Auto

Já jako laik jsem byla ráda, že nekupuji auto od někoho cizího. Věřila jsem, že budu mít spolehlivého čtyřkolového miláčka, který neselže, do kterého nebudu muset moc investovat a který mě doveze, kam potřebuji a kdy potřebuji. Hned po koupi vozu se objevilo několik skrytých vad. Když jsem se stavem obeznámila Ivana, nechtěl o ničem slyšet. Odmítl mi vrátit část peněz, nebo alespoň investovat do oprav vad, které měl vůz už v době jeho prodeje a které mi úmyslně zamlčel. Zkrátka a dobře, Ivan, ač kolega, mě pořádně natáhl.

Když jsem autíčko dala do přijatelného stavu, zjistila jsem, že by mnohem levněji vyšel nákup od kohokoli jiného. Nicméně, autíčko bylo mé a nyní už i spolehlivé. A tak jsem to vše hodila za hlavu.

Ivana krátce po prodeji vozu vyhodili z práce. Snižovali stav a Ivan byl ten, který se už dlouho jen vezl a za práci nevzal. Nikomu nechyběl.

Já po nějaké době zjišťovala, že mám neobvykle vysokou spotřebu benzínu. To, co mi vydrželo dříve na sto kilometrů, mi nyní vydrželo stěží na šedesát. Dokonce jsem se s tím jednou svěřila Ivanovi, když jsem ho náhodou potkala cestou z práce. Jen pokrčil rameny. Prý má jiné starosti. Měl. Uběhlo několik měsíců, a on stále neměl novou práci. Prý hledá.

Po nějaké době se mi zdálo, že auto nestojí tak, jak jsem ho na parkovišti zanechala. Měla jsem stálé parkovací místo, na kterém se mi většinou podařilo auto umístit. Jen zřídkakdy jsem ho musela nechat jinde. A přesto jsem si říkala, že jsem autem zajela víc vlevo, jindy víc vpravo, že jsem prostě takto nemohla zaparkovat. Už jsem si začala říkat, že trpím stihomamem. Neměla jsem zkrátka dobrý pocit, kdykoli jsem do auta usedala.

Až jednoho dne se to stalo. Po práci jsem jela autem k rodičům a po návratu jsem opět zaparkovala na svém místě. Dva dny jsem autem nejela. Když jsem konečně sedla za volant a vyjela z parkoviště, ve zpětném zrcátku jsem uviděla na zemi, kde jsem předtím stála, dětskou malůvku křídami. Dokonce jsem zastavila a šla místo obhlédnout. Skutečně tam byla. Byla jsem si jistá, že když jsem auto parkovala, zem byla čistá. Protože bylo vyloučeno, že se nějaké dítě vplazilo pod auto, aby mi pod ním malovalo, bylo vysvětlení jediné. Autem musel někdo jezdit bez mého vědomí! To by vysvětlovalo i nádrž, která se bleskově vyprazdňovala. Zámek auta byl ale neporušený. Věděla jsem, že když půjdu s tímto na policii, asi nepochodím, a proto jsem si v práci vzala dovolenou. Věřila jsem, že pachatele chytnu při činu. V dopoledních hodinách, kdy jsem obvykle byla v práci, jsem číhala za záclonou, telefon v ruce.

Nečekala jsem dlouho. Ivan přišel loudavou chůzí k autu, rozhlédl se, odemkl si, zřejmě si nechal druhé klíče, o kterých tvrdil, že je ztratil, a usedl za volant. Déle jsem nečekala. Než vyjel z parkoviště, byla informována policie o tom, že mi někdo ukradl auto a ujíždí s ním pryč.

Policie naštěstí dorazila včas a pachatele chytila.

Asi bych to řešila jinak, domluvila bych Ivanovi mezi čtyřma očima. On mi ale prodal předražený vrak, zamlčel skryté závady, neměl se k tomu, aby mi peníze vrátil, a ještě si autem jezdil dál na mou útratu.

Od dopadení zloděje mi nádrž v nově zabezpečeném autě vydržela mnohem déle. Dnes už mám jiné auto, které jsem si naštěstí koupila úplně nové. Ostatně, vydělala jsem si na něj, na rozdíl od Ivana, který dodnes nepracuje, nové auto nemá a jezdí maximálně na kole.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10