Brána svobody u Mikulova

Je to celkem šílené, tak parádní den, tak krásné místo a já zírám na ty vlčí máky a napadá mě, že často rostou na bojištích a na hrobech, a proto se staly symbolem padlých vojáků. Nejspíš tomu napomohly i verše „Na polích ve Flandrech divoké máky rostou, tam mezi kříži, řada za řadou...“, které napsal pplk. John Mc Crae, když se jako vojenský chirurg účastnil válečného pekla u města Ypers v oblast Flander.

Na obhajobu vlčího máku musím napsat, že mu vůbec nejde o nějakou krvežíznivost, ale má rád přerytou půdu a vápenec, takže ruiny budov, zákopy, zdevastovanou zem rozbrázděnou kopyty koní či výbuchy granátů, přivítá stejně jako třeba železniční náspy, příkopy u cest a silnic a je tak první výraznou rostlinou, kterou v těchto místech můžeme spatřit.

S jejich mnohdy fascinujícími příběhy se můžeme seznámit během putování po Stezce svobody mezi Mikulovem a obcí Sedlec. Nachází se v místech, kterými do roku 1989 vedla tzv. železná opona. Tabule při cestě obsahují stručné dvojjazyčné texty a řadu působivých archivních fotografií. 

Když v 50. letech vznikl třístěnný zátaras, byla prostřední stěna napájena elektrickým proudem (4000–6000 voltů). Umírali na ní nejen uprchlíci, ale i pohraničníci, byly ohroženy i životy cizích státních příslušníků, kteří se do blízkosti elektrických drátů dostávali mnohdy náhodou. Po protestech ze zahraničí byla v roce 1965 odpojena a napětí v drátech sloužilo jen k signalizaci místa útěku.

Přes hranice se v dobách totality pokoušely dostat stovky lidí. 

Území, na kterém se právě nacházíme, je velmi specifické, zvláště ve srovnání např. s neprostupnými šumavskými hvozdy. Tady, na jihu Moravy, nebylo pohraniční pásmo tak široké a osídlení se nacházelo velmi blízko hranice. Zemědělsky využívaná krajina je přehledná, procházela zde řada komunikací - železnice, silnice, řeka. I dráty vysokého napětí, křižující vysoko nad zemí hraniční zátaras, byly inspirací k útěku. V tomto případě úspěšnému, viz kniha Roberta Ospalda: 380.000 voltů naděje aneb Koupím ti koně.

K úniku do svobodného světa volili lidé nejrůznější způsoby - skrývali se v kufrech aut a důmyslných skrýších, někdy se pokoušeli hrubou silou prorazit speciální závoru. To se nepodařilo nejen osobnímu vozu, ale ani Avii ani Tatře 111. Celá řada pokusů směřovala na železnici, kde se dalo ukrýt ve vagonu plném uhlí. I tato místa však byla pohraničníky kontrolována.

Uprchlíci se pokoušeli proplavat řekou Dyjí na rakouské území, další volili cestu balonem, letadélkem, podomácku vyrobeným rogalem. Úspěšní byli například čtyři „krtci“, mladíci, kterým se podařilo podhrabat se pod dráty na druhou stranu.

Další z informačních tabulí jsou věnovány převaděčům, agentům chodcům či po dlouhá léta nevyjasněnému případu dvou zmizelých rybářů.

Srdcem stezky je památník obětem železné opony Brána ke svobodě. Tvoří jej 53 kovových stél z materiálu COR-TEN. Jsou připomínkou lidí, kteří zde v letech 1948-1989 zahynuli při pokusu nelegálně překročit hranice. Do každé stély je vyřezáno jméno (pokud bylo známo) a rok úmrtí. Že je většina z let padesátých a šedesátých nepřekvapí, jejich životy vyhasly po střelbě pohraničníků, případně příslušníků armády či SNB a po zásahu elektrickým proudem v hraničním zátarasu. Ale najdeme zde i léta osmdesátá.

Posadím se na lavičku a přemýšlím nad osudy těch, kteří se za dramatických okolností pokusili překonat železnou oponu, i nad osudy jejich blízkých. 

Doporučuji k přečtení také článek Muzeum železné opony ve Valticích.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz