V zaměstnání jsme měli dobrý kolektiv. Rozuměla jsme si se všemi, práce mě bavila a chodila jsem do ní ráda.

Mezi mými spolupracovníky byla i Alena. Ta byla o něco starší, než já. Právě překročila padesátku a její chování se náhle začalo měnit. Všichni jsme věděli, že po rozvodu má mladšího přítele. Ze začátku jen kvetla. Byla zamilovaná, veselá a měla energie na rozdávání. Později se ale změnila. Z veselé a optimistické kolegyně se stala zamlklá a zamyšlená žena. Když už s někým promluvila, obvykle to vyústilo velkou hádkou. Bylo znát, že Alenu něco trápí. Nikomu se ale nesvěřila.

Tento stav trval několik měsíců. Raději jsme se začali Aleně vyhýbat. I v práci nadělala několik chyb, které se musely následně řešit a celá věc se dostala až na vedení firmy. Alena dostala výtku, přišla o prémie a bylo jí oznámeno, že pokud se její nevraživost vůči nám kolegům nezlepší, bude s ní rozvázán pracovní poměr. Krátce na to šel ještě před přestávkou jeden z kolegů na toaletu. Do haly se vrátil celý roztřesený. V ruce držel nůž. Když se malinko uklidnil, sdělil nám, že si ve skladu, kolem kterého procházel, všiml naší kolegyně Aleny. Lezla na žebřík, kolem krku měla lano, kterého byl plný sklad. Alena chtěla spáchat sebevraždu. Jakmile skočila ze schůdků, které si přistavila pod tyč se smyčkou, kolega přiskočil a nebohou kolegyni odřízl.

Na místo přijela záchranka i policie. Alenu odvezli. Naštěstí její život byl zachráněn. Pobyla si nějakou dobu v psychiatrickém zařízení, náš kolega obdržel od firmy peněžitou odměnu za záchranu života, kterou mu předával sám ředitel, a život šel dál.

Už to ale nikdy nebylo takové, jako předtím.

Když se Alena po léčbě vrátila do práce, atmosféra houstla. Nikdo s ní nechtěl pracovat, protože se bál, aby ji případně nevyprovokoval k dalšímu sebevražednému pokusu. Alena ale byla zase jako dřív, veselá, kamarádská a svědomitá. Jak jsme se později dozvěděli, její nový mladý přítel ji zadlužil, připravil ji o úspory a odešel od ní. To bylo spouštěčem jejích problémů. Nyní se s tím smířila, většinu dluhů za něj zaplatila a zase byla nad věcí. Kolegovi, který ji tehdy zachránil, dokonce přinesla dárek.

Krátce na to se ale snižovaly stavy zaměstnanců. Mezi těmi, kteří měli ve firmě skončit, byla i Alena. Ředitel vzal ale Alenu na milost. Převedl ji na jinou pozici, aby nemusela z firmy odejít. My ostatní jsme takové štěstí neměli. Mezi těmi, které postihlo propouštění, jsem byla i já. Pak jsem několik měsíců hledala novou práci. Vše je ale za mnou, práci už mám a na bývalé zaměstnání mi zůstaly jen vzpomínky.

To vše se odehrálo před dvěma lety. Netušila jsem, že si brzy budu muset na Alenu a vše minulé zase zavzpomínat. Potkala jsem nedávno svou bývalou kolegyni. Ta jediná z naší směny zůstala ve firmě po masivním propouštění. Ona a Alena. Byla tehdy mladá, perspektivní, a tak byla ušetřena.

Mezi řečí se mě zeptala, jestli si pamatuji na Alenu.

„Na tu se snad zapomenout nedá,“ řekla jsem. Ano, svým činem se Alena navždy zapsala do paměti všech.  

Pak mi sdělila, že právě Alena podlehla letos pandemii Covid-19.

„Cože?“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Už i já znám pár lidí, kteří se touto nemocí nakazili, ale dosud jsem neznala nikoho, kdo by nemoci podlehl.

Počítala jsem v duchu, kolik jí bylo let. Jako by známá vytušila, na co myslím, řekla:

„Bylo jí padesát čtyři.“

Byla i ve svém věku štíhlá, pohyblivá a co jsem věděla, byla Alena zdravá. A teď tu není. Dva roky poté, co si chtěla sama vzít život. Její osud ji dostihl. Tolik se od návratu z psychiatrické léčebny změnila. Byla to zase ta stará veselá a optimistická Alena. Byla, a už není…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10