Babči na cestách - Pozor, jedem!

Je léto. Všude vše voní, kvete či dozrává. Toto je právě ten nejlepší čas pro naše babičky. Mají v dobré paměti ještě hesla -  Všechno pod víčka. Až se tě zima zeptá, cos dělal v létě. V létě plníme komory, aby se přes zimu vyprázdnit mohly. Dobrá hospodyňka se vždy pozná, jak je její komora plná. Moje babička se vždy snažila zaplnit vše do posledního místečka, skulinky. Dnešní komory - hamamky dle bratra - už tak plné domácích dobrot nejsou. Tento příběh bude o současných babičkách. Tak se hezky usaďte, přeji krásné počtení.

Babči na cestách - Pozor, jedem!

Květuška má chalupu, prý na konci světa. Pravda je, že bez dopravního prostředku se ke své chaloupce nedostane, leda tak pešo dvě hodiny od vlaku stále jak jinak než do kopce. Ale co by človíček pro blažený pobyt klidu, pohodlí či zpěvu ptactva neudělal. I ten krpál je ochoten vystoupat či vyfunět. Právě sem nás naše přítelkyně pozvala na víkend.
Holky, to musíte vidět, zažít, omluva se nepřijímá. Leda tak vlastní smrt, ovšem psáno Vaší rukou a to si pište, mým koníčkem je rozbor písma, tak toto si uvědomte!!! Nuž musíme jít.

Ještě vydala další pokyny:

 - zákaz domácích mazlíčků - chudáčci naši chlupáčci,
- zákaz braní vnoučat!!!!                                            
- zákaz dědků - ne, že by některá v tomto případě protestovala,                                           
 - zákaz  P R Á C E,  povoleno - chlebník se svačinou,
 - brýle, náhradní chrup, léky !!!!!                 
 - gumáky, hole, berle a jeden! mobil - prý tam signál není, musí se na kopec někam za chalupu.                                                                                 
(Ovšem já si myslím, že to pravda není, neb několikrát z tohoto ráje nám volala)    
- karty o cukroví či jiný mls, v žádném případě o peníze či pitivo jistého odéru!    
- rozdělávání ohně za účelem bašty buřtové či brambor v doutnajícím ohništi - zde nutno poznamenat: děvčata, pozor!                 
- buřtík pálí a dělá mastné fleky, tak opatrně i na umělý chrup, zubař je 30 km daleko, pokud tu není u sousedů na chalupě.
Tak to bylo pouze pár rad k našemu pobytu.

Cesta do ráje. Vše bylo připraveno, domluveno. Odpoledne se sejdeme na nádraží raději o hodinku dříve, ať máme čas si vše v klidu zajistit. Myslím jízdenky, čtivo, i vypít čokoládku z nápojového automatu. Neholdujeme této konzumaci, ale k výletu to přece jen v dnešní době patří. Aspoň tak omlouváme tuto neřest.
Vlak přijíždí a naše malá skupinka tří babek pomalu nastupuje, usedá do kupé. Jsme rázem jak malé holky, všechny chceme sedět u okýnka. Jedna prohrála, víc místa tam není. Však se pomalu srovnáváme, i mračit nás přestalo bavit. Je krásný den, čeká nás jen klid a pohoda na konci světa. Jupíííí, jedééém.
Do našeho dočasného kupéčka přistoupila i mladá maminka s copatou holčičkou asi tak 4 roky a malým chlapcem o trochu starším než princeznička. „Jéééé, mamíííííííííí, já chci k okýnku.“ „Já takýýýýýýýýýýýýýýýýýý.“
 Rázem ani jedna nesedíme u okna, ale hezky hlídáme ratolesti, aby náhodou neměly bouli či jinou oděrku. Prostě babči jinak snad ani nemohou. S maminkou si povídáme, jede k rodičům. Cesta nám krásně plyne, děti prozpěvují a vůbec jim nevadí, že jsme docela neznámé cizí paní. Už víme, kdo je Dodo či Lulu. A jaký auto má děda, no zkuste hádat, neuhodnete. Prostě nanukový. Jednou se rozbilo topení a už mu tento název zůstal. Je pěkný, že ano. Ani nám nezbyl čas na vzpomínky, musíme vystupovat, naše chaloupka už čeká. Loučíme se s maminkou i dětmi, náš ráj právě začíná.

Venku nás už netrpělivě očekává Květuška, a to se podržte, s koňským spřežením. „No, holky, to koukáte, jak se povezete! Soused sváží seno, tak aby vaše idylka byla stylová. Přece jsem vás nemohla ošidit o krásný povoz.“ No, inu, mohla, to si myslíme všechny stejně. Jak se proboha vyšplháme do těch výšin? Záhy poznáváme, vše bylo domluveno, neb se objevuje jakýs takýs stupínek a hup! sedíme hore, jen nožky nám kmitají mezi brlením. Přiznávám, bulánek pod sedýnku by neuškodil. Vím, kde je jaký šutřík či šutr či výmol. „Holky, to je krása, co říkáte.“ Má pravdu, jen z auta by to bylo pohodlnější. Ovšem nesdělujeme nic nahlas. Raději jen v tichosti našich myšlenek.

Konečně jsme u cíle, tu naše kosti vědí i o dalších částech těla, která byla nějak v zapomnění. Víte, když se člověk nenatřásá delší dobu po polní cestě, nějak nevnímá, co vše může ještě bolet. „No, holky, tak šup šup, za chvilku musím odjíždět, tak ať vám vše mohu říct, upozornit atd.“
 Pomalu se suneme neladným pohybem dolů, leč s pomocí příjemného pana vozky. Už víme, je zubař. Má rád tento odpočinek u strýce.
Květušky chaloupka je krásná jak v pohádce. Tady vidíme, proč nemohla naše potěšeníčka mazlíčci jet s námi. Není zde vůbec žádný plot, jen louky a les. No to by si Balůžek užíval, nikdy bych ho nechytla!!!
„Holky, já vám přece říkala, že mazlíčci sem nesmí, vidíte aspoň proč. Místní myslivec je sice kamarád, ale toulavé domácí mazlíky nemá v revíru rád. Majitel se ve většině případů nenajde a co pak?“
 „Jo jo, pravdu máš, tak si odpočineme, zalenošíme, poklábosíme.“
 „Holky, to vám povídám, ne že tady budete obdělávat louku či gruntovat! Abych nezapomněla, za barákem, tam u toho křivého smrčku, rostou borůvky, tak si natrhejte, udělejte něco dobrého pro mlsné jazýčky. A ještě něco, možná se tady ukáže vnuk, ale jen profrčí a pojede hned dál. Nechal si tady bágl, když jel s kamarády na „zkušenou“. To víte, prázdniny se musí pořádně vychutnat. Tak ho moc nerozmazlujte a rovnou pošlete dál i s celou partou. Jen ať zavolá rodičům, že je v pořádku. Jinak v lednici máte hotovou baštu. Tak ahoj, v pondělí si vás vyzvednu před obědem a odpoledne posadím do vlaku na cestu domů. Mějte se tu krásně, ahoj!“

Je pryč, nám nastal ráj na Zemi, v překrásné krajině naší domovinky.
Co teď ale budeme dělat, vybaleno je raz dva, uvařeno máme, inu, zachováme se jako rekreanti. V kůlně (dle mého názoru) máme lehátka, slunečník, i stolek na nápoje. Uděláme hají, kdo chce, může číst, spát či jinak relaxovat. Hodinka klidu nám postačí. Vyrovnáme ty naše naklepané „kosti“, poté směr les.
 „Holky, která bude mít víc plodů?“
 „Neblázni, vidíš ten kopec?“
„Vidím, ale co, nebudeme tu jak důchodci, ne?“ Pomlčíme, že všechny jsme. Co je komu do toho. Že áááááno.
„Holky, jen si představte borůvkové knedle či vdolečky, nebo jen palačinky. Tu slast na jazyku.“
 „Hmm, máš pravdu, chrupkat - pak se vydáme, kdo chce, směr smrček.“
„Tak dobře, ‚koukejte se do sebe‘, já si budu chvilku číst.“
Z knihy nic nemám, vidím plný talíř borůvkových knedlíků. Inu, tady nevydržím, holky spí, podívám se, do čeho je tak můžeme natrhat. Našla jsem deky, takové ty venkovní s kostkami, měla jsem též jednu, když jsem byla malá. Přikreju aspoň děvčátka, aby se jim lépe odpočívalo. Mám koš, bandasky, jen ruce žádné. Inu, přítelkyně ještě chrupkají.

Tak se podívám sama, co a jak, daleko to nebude, jen kousek přes louku.
„Sousedko, kampak se vydáváte?“ A ejhle, pan soused i s povozem.
„Ale, jen na borůvky.“
 „Tak nasedejte, vezmu vás nahoru, ať ušetříte nohy.“ (Hodný chlapec, těžko bych ten kopeček vyfuněla.)
„Děkuji, ráda se svezu, ale nemusím dozadu, můžu sem na kozlík?“
 „Jasně. Sedejte.“ Inu, toto nemusel říkat více, už si lebedím na „tvrdém“ kozlíku.
„Já jsem Dušan, vaše kamarádka Květa je jako moje teta. S jejich Pepčou jsem zde vyrůstal, co jsme tu dělali vylomenin. Pokud něco budete potřebovat, stačí z okna kuchyně poslat prasátko, hned tam budu. Nebojte. Až budete mít hotovo, zamávejte, budu tady na louce do večera, svezu vás zase dolů. Zatím dobrý sběr.“
 „Děkuji,“ zamávám.
Konečně smrček, ještě že tu byl mladík s povozem, ušetřila jsem si dost času na sběr. Moc milý chlapec. Tak se dáme pomalu do hledání. No tedy to je úroda, ty to tu snad pěstují, to budou koláče jak malované. Překvapím děvenky. Mám dvě plné bandasky i pár hříbečků do polévky. Víc už toho vážně vzít nemohu, není kam. Jdu domů.
Dušana vidím, ale nemávám mu, jen ať pracuje, já to sejdu hezky pomalu sama. V půlce cesty mu mávám, aby věděl, že jsem už skoro dole a neměl obavu, kam jsem se to jen mohla zatoulat. Mává zpět. Pracuje tiše dál.
Mé kamarádky stále spí, nebudu je rušit svojí přítomností, jen na stolek odkládám malý talířek našeho pokladu. Vůně je určitě probudí. Holky, máte smůlu, šance, co se uvaří, pominula, budou knedlíky.
Vše jsem udělala, jen sázet do vody.
„Jéééé, kde se to tu vzalo? Tys byla sama? Nevadí, tak si odpočiň, já to dodělám.“ Jsem ráda, mám toho už dost.
„Klidně prostři venku, sníme si to tam.“
 „Jo jo, to bude fajn.“
Kochám se nádherným okolím. Copak v létě, ale v zimě, kdo by se sem trmácel? Honí se myšlenky hlavou.
 „Hurá, máme baštu, takovou dobrůtku.“
 „Děvčátka, to je slast.“
 „Máš pravdu, ale ta hromada! To máme snad na celý týden.“
 „Ale kdepak, nebojte se, on se strávník najde. Třeba ten čipera, co nás vezl  povozem.“
„Ten? Prosím tě, vždyť je domácí, určitě bude přecpanej.“
 „Mladej a plnej? Kdes toto viděla? Proboha, co je to za kravál? Já myslela, že je  tady skoro samota.“
 „Nevím, ale jde to od smrčku. Šmankote, nějací blázni na koloběžkách!! Vždyť si natlučou papulu!! Holky, to je mladej Květušky.“  No jen aby dorazil celej.
„Ahoj tety, jsem rád, že jsem Vás zastihl doma, nemám klíče, nechal jsem je tady v báglu. Jůůůůůůůůůů, co to máte za dobrůtky? Můžem?“
„ Ale jasně, jen si přineste talíře, je tady toho dost.“
 „Myslíte?“
„Určitě, chlapci, sedejte, nakládejte dle libosti.“ Rázem bylo prázdno. Ovšem pohled na cpající se kluky byla nádhera. Není nic lepšího pro kuchaře, než spokojený strávník. A to tedy byl!
„Tety, vy jste zlaté. Moc děkujeme. Ale jak se odvděčíme?“
 „No, jeden nápad bych měla,“ říká přítelkyně. „Víte, kdy jsem naposledy rejdila na kolobrndě? Nenamáhejte se, je to víc jak čtvrt století.“ Vidíme, jak jí září oči jen představou, že by se opět svezla.
Já takovou radost nemám, okolní krajina je sice krásná, ale ne na rej bab na kolobrndě. Umíte si to představit?
 „Tak jo, půjčte si je, ale obvazy tu babička nemá, už jsem je vypotřeboval sám.“
 „Holky, neblázněte, vidíte to okolí?“
 „Podívej, seď na zadku, pojedeme samy.“
„Tak dobře, partu trhat nebudu, ale nevím, nevím, jak toto dopadne.“
 „Hele, nic víc, než že obtiskneš tělo do tohoto kraje, se nestane, nahoru nepoletíš a dole tě najdem! Tak co pořád máš!“
 Kluci sledují naší přestřelku, ale jsou naprosto klidní. Nebojí se ani o své dopravní prostředky, což je, přiznávám, docela divné.
„Tak, holky, uchopit, našlápnout a jedéééééééééééééééééém.“
Pomalu se rozjíždíme, sice trochu opatrně, ale postupně se dostáváme do euforie,
 rejdíme sem a tam.

„Ahoj kluci, já si říkal, kdy babči nasednou.“
„Ahoj Dušane. Já se vsadil s babičkou, že pojedou, ale babča byla proti. Prý důstojné dámy. Tak jí to nahrávám, aby byl důkaz a výhra byla moje.“
 „Cos vyhrál?“
„Znáš babičku, když prohraju, budu muset naštípat plnou kůlnu dřeva na zimu, ale obráceně, to je ještě lepší. Pokud  vyhraju, musí vylézt na švestku za barákem, a o tuto výhru jsem se prostě nemohl ošidit.“
 „Cože? Babča na stromě?“
 „No jasně. Už chápeš, proč neprotestujeme a necháváme je frčet na kolobrndách. Kameny tu moc nejsou, tak se vyhnou a podívej, jak si to užívají.“
„Toto není moc k vidění.“
 „Neboj, nahrávka bude jen pro babičku jako důkaz a pak si ji dá do svého depozitáře. Já ji hned  smažu.“
  „Nuž dobře, ale to dřevo bys měl udělat.“
„Jasně, hned se vrhnem do práce, přece nenechám staroušky dělat těžkou práci.“
 „Tak ahoj.“

 „Chlapci, tak Vám děkujeme za jízdu, byla báječná. Ale příště už raději ne. Ponechme rejdění mládí, co kdyby nás někdo viděl, ještě by dostal mrtvici z leknutí.“
 „Dobře. Jdeme připravit dříví na zimu, ale nikomu nic neříkejte, je to překvapení.“
„Holky, ta Květuška má hodnýho vnuka. Komu čest, tomu čest. Škoda, večer odjíždějí. Však zítra tu bude Květka a jedeme domů též.“
 „Máš pravdu. Jdeme se projít, pokochat krajinou a když bude nějaký ten hřib, žádná škoda.“

„Ahoj holky, tak co, jak bylo? Vnuk nedělal vylomeniny?“
„Kdepak, byl milej, hodnej a už jsou fuč. Prý zase příště.“
„Tak si pojďme uvařit čajíček, než pojedeme, trochu si ještě popovídáme.“
 Čas letí jak voda, pomalu jedeme, tentokrát autem, zpět na nádraží. Vlak už čeká, odváží nás dál od kouzelné chaloupky zpět do našich domovů. Moc nemluvíme, to víte, dojmů bylo dost, přemýšlíme.
Cesta uběhla nějak rychleji, jsme doma.
„Tak co, mámo, jak bylo? Balů docela dost plakal! Už mu podobné věci nedělej.“
„Ale táto, já vím. Bylo fajn, ovšem doma je doma. Tomu bys nevěřil, jak jsme si vše užívaly.“
 „Hlavně, že jsi doma a celá. Tak šup šup, mám nějaký hlad, cos přivezla dobrého?“

P.S. - V nejlepším se má přestat, ale asi bych Vám dlužila jednu perličku. Nuž tedy tady je. Babička nevěřila svým očím, jak uviděla video - naše rejdění na koloběžkách. Vnuk si ji pořádně vychutnal i s Dušanem. Na zmíněnou švestku musela začít šplhat, ovšem nebyl by to její vnuk, aby neudělal nějakou kulišárnu. Jak byla na první větvi, byl tam balíček. A co bylo ukryto? Přece flaška slivovice. Jo jo, švestka je švestka.