Báli jsme se o vnuka

Máme tři děti, které mají již své rodiny a nás obdarovaly sedmi vnoučaty. Snad není rodičů, které nemají strach o své děti, aby se jim nic nestalo. Hlídají je na každém kroku. Ale snad větší strach mají při hlídání svých vnoučat, kterým v mnoha případech nedovolí to, co dovolili svým vlastním.

Tak tomu je i u nás, ale někdy neposedné dítě neuhlídá ani nejpečlivější střežení. To se stalo i nám při výletě. Bylo krásné letní počasí, sluníčko pálilo a lákalo ven. Nejstarší dcera nám zavolala, že jedou do ZOO Olomouc-Svatý Kopeček, abychom jeli s nimi. Ani chvilku jsme se nerozmýšleli, i když byla u nás návštěva se dvěma malými dětmi. Nasedáme do auta a ujíždíme směr Olomouc. Obě auta byla plně obsazena.

Dopolední prohlídka ZOO byla velmi pěkná a poučná, hlavně pro tu drobotinu. Po občerstvení odjíždíme domů. Při cestě zpět si dcera vzpomněla, že v Přerově na letišti je ukázka letadel a mohli bychom se tam zastavit, protože máme ještě dost času. Toto s nadšením přivítal náš tehdy čtyřletý vnuk Zdeněk. Parkujeme před letištěm. Již při vystupování je vidět spousta různých letadel. Děti se těší, že z blízka uvidí to, co jim tak často létá nad hlavami. Sluníčko pálí čím dál tím víc a děti se dožadují nějakého pití, aby zahnaly žízeň a také chtěly něco k jídlu. Já stojím frontu na pití, manžel na párky v rohlíku. Poohlídnu se směrem k místu, kde dcera se švagrovou hlídají své tři děti. Vidím, že jsou v družném rozhovoru a kolem se točí správný počet ratolestí, jsem spokojená. Přicházím na řadu, kupuji limonády a jdu manželovi pomoci odnést párky. Toto snad netrvalo ani pět minut. Přicházíme k dceři a s hrůzou zjišťuji, že chybí náš vnuk Zdeněk. Krve by se ve mně i v manželovi nedořezal. Všude plno lidí a možností jak dojít k úrazu. „Kde máš kluka,“ povídám dceři. „Teď tu ještě byl, ale asi vím, kde bude.“

Rozdělili jsme se a šli hledat našeho ztraceného vnuka. Kde asi může být, nám nebylo jasné. Procházíme mezi diváky a letadly. U jednoho letadla, kde bylo možno si prohlédnout i vnitřek, zahlídnu dceru, jak v náruči drží svého synka, který svýma nevinnýma očima se na mě dívá a volá: „ Babičko, byl jsem v tom letadle, ale nevěděl jsem, jak se to startuje.“ Kámen mně spadl ze srdce a pak jsme toho našeho malého zvídavce raději držely stále za ruku. Od této příhody uplynulo již několik let, náš vnuk se již o letadla nezajímá, ale má zálibu v počítači a minimotorce. Již od mala se u něj projevoval zájem o techniku a hlavně o to, na jakém principu toto zařízení pracuje.   

alabastr 22 - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout