Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Výherní anketa
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 12.12. 2019
Dnes má svátek Simona
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Ať žije naše zdravotnictví!

24. 11. 2019 | Vaše příběhy

Nedávno jsem byla na poměrně náročné operaci očí ve fakultní nemocnici v našem krajském městě.

Operace se naštěstí zdařila a já se probudila a zjistila, že nejen, že vidím, dokonce byla odstraněna vada, která mě přivedla na operační sál.

Probuzení z narkózy je u mě pravidelně provázeno kolapsovými stavy. Tlak mi klesá tak, že kolabuji i ve chvíli, kdy sedím, natož abych mohla chodit. Po pár dnech se to ale zlepší, už jsem si zvykla. Zkolabovala jsem při první, druhé i třetí operaci a dokonce i po porodu. A proto jsem s vypětím všech sil dokázala až večer po operaci dovrávorat na toaletu, a to jen proto, že jsem personál nemocnice ujistila o tom, že „já“ si na toaletu dojdu a odmítám brát na zřetel mísu a podobné výmysly. A tak jsem jeden den kolabovala a druhý den po operaci mě propustili domů. Běžný postup v dnešní době, na oddělení byli propuštěni naprosto všichni v den operace, nebo den po ní.

„Jak se ale dostanu domů?“ zeptala jsem se.

„Kde bydlíte?“

Vysvětlila jsem, že bydlím v okresním městě, a kdybych jela domů sama, musela bych cestovat minimálně dvě a půl hodiny, přičemž bych musela jet dvěma tramvajemi a poté ještě téměř hodinu autobusem, načež bych ze zastávky šla s taškou dalších dvacet minut domů pěšky.

Chvilku se mě personál nemocnice snažil přesvědčit o tom, že je mou povinností mít někoho, kdo má auto a přetrhne se, aby mě jím vezl domů. Můj osmdesátiletý otec? Nebo snad mamka, která je onkologickým pacientem, nemá řidičák a dva měsíce před mou operací byla ve stejné nemocnici na operaci také a cestou domů zkolabovala, když jí odmítli dát domů sanitku? Takže mamce sanitku nedali, ale po kolapsu ji vezla zpět do nemocnice záchranka! Mně se podařilo personál obměkčit. Nevím, jestli za to mohl fakt, že i já se v minulosti potýkala s onkologickým onemocněním, nebo skutečnost, že se mi tlak ještě snížil a málem jsem upadla. Ona totiž vizita už neprobíhá jako kdysi na pokojích pacientů. Pacient si musí na malou i velkou vizitu dojít z pokoje na chodbu, vystát tam řadu společně s ostatními pacienty, a poté se opět vydat na cestu na pokoj. Dělejte to vše při tlaku 70/60.

 

Takže sanitu jsem si doslova vyžebrala. Raději nebudu líčit další události z oddělení a přesunu se rovnou do sanity.

Když mě řidič sanity dovezl k sanitce, protože tak dalekou cestu nemocničními chodbami bych skutečně nezvládla, už tam byla jedna pacientka.

„Tak se bude volat policie!“ odpověděla na můj pozdrav.

Zmateně jsem se na starší paní podívala. Byla plná energie a rozhodně nevypadala, že ona konkrétně by nemohla jet tam, kam jede, třeba tramvají. V sanitce měla na zemi několik pytlů, kabelku a tašku, které jsem se mžitkami před očima stěží překročila. Pak mi začala líčit, že jede jen do jiné nemocnice, vzdálené od této s bídou kilometr. O to víc jsem se divila, že ona sanitu dostala. Dala se do líčení toho, že v nemocnici měla zlaté prsteny, řetízky, platební kartu a další cennosti.

„Dala jsem si je do trezoru a oni mi je nedali,“ řekla lakonicky.

Jak jsem později zjistila, tak paní prostě na své věci zapomněla a personál si také nevzpomněl. A tak saniťák se vydal pro cennosti nebohé paní sám. Ta ho zatím ale nazvala zlodějem.

„To jako mého kolegu podezříváte z krádeže?“ zeptal se řidič sanitky.

„Kde je asi tak dlouho? Určitě s mým zlatem utekl. Zavolejte policii!“ vřeštěla paní, a ač mám staré lidi ráda, tuto bych nejradši něčím bacila. Měla jsem zavřené oči, protože mi ještě slabě krvácely, motala se mi hlava, ale čekalo se jen na to, až paní někdo donese její věci.

Mezitím řidič sanity přivezl další pacientku. Byla jí také starší paní, po operaci páteře. Té se ale její stav nedal upřít. Po operaci byla dva dny a výraz jejího obličeje dával znát, že má bolesti. A zase se čekalo za výhrůžek první paní na saniťáka.

Konečně přišel.

„Tak mi kolega říkal, že jste mě obvinila z krádeže!“

Paní se ani nezarděla. Jen utrousila, že „mu to dlouho trvalo“. Takového vděku se muž dočkal.

Do sanitky přivezli ještě pána o berlích, a mohli jsme jet.

„Jak to jede? Jede jak prase,“ utrousila důchodkyně, která se konečně dočkala svého zlata.

„Paní, jsou tu tramvajové koleje, tak jak asi má jet?“ zeptala se paní po operaci páteře, zatímco já a muž jsme se raději zdrželi komentáře.

„To je ale nápad, jezdit takto ve špičce,“ utrousila opět bábi se zlatem.

„Vždyť je teprve jedenáct hodin dopoledne, paní,“ odpověděla paní po operaci páteře.

V následujících minutách jsme si vyslechli obsáhlé povídání důchodkyně, která se divila, že „lidi nesedí na zadku a jsou v ulicích“. Bez komentáře. Sotva jsme si vyslechli toto, paní začala kritizovat stavbu mostu, kolem které jsme projížděli.

„To jsou Češi, všechno rozkopat,“ brblala. Bez komentáře.

Pak paní zahlédla ukazatel, který ukazoval na nedaleké město.

„Kam mě to veze, tam já nechci,“ kňourala.

To už se paní po operaci páteře naklonila ke mně a zašeptala:

„Jí nic není, jen se jí asi chtějí zbavit. A proto ji poslali do jiné nemocnice.“

Stejného mínění jsem byla i já, a jak jsem zahlédla výraz muže s berlemi, shodoval se s námi i on.

„Podejte mi ten pytel, ať mi ho někdo neukradne,“ zaštěkala paní se zlatem.

„Nepodám,“ odpověděla bolavá paní, která měla dva dny po operaci páteře. Seděla kousek od pytle, který jsem musela překročit.

„Podejte mi ho!“ zavelela tyranka.

„Nepodám!“ odvětila má sousedka.

To už jsem se vmísila do debaty i já.

„Paní vám nic podávat nebude! Je po operaci páteře, nebude vám sloužit!“ usadila jsem tyranku.

Ta na chvilku zmlkla. Jen opravdu na chvilku. Poté kritizovala auta, která si dovolila jet po silnici, když „ona“ tudy jede také, lidi, kteří si dovolí chodit po chodnících, i semafory, že mají mimo zelené také červenou barvu. Konečně jsme byli u nemocnice, kam směřovala.

„Na shledanou, drahoušci,“ vyskočila paní jako laňka. Skutečně jí nic nebylo. Zatímco o mě se pokoušel další kolaps, paní vedle mě bolestivě sykala při každé nerovnosti a pán vzadu také nevypadal, že berle jsou jen jeho módním výstřelkem, bábrle byla svěží až moc.

Všichni tři jsme současně vyřkli „sbohem“ a jelo se dál.

 

Domů nás rozvezli všechny už v pohodě, bez zlých poznámek. Proč tento příběh píšu?

Dva dny před nástupem do nemocnice jsem u našeho domu viděla dva policisty. Usměrňovali dva podnapilé bezdomovce, a zavolali jim záchranku. Záchranáři přijeli, oblékli si gumové rukavice, přišli k bezdomovcům a po chvilce konstatovali, že jim nic nechybí. A tak se zase vydali k záchrance a jeli pryč. Bezdomovci si sebrali prázdné lahve od alkoholu a se sprostými nadávkami šli o dům dál.

Tento výjezd byl opět placený z veřejného zdravotnictví, a pochybuji, že bezdomovci něco do rozpočtu odvádějí. Ale k nim, ač jim nic nebylo, ochotně záchranka přijela. Já sotva se držíc na nohou jsem si sanitku musela doslova vyžebrat. Mé vážně nemocné mamce se to nepodařilo, a tak ji sebrali ze země, až když zkolabovala. A pochybuji, že důchodkyni, která kvůli své zapomnětlivosti vyhrožovala policií, vůbec něco bylo.

A jede se dál! Ať žije naše zdravotnictví!


Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Ať žije naše zdravotnictví!:

Ať žije naše zdravotnictví!
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Asi je to tak všude. Kam jsme se to dostali?
Obrázek uživatelky
profil
skvěle sepsaný otřesný zážitekSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Žiaľ, je to tak i u nás. A ešte sa platí za každý km Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Tak to znám. To byl také problém vyžebrat sanitku pro dědečka. Sotva se držel na nohou a byl po operaci srdce. Naše auto už pár týdnů v servisu a nemocnice lán cesty. A každý tvrdil, že tu sanitku mu napsat nemůže.
Nakonec tedy volali z nemocnice, že mu sanitku dali, že ho máme čekat kolem 15 - 16 h. Tak čekáme a nic.
Nakonec jsme se dozvěděli, že mu v nemocnici nakonec oznámili (když už na ni asi 5 hodin čekal na chodbě nemocnice), že sanitku nedostane, že se do ní ten den už nevejde a nechali ho odejít samotného, místo aby nám vůbec zavolali. Tak se děda snažil doplazit na autobus, co byl od nemocnice daleko. A nakonec upadl. Nebýt městské policie, co ho našla, tak nevím. My už volali policii státní, protože jsme ho nemohli najít ani my, ani zaměstnanci nemocnice. Ti byli naprosto v klídku a děda po pádu skončil v nemocnici jiné.
Kdyby nám bývali zavolali, asi bychom si alespoň na pár hodin vzali taxík a dali za něj kolik tisíc. Ale tohle...?
Obrázek uživatelky
profil
snad se to někdy zlepší..s těmi zbytečnými výjezdy je to opravdu tak..SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Přehledné srovnání bankovních i nebankovních půjček online na Usetreno.cz



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles