Andrea

Mám kamarádku Martu. Marta je už v důchodu. Má dva syny, stýká se ale pouze s jedním. Ten starší ji stál mnoho nervů. Už když byl v pubertě, často ho vodila domů policie. Začal krást po obchodech, toulat se, chodit za školu. Marta se snažila klukovi domluvit, jak jen mohla. Snažil se o to i jeho mladší bratr. Na rozdíl od staršího Tondy byl Tomáš slušný, učil se, a když se vyučil, řádně pracoval. To Tonda byl hlášený na úřadu práce a nikde dlouho nevydržel. Brzy mu začaly chodit domů výzvy k uhrazení pokut za jízdu hromadnou dopravou načerno a za další přestupky. Marta nejdřív všechny pokuty hradila za syna. Styděla se nechat dluh neuhrazený.

„Máš ho nechat, ať si na pokutu vydělá. Umí-li jezdit načerno, musí umět také zaplatit pokutu,“ domlouvala jsem kamarádce. Ta jen lomila rukama. Je to přece její syn?

Později se jí ale začaly doma ztrácet peníze, lahve s alkoholem a další věci. Nejdříve se jednalo o malé částky, později jí sebral třeba celý důchod. Viděla jsem Martu nejednou, jak zlomená pláče. Někdy si dokonce přišla půjčit peníze ode mne, aby měla na jídlo a na léky. Nepomohly domluvy, prosby, výhrůžky. Až Martě konečně došla trpělivost a Tondu vyhodila.

Tonda prosil, že nemá kde bydlet.

„Běž dělat a přijmi práci s ubytováním. Na ubytovnách žije spousta lidí,“ řekla Marta, hodila po synovi inzerát, který právě takovou práci nabízel, a definitivně za ním zabouchla dveře.

Viděla ho pak ještě jednou. To si přišel pro své věci. Tehdy Tonda znovu zkusil svou mámu obměkčit. Ta si ale za těch pár dní, co Tonda nebyl doma, zvykla na to, že se jí nic neztrácí. Odhlásila svého staršího syna z trvalého bydliště a žilo se jí bez něj mnohem lépe.

„To je naposledy, co mě vidíš. Už nemáš syna,“ řekl Tonda a zlověstně po ní hodil pohledem. Až mnohem později jsem se od Marty dozvěděla, že mu do věcí ještě zabalila obálku s pěti tisícikorunami.

„Proč jsi to dělala? Pomohl ti snad někdy on? Nedělá, ty ho celý život živíš a ještě jsi za něj roky platila pokuty,“ domlouvala jsem kamarádce. Už bylo ale pozdě.

Marta měla skutečně roky klid. Vůbec nevěděla, kde její syn žije, zda vůbec žije a jak se má. Tonda toho dne zmizel z jejího života. Neměla žádné vodítko, kde by mohl být. Uplynulo dlouhých deset let. Martě bylo smutno z toho, že neví, kde má druhého syna. Tomáš, mladší syn, se proto pokusil Tondu vypátrat prostřednictvím kamarádů, sociálních sítí a vyhledáváním na internetu. Vše bezvýsledně. Martě se přestaly ztrácet věci a žila těch deset let relativně v pohodě. Nebyla by to ale máma, kdyby se jí po synovi občas nezastesklo. Záplatou na bolavou duši jí byl mladší syn. Ten se brzy oženil a narodil se mu chlapeček, Martin vnouček. A tak se Marta věnovala vnoučkovi a těšila se z rodiny svého mladšího syna. Když ale měla smutnou náladu, vždy vzpomínala i na Tondu. Jestlipak má také děti? Jak se mu daří? Je zdravý? Pracuje? Netrápí ho nic? Kde asi bydlí? Na žádnou z otázek nedostala ale odpověď.

Jednoho dne ke mně přišla Marta na obvyklou návštěvu.

„Mám pro tebe novinku,“ hlásila hned ve dveřích bytu.

„Jakou?“ ptala jsem se a nedočkavě jsem ustoupila, aby mohla projít dovnitř.

U zákusku mi pak Marta sdělila, že má u sebe na návštěvě vnučku.

„Jakou vnučku? Máš snad vnuka?“ zeptala jsem se. Svého vnuka hlídala Marta celkem pravidelně. Malý Tomášek sice už pořádně povyrostl, k babičce přesto jezdil rád a často.

„No, a mám i vnučku,“ usmála se Marta.

Byla jsem z informace celá rozpačitá. Marta nikdy neříkala, že by měl Tomáš další dítě.

Marta mi pak sdělila, že vnučka je Tondova dcera.

„Tondova? On se ti snad ozval? A kde bydlí? Je ženatý?“ ptala jsem se.

Marta mi vysvětlila, že o Tondovi toho moc neví. Jednoho dne se u jejích dveří objevila mladá žena, která tvrdila, že je Tondova dcera.

„A kolik jí je roků? Je to tuším patnáct let, co Tonda odešel, nebo víc? To by jeho dceři mohlo být tak nanejvýš čtrnáct.“

Marta mě opravila, že to je už devatenáct let, co Tondu vyhodila z domu. A jeho dcera prý vypadá tak na dvacet, možná i malinko víc, ale dnes přece vypadají všechny dívky starší, než jsou. Moc se mi to nezdálo.

„A jak víš, že je to skutečně Tondova dcera? Ukázala ti občanku? Co ti všechno řekla? A kde je teď?“ Vyptávala jsem se a vyptávala, ale od Marty jsem se dočkala většinou jen krčení rameny. Dívku prý nešacovala, nehodilo by se to. Přišla a řekla, že její táta Tonda, Martin syn, ji zplodil jako nemanželskou.

„Takže občanka by mi stejně nic neprozradila,“ usmála se vítězoslavně Marta. „A má Tondovy oči.“

Andrea, jak se dívka představila, poprosila Martu, jestli by ji nenechala pár dní u sebe bydlet. Prý se bude do města stěhovat za prací a hledá si tu teprve byt.

„A co ti řekla o Tondovi? Kde žije? Jak se má?“ Ptala jsem se, přestože se mi to celé nezdálo. Jak mohla údajná Martina vnučka jen tak přijet do města, kde nikoho nezná, vyhledat babičku a vědět, že ji přijme? Co by dělala, kdyby se Marta mezitím přestěhovala, nebo byla tak nemocná, že by skončila třeba v ústavu? A co by se stalo, kdyby Marta, jsme už přece jenom babky, třeba zemřela?

„No nic, já už jdu, ať tam není Andrejka sama,“ řekla Marta zhruba po čtyřiceti minutách, přestože jindy u mě sedí obvykle i dvě hodiny. „Slíbila jsem jí, že se půjdeme podívat do města a nakoupit pár hadříků, aby v nové práci působila reprezentativně.“

„A ne, abys ty hadříky platila ty!“ nabádala jsem kamarádku, zatímco si už obouvala boty.

Celý zbytek dne jsem přemýšlela o kamarádce. S Tondou se rozešla ve zlém a celé roky se mámě neozval. A teď by snad za Martou poslal dceru? Proč jí nepomohl sám? A proč jí Andrea neřekla víc o Tondovi? Celé se mi to nezdálo. Jak znám tu dobračku Martu, utratí za nezvanou vnučku veškeré úspory. A tak jsem se bez nějakého předchozího ohlašování objevila druhý den u Marty.

„Jé, to jsem ráda, že tu jsi,“ vítala mě. „Aspoň ti představím vnučku.“

Nezdálo se mi, že by vnučka měla ze mě radost. Chladně si se mnou potřásla rukou a zmizela v sousedním pokoji.

„Do kdy ji tu budeš mít?“ ptala jsem se, když za Andreou zaklaply dveře.

Marta pokrčila rameny. Vypadala spokojeně.

„Není mi smutno,“ řekla.

„A ví o ní Tomáš?“ zajímalo mě. Chtěla jsem znát názor Martina mladšího syna. Zavrtěla hlavou.

„A to ani tvou vnučku nezajímal její strejda? Hlavně jí nedávej klíče od bytu.“

Jenže klíče Andrea dávno měla. Jak jinak by se asi dostávala do bytu, když byla Marta třeba u lékaře, nebo v obchodě.

„A co ta práce? Už pracuje?“

Andrea nepracovala, nepřispívala na domácnost. Bydlela si v Martině bytě už týden a vše hradila Marta. Nápadně mi to připomínalo život, jaký vedla Marta s Tondou.

Jednoho dne čekalo Martu nemilé překvapení. Tehdy předem ohlásila své vnučce, že bude celý den v nemocnici na vyšetření. Měla delší dobu nějaké problémy, a tak ji lékařka poslala na pořádná vyšetření. Když se Marta unavená vrátila domů, našla byt prázdný. Ale úplně prázdný. Byt byl zamčený, ale uvnitř nebylo vůbec nic. Nebyl tam nábytek, doplňky, ale ani šperky a úspory, které měla schované. A nebyla tam, samozřejmě, ani Andrea.

Když pak zavolala na policii, nemohla Marta uvěřit, že naletěla podvodnici. Tonda samozřejmě žádné dítě neměl. Jak se Marta dozvěděla na policii, její starší syn žil v Praze na ubytovně pro bezprizorní občany a po většinu roku nedělal vůbec. Občas měl nějakou brigádu, z níž ho ovšem brzy pro špatné výkony vyhodili. Zato dluhy mu narůstaly magickou rychlostí. A žádná Andrea v jeho životě nefigurovala.

Marta neměla policii co říct. Po údajné vnučce nechtěla ani občanský průkaz, a tak vůbec netušila, jak se jmenuje, a popis seděl na velké procento současných mladých děvčat. Až já jsem si vzpomněla, že při nedávné návštěvě očního lékaře jsem Andreu zahlédla. Zatímco já šla k očnímu, Andrea čekala v čekárně na ortopedii. Nevšimla si mě tehdy a já na sebe neupozorňovala.

A tak se díky této náhodě policie dopátrala skutečného dívčina jména. Chvíli ještě trvalo, než podvodnici dopadli.

Martě se navrátila velká část jejího majetku. Jak se ukázalo, dívka znala někoho z Tondova okolí, nikoli však Tondu samotného, a rozhodla se vydávat za jeho dceru. Staří lidé se nechají snadno oblafnout. Zvláště ti, kteří v koutku duše stále doufají, že se jim jednou špatný potomek vrátí a bude napravený.

Myslím, že v tomto období Marta hodně zestárla. Měla se najednou o koho starat, s kým si povídat a svým způsobem jí bylo dobře s podvodnicí. Když její růžový sen praskl jako mýdlová bublina, zůstala opět sama. Ještě že má Tomáška, svého vnoučka, a teď dokonce i skutečnou vnučku Janičku, Tomášovu malou dcerku. No, a pevně doufám, také mě, svou kamarádku.