Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Tipy na dekorace pro krásnější podzim a zimuTipy na dekorace pro krásnější podzim a zimu Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Vánoční strom
Soutěžte s námi o 400 skvělých výher !!!
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 18.11. 2017
Dnes má svátek Romana
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě

12. 07. 2017 | Vaše příběhy

Má první velká láska byla velmi intenzivní. Po střední škole jsem studovala pět let vysokou školu, a proto jsem neměla na kluky čas.

„Kdy si už konečně někoho najdeš? Dočkáme se vnoučat?“ Tak, a podobně se mě ptala především maminka.

Konečně do mého života vstoupil Pavel. Pavel byl středoškolák od nás z města. Žil ještě, stejně jako já, u rodičů. Na rozdíl ode mne pracoval už nějakou dobu ve firmě na výrobu nábytku v místní průmyslové zóně, zatímco já si po vysoké teprve práci hledala.

„Našla jsem konečně něco, co by mě bavilo. A hlavně mi nabízejí třikrát takový plat, než místní firmy,“ řekla jsem jednou Pavlovi i rodičům. Už před tímto oznámením jsem šla na pohovor, kde firma vzdálená padesát kilometrů od mého bydliště hledala odbornou konzultantku v oblasti, kterou jsem studovala, rozuměla jí a velmi mě bavila. Výběrové řízení složené z několika kol jsem vyhrála, a vlastně jsem se už domluvila na termínu nástupu.

„Holka zlatá, jak budeš tak daleko dojíždět?“ ptala se máma, a ihned mi nabízela jejich starší autíčko na dojíždění.

„A kolik budeš mít času na mě?“ zajímal se lakonicky Pavel.

„Nějak to uděláme. Víš přece, že tě mám ráda.“

Nastoupila jsem do práce, která mě velmi bavila. Dávala jsem svému zaměstnání hodně času, odměnou mi byl velmi lukrativní plat. Proto jsem na Pavla měla čas jen o víkendech. Pavel byl ale také zaměstnán, a proto jsme si o to víc vychutnávali víkendové výlety a často jsme jezdili na různé víkendové wellness pobyty. Uběhl rok a my s Pavlem jsme začali uvažovat o společném bydlení. Nemůžeme přece navždy bydlet u rodičů? Já měla pěknou částku na svém účtu, a i Pavel si spořil na budoucnost.

„Co kdybychom si našli byt v místě, kde pracuji?“ přišla jsem s návrhem. Městečko, ve kterém jsem pracovala, mi přirostlo k srdci.

„Když si najdeme byt někde poblíž mého pracoviště, budu mít na tebe spoustu času i přes týden.“

„To je sice pěkné, ovšem zapomněla jsi na to, že bych já musel dojíždět zase padesát kilometrů do své práce,“ argumentoval Pavel.

Mohla jsem přijít s esem, které jsem skrývala v rukávu. O svém příteli Pavlovi jsem už před časem mluvila se svou vedoucí. Slíbila mi, že pro šikovného středoškoláka by se v naší firmě jistě místo našlo.

„No tak, miláčku, zkusme to,“ vybízela jsem Pavla.

Přes mé pochybnosti Pavel na nabídku kývl.

„Ale nejdřív se musím přesvědčit, že mě do firmy přijmou,“ měl podmínku. A tak jsem mu domluvila schůzku s naší vedoucí.

Našli jsme si pronájem bytu ve městě, kde jsem pracovala, blízko mé firmy, do které měl být přijat také Pavel. Měli jsme to do práce pěšky čtvrt hodiny chůze.

Pavel začal pracovat v naší firmě. Vídali jsme se jen cestou do práce a z práce, protože  Pavel pracoval sice ve stejné firmě, jako já, ale na úplně jiném oddělení. Naše životní úroveň se rapidně zvýšila, protože i Pavlův plat se zvýšil. Vybavili jsme si naše hnízdečko snů, a plánovali jsme další budoucnost.

„Co kdybychom si pořídili miminko?“ přišla jsem jednou s nápadem, který zaměstnával mou hlavu už delší dobu. Přece jen jsme žili ve městě už víc než dva roky a měli jsme slušný příjem.

„Víš přece, že jsem každou chvíli v práci přesčas. Neměl bych na dítě čas,“ odpověděl.

To byla pravda. Ač já končila v práci vždy stejně, tak, jak jsem měla v pracovní smlouvě, Pavel zůstával v zaměstnání často dlouho do noci.

„Co tam pořád děláš?“ ptávala jsem se.

Zatímco já se vyšplhala z konzultantky na vedoucí oddělení, Pavel zastával funkci běžného úředníka. Jako takový měl sice také slušný plat, přesto jsem neviděla důvod k tak častým přesčasům.

Neodpověděl. A tak šel čas dál a já byla stále častěji sama.

V práci se mi dařilo, ale začalo se mi zdát, že má původní vedoucí, která mě přijímala, a která nyní dělá vedoucí Pavlovi, trpí vůči mé osobě zvláštní nevraživostí. Nyní už nebyla mou vedoucí, přesto nejednou poukazovala na poradách na mou nedokonalost. Neměla k tomu přitom důvod. Svou práci jsem odváděla dobře, tím jsem si byla jistá.

„Třeba jen žárlí. Jsi hezčí, mladší a ona stará a nezadaná. Ty máš partnera, daří se ti.“ Tak a podobně mě uklidňovaly mé kolegyně. Až na Blanku. Blanka se našich debat na adresu bývalé vedoucí neúčastnila.

Jednou jsem si s Blankou zašla v pracovní pauze na oběd. Byla to vlastně ona, kdo mě o společný oběd požádal. Blanku jsem brala jen jako kolegyni. Neměla jsem k ní žádný, ani kladný, ani záporný vztah. Moc jsme toho neměly společného. Ona byla vdaná a měla doma dvě malé děti. Její soukromý život se proto točil kolem úplně jiných věcí, než můj.

„Zkus se jednou po práci zdržet v kanceláři. Nikomu o tom neříkej. Prostě před holkami řekni, že jdeš domů, jdi s námi dolů po schodech, ale vrať se do kanceláře, že sis tam něco zapomněla. Počkej tam tak hodinku a běž do kanceláře Oliny,“ nabádala mě. Olina byla právě má bývalá vedoucí.

„Ale neklepej! Vlez tam bez zaklepání.“

„Proč bych to asi měla dělat?“ Byla jsem zmatená. Blanka mi jen řekla, že to, co zjistím, mi pomůže v dalším životě.

Následující den byl pátek. Všichni spěchali domů, aby si užili nadcházející víkend. Můj Pavel mi už předem řekl, že opět bude v práci přesčas. Nikdo mě doma nečekal. Vzpomněla jsem si na rozhovor s Blankou. Ač jsem nebyla přesvědčená, že to je dobrý nápad, skutečně jsem se vrátila zpět do své kanceláře pod záminkou, že jsem si v kanceláři něco zapomněla. Počkala jsem asi padesát minut, déle mě to nebavilo, a šla ke kanceláři své bývalé vedoucí. Byla jsem jen pár kroků od kanceláře, když jsem si začala své počínání vyčítat. To mi někdo řekne, ať skočím z okna, a já to udělám? Chtěla jsem se právě otočit na podpatku a spěchat domů, když jsem z kanceláře zaslechla podivné zvuky, které k práci v žádném případě nepatří. Ty zvuky patřily neomylně k milostnému dovádění. Pak jsem ale zaslechla hlas mně důvěrně známý. Byl to hlas mého Pavla. Vtrhla jsem do kanceláře a přistihla jsem Olinu s Pavlem inflagranti. Všimli si mě, já se otočila a utíkala pryč.

Pavel mě dostihl ještě na ulici.

„Nedělej z toho žádné závěry,“ prosil.

„Tak ty mi zahýbáš s Olinou, a já z toho nemám dělat závěry? Jak dlouho to trvá?“

Doma jsem se okamžitě rozhodla. Musela jsem od Pavla pryč. Co ale bude s mou prací? Jak můžu dál chodit do práce, ve které mě Pavel podvádí? Přitom jsem to byla já, kdo ho do města přivedla. Já mu našla práci u nás ve firmě, já ho vlastně s Olinou seznámila.

„To tě láká stařena?“

„Ola není stařena. Ano, je zkušená, zralá. To mě láká,“ přiznal.

Ano, Olina byla zkušená, a já, která ztratila s Pavlem víc, než čtyři roky života byla jen hloupá, zamilovaná a naivní holka.

Okamžitě jsem si v práci vybrala všechnu dovolenou, kterou jsem měla, a odjela k rodičům. Pavel tam třetí den přijel za mnou a prosil o odpuštění.

„Ani ho ke mně nepouštějte,“ přikázala jsem rodičům. K Pavlovi jsem ztratila veškerou důvěru. Navíc jsem se ještě před vypršením celé dovolené dozvěděla, že Olina čeká s Pavlem dítě.

Odstěhovala jsem se z města zpět k rodičům a hledala si novou práci. Nevěrného Pavla jsem ve městě nechala. Práci jsem našla brzy. Nebyla sice tolik finančně výnosná, měla jsem ale vedoucího muže, což mě uklidnilo. Brzy nato jsem si našla také nový byt ve svém rodném městě. Měla jsem to blízko k rodičům, kterým jsem mohla kdykoli pomoci, a kde jsem trávila většinu svého času.

Jediný člověk, s kterým jsem z bývalé firmy byla v kontaktu, byla Blanka. Musela jsem jí nakonec poděkovat. Jen díky ní jsem sundala růžové brýle a viděla svého teď už bývalého partnera takového, jaký skutečně byl. Od ní jsem se také dozvěděla, že paní vedoucí Olina si dítě nechala. Ovšem Pavla k němu nechtěla. Pavel platí tučné alimenty a novopečená maminka Olina si našla po roce vysokoškolsky vzdělaného a finančně lépe zajištěného kolegu. Ten nyní dělá náhradního otce Pavlovu synovi a Pavel, který záhy ve firmě skončil, je sám.


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !