Dětský den 2019 - kam s dětmi vyrazitDětský den 2019 - kam s dětmi vyrazit Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Bezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější receptyBezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější recepty Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Jedeme na výlet
Soutěžte s námi o 300 skvělých výher
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 23.05. 2019
Dnes má svátek Vladimír
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Bolest duše je horší než bolest těla

6. 03. 2019 | Vaše příběhy

Rozešel se se mnou přítel, přesně na Vánoce. Znali jsme se dvanáct let, z toho deset jsme už spolu žili. Zdálo se mi, že nám nic nechybělo. Společně jsme se starali o domeček, který zdědil po rodičích. Když jsme se poznali, žily v domě ještě jeho dvě děti. Přistěhovala jsem se do domku se svou dcerou, pustila jsem kvůli tomu svůj krásný byt na sídlišti. Ne že bych toužila žít v baráku, Daniel ale nechtěl žít v bytě, a tak jsem ustoupila. Tím, že jsem se přestěhovala, jsem ztratila všechny přátele. Do města to bylo za nimi daleko, a ani oni neměli čas vídat se se mnou. Jediný, kdo mi zbyl, byli rodiče a dcera. Ta ale studovala v zahraničí. Své rodiče jsem navštěvovala málo.

Na baráku bylo stále spousta práce a sama jsem se z vesničky, kde jsme žili, nedostala. Netroufnu si po letech usednout za volat a autobusová i vlaková doprava za rodiči nebyla možná. A tak jsem byla závislá na Danovi. Mohla jsem k rodičům jet jen tehdy, když Dan měl také volno. Já pracovala v nepřetržitém provozu a dělala jsem i o víkendech, Dan měl o víkendu volno. Když já měla volno přes týden, Dan byl v práci a po práci se mu už jet třicet kilometrů tam a třicet zpět nechtělo. Tak si na návštěvu rodičů musel vždy vzít někdo z nás volno. Hádejte, kdo to byl? Samozřejmě, že já, a muselo to být o víkendu, kdy má volno přítel. Přicházela jsem tak roky o dost peněz za víkendové šichty.

Na druhou stranu jsem Dana milovala a nepřestala jsem ho milovat. Byly s ním skvělé dny i noci, dovolené, výlety, ale rozuměli jsme si i při práci na zahradě a bylo nám spolu veselo. Tedy až do oněch vánočních svátků. Pekla jsem, cídila, uklízela a chystala jsem dům na nejkrásnější svátky v roce. Údajně nejkrásnější. Danovi jsem koupila jako dárek drahou vrtačku, mikinu a spoustu kosmetiky. Na poslední chvíli jsem sehnala i líheň pro křepelky, kterou si tak přál. Rozhodli jsme se totiž pro chov těchto ptáčků. Dan chystal pro ně ubytování, protože to jsou ptáci létaví a nemůžou být jako slepice pod širým nebem. Vše nasvědčovalo tomu, že konec roku bude krásný.

Pár dní před Štědrým dnem jsem se k Danovi přitulila a on se odtáhl.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Nic.“

„Jsi unavený?“

„Ne. Vlastně ano. Nudím se, jsem unavený, nebaví mě nic. Ty mě nebavíš.“

Hleděla jsem na Dana jako na zjevení.

„Jak tě nebavím?“

„Normálně. Za pár let budu mít šedesát. Netěším se domů, nebaví mě dovolené s tebou, nebaví mě nic.“

Zalapala jsem po dechu.

„Dosud tě dovolené bavily. Jezdili jsme na kole, lezli po horách, sbírali jsme houby. Ty sis zašel na pivo a já tě doprovázela,“ připomněla jsem Danovi.

„Ale mě už to nebaví. Chci změnu.“

Noc jsem proplakala a očekávala, že druhý den to bude lepší. Nebylo. Dan se mi stranil, nekomunikoval.

„Máš jinou ženu?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Ne, nemám. Ale myslím, že bych chtěl. Náš vztah je přežitý.“

Nechápala jsem. Oba jsme měli rodiče, kteří spolu žili prakticky celý život.

Situace se ale nelepšila. Právě naopak. Dan byl protivný, podrážděný. Přikládala jsem to nějakému vyhasnutí, jak se o tom píše, a navrhla jsem Danovi, že spolu navštívíme odborníka. Nějakého psychologa, nebo tak. Odmítl. Zašla jsem do poradny sama. Moc mi neporadili. Mám mu dopřát čas. Dan se odstěhoval na pár dní ze společné ložnice a na Štědrý den dopoledne mi sdělil, že chce dál žít beze mne. Uvažovala jsem, zda není nemocen. Netrpí nějakou demencí, nebo tak podobně?

Za pár dní jsem odešla k rodičům. V domě jsem už nebyla vítána.

„Jak to ale bude s financemi? Není pravda, že peníze za svůj byt jsi utratila právě za rekonstrukci Danova domu?“ ptala se starostlivě má maminka.

Když se ho o několik týdnů později sama zeptala, protože mi přivezl mou poštu, která mi ještě přišla na jeho adresu, slíbil jen, že se se mnou vypořádá. Skutečně, na mém účtu přistálo hned začátkem roku několik set tisíc jako vypořádání toho, co jsem do domu investovala.

„Můžeš si za to koupit byt a třeba se Dan umoudří,“ řekla mi maminka.

Nepotřebovala jsem byt. Potřebovala jsem Dana! Byla jsem na něm citově za ty roky závislá. Až do března jsem žila u rodičů a doufala, že se vše vysvětlí. Nejdřív jsem se Dana pravidelně snažila kontaktovat. Psala jsem mu zprávy, telefonovala mu, psala na sociální sítě. Telefon nebral, na zprávy neodpovídal a na sociální síti mě po čase zablokoval. Ani jsem nemohla zkontrolovat, jestli na jeho nástěnce visí ještě naše společné krásné fotky z dovolené.

Dan si nikoho jiného domů nepřivedl. Já si v dubnu koupila malý byt a cítila se strašně sama. Neměla jsem jedinou kamarádku, kterou bych mohla kontaktovat, protože byt jsem si pořídila ve městě, kde žijí rodiče. Rodiče jsem svými nářky už otravovala, a tak jsem moc nechodila ani k nim. Chtěla jsem znát pravý důvod toho, proč se ke mně Dan po letech otočil zády. Snížila jsem se k tomu, že jsem ho třikrát navštívila. Přes plot mi řekl, že nemá zájem o rozhovor. Neměl jinou ženu.

„Jsem ti odporná?“

„Ne, to ne. Chci být ale sám.“

„Jsi nemocný? Umíráš?“ To mě totiž napadlo jako přibližně pátý nápad. Dan musí mít rakovinu a dozvěděl se, že brzy umře, a tak mi nechce ublížit. Zažene mě a umře sám.

Nebudu vás dlouho napínat. Pravý důvod jsem nikdy nenašla. Jisté je, že jsem se trápila skoro tři roky. Ze stresů a deprese, do které jsem upadala, jsem přišla i o práci. Byla jsem zavřená v bytě a plakala. Zhubla jsem tehdy téměř dvanáct kilo. Dalšího partnera jsem už nechtěla. Co kdyby přišlo po letech zase něco podobného? Dlouho jsem se obviňovala a toužila jsem poznat důvod toho, proč to udělal. Dan ale odmítal jakoukoli komunikaci. Od jeho dnes už dospělých dětí vím, že Dan zůstal sám. I jim řekl jen, že chtěl změnu. Začal rybařit a stal se z něj samotář. Přitom já bych se kvůli němu klidně naučila chytat ryby taky! Po čase mi víc vadilo, že neznám důvod, než samotný fakt, že mě opustil.

Ani jsem si to neuvědomovala a řítila jsem se pomalu do velkých zdravotních problémů. Trpěla jsem sociální fobií a neuměla si cenit vlastní života.

Tehdy jsem ale potkala spolužačku ze základní školy. Přijela do města něco vyřizovat. Dala se se mnou do řeči. Nejdřív jsem nechtěla mluvit ani s ní, ale pak jsem se jí svěřila. Líčila jsem své osobní zklamání, bolest, kterou jsem do té doby celé roky nosila v sobě. Celá jsem se třásla a připadala si, jako by to bylo ten den, co mě Dan vyhodil.

Mirka celou dobu mlčky poslouchala. Pak mě pohladila po ruce a řekla: „Zhruba ten rok, co tě opustil přítel, já přišla o své děti. Pamatuješ si Verunku a Martina?“ Pamatovala jsem si je dobře. Mirce se narodila dvojčátka, a rok na to jí zemřel manžel. Vychovávala děti poté sama. Když si našla konečně muže, obral ji o peníze a odešel s jinou.

„Verunka v létě skotačila s kamarádkami u vody, byl to rok před její maturitou. Plavaly na protější břeh a soutěžily, která z nich to vyhraje. Jenže Verča se začala náhle topit. Martin jí skočil na pomoc. Utopili se oba.“ Mirce stekla po tváři slza. Za ní druhá, ale pak se kousla do rtu a pokračovala.

„Když se to dozvěděla maminka, dostala z rozrušení infarkt. Zachránili ji sice, ale dalšímu o měsíc později podlehla. Táta z toho všeho začal pít. Pohřeb měl loni.“

Byla jsem v šoku. Jak Mirka ještě může stát na nohách? Jak může žít?

„Jo, chtěla jsem to tu zabalit, holka,“ řekla, jako by mi četla myšlenky. „Jenže pak jsem zašla k psycholožce. Zavedla mě na kliniku, kde se léčí malé děti s rakovinou. Doslova mě dokopala, abych tam začala chodit a věnovat se těm dětem jako dobrovolník. Já, která sama přišla o děti, měla denně pozorovat, jak děti umírají. A ono to, holka, jde. Jsem přebolená až na kost, a tak mám asi sílu těm malým dětem zpříjemnit ten čas, co jim ještě zbývá.“

Po jejím vyprávění jsem zůstala stát na ulici jako opařená. Nemohla jsem udělat dlouho ani krok. Tekly mi slzy po tváři, lidi se po mně dívali a Mirka odcházela. Nikdy jsem nevěděla, že člověk může být tak strašně silný. A taky jsem nikdy nevěřila, že já jsem tak slabá. Trápím se kvůli chlapovi a ani nevím, proč mě opustil. Jako by on měl rozhodovat o mém bytí a nebytí. 

To se stalo před mnoha, mnoha lety. Byla jsem tehdy ještě mladá a strašně hloupá. Po setkání s Mirkou mě napadlo jít do útulku pro psy. Pořídila jsem si svého prvního pejska. Mladého, divokého, aby mi nedovolil myslet na hlouposti a musela jsem se mu věnovat. Ten mě vytrhl z mých psychických problémů. Musela jsem s ním ven, ať jsem chtěla, nebo ne. A musela jsem zase do práce. Dlouho bych z úspor nevydržela, a i pes potřeboval něco jíst. Pak mi má dcera oznámila, že budu babičkou. Vracela se domů, do Čech i se svým partnerem. Byla jsem strašně ráda, že dcerku mám.

Dnes žiju, doufám, normálně a za svůj psychický zkrat před lety se strašně stydím.


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Zajímavé, smutné osudySmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hezky napsáno
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Přehledné srovnání bankovních i nebankovních půjček online na Usetreno.cz



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles