Snad každý český hrad či zřícenina má svého ducha a historky a pověsti s nádechem tajemna bývají turisty a návštěvníky vděčně přijímané.

Pokud jste měli možnost pobývat či lépe nocovat v nějakém starobylém sídle, jistě mi dáte za pravdu, že praskání parket, meluzína a stíny ve spoře osvětlených místnostech rozjitří snadno vaši fantazii. I skeptik začne pochybovat, zda závan chladu je opravdu způsoben jen špatně doléhajícím oknem...

Jedním z nejčastějších zjevení, se kterými se v pověstech hradů a zámků setkáváme, bývá záhadná žena v bílém s vysokým špičatým čepcem - bílá paní. Ta z Okoře vstoupila i do známé trampské písně a hrad Karlštejn má bílých paní dokonce 12!

Nepopulárnější je ovšem Bílá paní z rodu Rožmberků, Perchta, migrující mezi jihočeskými rožmberskými sídly. Můžeme ji údajně spatřit v Třeboni, Českém Krumlově, Telči, Rožmberku, Jindřichově Hradci...

Ze všech historek o Bílé paní se mi líbí nejvíce ta o jejím posledním doloženém zjevení na hradě Rožmberk. Stalo se tak během II. světové války, kdy na hradě sídlil letní tábor nacistické mládežnické organizace. Při ranním nástupu byla vždy vztyčována na hranaté (Anglické) hradní věži vlajka s hákovým křížem. Jednoho dne zahlédla dvojice dívek vztyčující vlajku, jak na ně z druhé hradní věže - Jakobínky - hrozí jakási bílá postava. Vyděšené dívky spustily poplach, zjevení tak viděli i ostatní přítomní včetně správce hradu. Případ byl vyšetřován gestapem, bezvýsledně. Zajímavé každopádně je, že na vrchol věže Jakobínky nevedlo žádné schodiště ani žebřík...

Z hradu Rožmberk jsou i přiložené fotografie. Jak sami vidíte, výhled z hranaté (Anglické) věže opravdu stojí za návštěvu. Při prohlídce hradu sem určitě vystoupejte.

Dalším důvodem, proč Bílá paní patří mezi duchy a strašidly k mým favoritům, je i následující vzpomínka:

Když jsme se před pár lety chystali s přáteli strávit víkend v jižních Čechách a v plánu byl i večerní karneval, každý tajně přemýšlel, jaký vhodný převlek vybrat, aby ostatní překvapil. Místo našeho pobytu se nacházelo poblíž Telče, historického sídla Rožmberků, které patří do míst s výskytem Bílé paní, takže se mi tato maska zdála po všech stránkách vhodná. Ale v mém šatníku se bílé šaty nevyskytovaly, zato dlouhé černé ano, stejně jako černý špičatý čepec a plášť, pozůstatek dětského kostýmu Harryho Pottera. Doplnit čepec bílým závojem bylo dílem okamžiku.

Aby mě snad někdo nepovažoval za jakousi masopustní maškaru, bylo nutné zdůvodnit, proč je Bílá paní černá. Vysvětlení se nabízí samo: za ty roky putování po hradech a zámcích bílá nevydrží bílá - a běžný prášek to zkrátka nevypere - proto moje Bílá (černá) paní třímala krabici od pracího prostředku. V ní pak byly uloženy různé rukavice, na nichž jsem demonstrovala, jak tento duch předpovídá šťastné či smutné události (tj. spatříte ho buď v bílých nebo černých rukavičkách). Já pověst mírně rozšířila - jestliže Bílá paní má rukavice gumové, předpovídá tím velký úklid. A pokud má pletené palčáky, věstí tuhou zimu.

Karneval i celý večer se opravdu vydařily.

Ubytováni jsme byli v objektu, k jehož vybavení patřil i bazén. Dohodly jsme se se spolubydlící Pavlou, že si půjdeme ráno, ještě před snídaní, zaplavat. Ostatní budou vyspávat, kdy jindy by se nám poštěstilo mít krásný bazén jen pro sebe! Nařídily jsme budík a zalehly ke krátkému spánku.

Měla jsem pocit, že budík explodoval chvíli poté, co jsem položila hlavu na polštář a představa, že bych měla vstát a jít plavat, se zdála značně nereálnou. Kamarádka Pavla, natěšená na bazén, však vyskočila z postele a roztáhla závěsy. "Ono sněží?!" ozvalo se nedůvěřivě (byl květen).

"Že by halucinace po probdělé bujaré noci," napadlo mě, "ale vždyť alkohol skoro nepije," nehodlala jsem  tomu věnovat pozornost.

"Ono sněží!" opakovala důrazně Pavla.

"Není na apríla trochu pozdě?" zahuhlala jsem a zachumlala se hlouběji.

"To není apríl, fakt sněží!"

"Jo, jasně, a Země je placatá, děti nosí čáp a Windows je nejstabilnější operační systém..."

"Ale ono opravdu sněží! Podívej se!" ozvalo se o oktávu výš.

"Krucinál, ty uděláš všechno pro to, abys mě z té postele dostala!" odhodila jsem peřinu a vykročila k oknu. Pohled na bílé vločky tančící mezi rozkvetlými keři byl nezapomenutelný.

Podívaly jsme se na sebe: "Je ti jasné, kdo za to může, viď? Kdo tady včera běhal jako Bílá paní v pletených palčácích?!"

.....

Když jsme pak v průběhu dne navštívili zámek v Telči, dovedla nás průvodkyně i do komnaty, kde na zdi visí obraz Bílé paní. Patrně v málokteré výpravě vzbudil pohled na tento obraz takové nadšení a veselí :-))