu se ten den těšit na natáčení. Neumím si a ani nechci, si v tom vybrat.

A co Tvoje zkušenost s popularitou a třeba i bulvárem?
Alžběta Stanková: Jak možná říkalo více mých kolegů, kteří nemají s bulvárem problém, žiju pro tento typ média nezajímavý život, takže si mě nevšímají. A když bylo něco zajímavého, tak to nikdo neodhalil (smích).

Máš někde hranici, kde už by Tě to hodně naštvalo, kdyby se o Tebe bulvár zajímal negativně?
Alžběta Stanková: Nevím, to bych musela prožít. Teď si to nedokážu představit. Ale protože žiju pro bulvár nezajímavý život, nikdo mě nesleduje a nevytahuje odpadky z naší popelnice. Musí to být, ale šíleně stresující. Nedokážu si představit, že bych si v klidu nemohla s někým vypít kafe nebo se jen tak potkat.

Jaké jsou Tvoje nové pracovní plány? Máš už plný kalendář?
Alžběta Stanková: Já upřímně nechci mít plný kalendář. Já mám svoje dítě a chci se mu věnovat, dokud je ještě malinký, to je pro mě rozhodně největší výplň mého času. A ta doplňková činnost je ta pracovní. Což mi vyhovuje a jsem samozřejmě ráda za možnost práce. V kalendáři něco málo mám, ale zatím to není definitivně dohodnuto, takže s tím zatím nemůžu úplně počítat. Momentálně se věnuji víc divadlu.

Dokážeš si představit, že bys herectví opustila a věnovala se nějaké jiné činnosti?
Alžběta Stanková: To si představit umím. Dokonce jsem to už rok a půl zažila. Věnovala jsem se realitám, protože nebylo moc práce a skončila jsem tenkrát vysokou školu. Nemám s tím asi problém, ale muselo by mě to bavit. To mám tak, ale u každé práce. Musí mě bavit, zajímat a něčím naplňovat. Pokud by mi to v tomto oboru, tedy v herectví, nešlo a nefungovalo, asi bych na hraní nelpěla. Člověk si musí včas uvědomit, že pokud není v nějakém oboru natolik žádaný nebo je taková životní situace, okolnosti, je fajn začít dělat něco jiného.  Vím, že se to jednoduše řekne „dělej něco jiného“, protože většinou je tady odpověď: „já nic jiného neumím“. A to si nemyslím, že by člověk nic jiného neuměl. Jen možná často bazírujeme na tom, co milujeme, co nás baví.

Co Ty, jako maminka a vztah k domácím činnostem?
Alžběta Stanková: Já měla období, ještě před dítětem, kdy jsem byla na léčení. Jsem velký pedant na pořádek. Lidi, kteří se mnou žili, mohou potvrdit, že je to občas k nevydržení. Ale pozor! Já je s tím neotravuji. Já si to ráda uklidím, ale jen nechci, aby dělali bordel. (smích) Tím, že mám dítě, tak jsem hodně polevila a zavírám nad tím oči. Domácí práce mně celkem nevadí. Pokud mám čas, tak nemám žádný problém s vařením, úklidem, žehlením. Prostě v pohodě. Co mě nebaví je myčka. Vyskládat a naskládat. A také vynášení smetí. Další činností, kterou nemusím, je převlíkání postelí. To trvá zbytečně dlouho. No a žehlit košile úplně taky nemusím. Když mám na věci čas, tak ale celkem nemám problém.

Pokud jsi pedant na pořádek, co nějaká pořádná „úchylka“?
Alžběta Stanková: Já nesnáším drobky. Ty, když vidím, hned je musím sebrat. Zjistila jsem, že občas je to diagnóza. Třeba někdy přerovnávám hrníčky (smích). Mám jednoduchou definici, že: „nemám ráda špínu, ale bordel mi nevadí“. Takže nějakou tu hromádku oblečení snesu.

Kromě dítěte máš nějaké aktuální hobby?
Alžběta Stanková: Mám. Po třech letech jsem se rozhodla, že budu cvičit a kupodivu jsem to dodržela. Zavolala jsem trenérovi, zaplatila si posilovnu a chodím házet činkami. To jsem dřív nenáviděla, stroje byly nepřátelské a momentálně se už asi měsíc a půl kamarádíme. Těší mě, že dělám něco pro sebe. Přestávají mě bolet záda, nejsem tak unavená a taky mám možná krizi středního věku a myslím si, že můžu a chci, vypadat ještě pořád dobře. Možná je to iluze, ale makám na tom (smích).