Poslyšte, milí přátelé, mou nedávnou příhodu, která se opravdu stala. A tak, jak se stala, ji tady vylíčím...

V našem městě, jako v řadě dalších v naší zemi, mají důchodci ve věku nad sedmdesát let místní dopravu zdarma. To je jedna z mála chvályhodných věcí, které město pro hrst šťastných, kteří se věku dožijí, dělá.

Já oslavím v červnu 78. narozeniny. Výhody jezdit zdarma po městě jsem ovšem nevyužíval od začátku. Snažil jsem se hýbat, chodit a jezdit na kole, dokud to šlo. Po totální endoprotéze kolenního kloubu jedné, a posléze i druhé nohy to ovšem už tak dobře nešlo. Se zaprášenými plícemi, protože jsem své zdraví poctivě odevzdal při celoživotní aktivní práci v dole, jsem výhodu jezdit zdarma musel začít využívat. Letos mi ale ČSAD Karviná připravilo „dárek“ k Aprílu!

Jako pokaždé, když jsem si musel zajet do obchodu pro chléb a základní potraviny, jsem i letos prvního dubna jel autobusem. Strojek v autobuse mi vyplivl lístek „jízdné zdarma, platnost karty do: 15. 8. 2021“. Nakoupil jsem si, dojel domů a odpočíval.

Na další nákup jsem se vypravil až čtvrtého dubna. Tentokrát mi strojek nevyplivl nic a řidič mi sdělil, že má karta již neplatí. Musím si nechat udělat novou, tzv. ODIS (Integrovaný dopravní systém Moravskoslezského kraje ODIS), a zatím jet za hotovost.

„Já ale nemám hotovost,“ oponoval jsem. Jako starý člověk, který se lehce stane kořistí místních i přespolních zlodějíčků, platím, kde to jde bezhotovostně.

Byl jsem nemilosrdně z autobusu vykázán. Mladý řidič neměl smilování ani s mými šedinami, ani s evidentně kulhajícími končetinami, natož stářím skroucenou páteří. Připadal jsem si jako zločinec. I vydal jsem se přes celé město, pěšky, do příslušné kanceláře ČSAD, abych se dovolal spravedlnosti.

Na nádraží, kde kancelář sídlí, byla obvyklá předlouhá fronta mladých lidí i lidí středního věku, doplněná neobvyklým množstvím lidí v mém věku. Byli zde i lidé starší. Během hodinového stání v řadě jsem pojal obavu, že paní za mnou, snad stoletá stařenka, která se zuby nehty držela na vratkých nožkách, opírajíc se o hůlčičku, dřív, než přijde na řadu, umře. Vyměnil jsem si s ní místo, i když posun o jednu pozici ji asi nezachrání, pomyslel jsem si. Paní se nakonec dožila, a dočkal jsem se i já.

„Tady mám jízdenku z 1. dubna, kde stojí, že na tuto kartu mohu jezdit až do 15. 8. 2021 zdarma,“ řekl jsem paní za přepážkou. Dodal jsem ještě: „Myslel jsem si, že mi to vydrží až do mé smrti.“

Paní mi vysvětlila, že to už neplatí. Město přechází na jiný systém, a tak se „co je psáno, to je dáno“ nemilosrdně ruší.

„A to je takový problém změnit na jízdence tištěné: „platí do: 15. 8. 2021“ na „od dubna 2018 již karta neplatí“?“

Problém to očividně není. Problémem je ale to, že ČSAD Karviná a potažmo i městu jsou důchodci ukradení. Ti, kteří o tom rozhodují, nejezdí autobusy, jako my, chudí důchodci. Ty vozí luxusní automobily s profesionálními řidiči a vůbec je nenapadne, že český důchodce zajásá, když měsíčně ušetří ke svému skromnému důchodu pár desetikorun za jízdu do obchodu, k lékaři a na úřady.

„Musíte mít ale fotografii, a zaplatíte mi sto třicet korun,“ usmála se paní za přepážkou. Myslel jsem, že mě z nádraží vynesou nohama napřed. Vrávoral jsem přes celé město zpět domů. Bolavé a nateklé nohy jsem s námahou dovlekl domů, a dal se do pátrání po fotce. Naštěstí tu jedna ještě zbyla. To když mi vykradli byt a ukradli mi i doklady, musel jsem se nechat znovu fotit, abych si nechal udělat nový občanský průkaz. Nyní se mi fotka hodila. Fotku jsem uložil do prázdné peněženky, hotovost si schoval na jiné místo, kde by ji případný zloděj nehledal. Zvykl jsem si to tak dělat poté, co několik mých vrstevníků bylo za bílého dne okradeno. Fotku, tu ať si případný zloděj dá třeba za rámeček. Nechtěl jsem nic nechávat na další den, a tak jsem si znovu obtížně obul boty a vydal se na další cestu po městě. Nyní už z trucu zase pěšky. Přece nebudu ČSAD podporovat v okrádání důchodců, když my staří máme mít jízdu zadarmo? Dovlekl jsem se na nádraží. Tam mě čekala neméně krátká řada. Opět zde byla řada důchodců. Jeden můj vrstevník právě hartusil u přepážky: „Já to tak nenechám, budu se soudit!“ Úřednici ukazoval nachlup stejnou jízdenku s tím, že mu měla karta ještě řadu let sloužit.

„A to jste nemohli dát aspoň na strojek v autobuse, že od dubna musíme mít zase jinou kartu?“ dožadoval se spravedlnosti, aby byl i on poslán domů pro fotografii. Tentokrát se stalo to, čeho jsem se bál. Přede mnou byli už jen dva zákazníci, když jedna z důchodkyň v řadě náhle zkolabovala. Odvezla ji záchranka, a čekalo se dál. Nyní jsem předal obnos, fotografii a čekal na novou kartu. Opět bez úspěchu. Dostal jsem ústřižek s tím, že za měsíc ji budu mít.

„A do té doby budu nakupovat a jezdit po městě jak?“

„Za peníze, pěšky, nebo taxíkem,“ zněla odpověď.

Než jsem se stačil vzpamatovat ze šoku a popadnout dech, který jsem ztratil, zahartusila paní za mnou: „To si snad děláte legraci? Já mám osmdesát dva roky! Nohy mám sešroubovaný šrouby, páteř několikrát spravovanou a důchod sotva šest tisíc!“

Úřednice si legraci nedělala.

„Tak ať se o vás starají příbuzní,“ poradila.

„Má nejbližší příbuzná, dcera, žije, paní, v Praze! A druhá, ta bydlí v Anglii! No a syn i manžel mi už zemřeli,“ řekla smutně. Smutná nálada se přenesla na všechny. Přesto jsme si museli všichni počkat, a čekáme s ústřižkem dál. Ani nějaký provizorní doklad, že po tu dobu čekání můžeme jezdit autobusem zdarma, nám nedali. A přitom by to nic nestálo.

Napadá mě, kolik lidí se nedočká. Kolik jich zemře dřív, než bude mít ODIS kartu v ruce, a kolik z nás ji využije, a jak dlouho? I když... Ti vitálnější dostali jako dárek už nyní „sto jarních kilometrů pěšky za vyřizováním nové karty“, zcela zdarma, gratis, jako poděkování starší generaci.  

Tím děkuji ČSAD Karviná za dárek pro nás staré, kteří jsme vybudovali jejich kanceláře, postavili jim silnice, po kterých jezdí a vybudovali i naše město…