Branka do pohádky

Mám dvě děti, dcerku a syna. Jsou od sebe jen o rok, syn Filip je o rok starší, než dcera Veronika. Když byly děti malé, byla jejich výchova náročná. Zvláště syna jsem špatně zvládala, protože obě děti mají tzv. ADHD poruchu. Kdo by nevěděl, o co se jedná, tak je to porucha pozornosti s hyperaktivitou, kterou v současnosti trpí hodně dětí. Verunka se dala ještě zvládnout, ale Filipa jsem každou chvilku sbírala někde ze stromu, plotu, nebo tahala z kaluží, vodních ploch a dalších nebezpečných míst.

Ač jsem se snažila dětem věnovat sebevíc, zaujmout jejich pozornost hrami, lepením, skládáním, vést s nimi polštářové bitvy, soutěžit o bonbóny v hodu na cíl, shazovat prázdné plechovky seřazené na trámu na dvorku, Filipa to po chvíli přestalo bavit a začal se nudit. A tak se k němu přidala i Verunka a já obě děti táhla s fňukáním domů, kde mi pustošily domácnost až do večera.

Otec mých dětí, můj manžel, tehdy pracoval v dalekém městě a za rodinou jezdil jen občas. Někdy to bylo jednou za týden na dva dny, jindy až jednou za dva až tři týdny třeba na čtyři dny. Stýskalo se mi po manželovi a mnohokrát jsem si posteskla, že své děti už nezvládnu. Mé rozpustilé děti mě prostě ničily. Až jednou v noci, když děti spaly, a já, unavená z jejich péče, ale přesto rozrušená starostmi, co bude dál, nemohla za žádnou cenu usnout, jsem si prohlížela pohádkové knihy. Kdysi jsem si myslela, že budu svým dětem číst pohádky na dobrou noc, a tak jsem okupovala knihkupectví a ve velkém nakupovala tyto knihy. Mezi nimi byly i ty z mého dětství, které se zachovaly. Ale mé děti nikdy nedokázaly přežít ani jednu pohádku. Nejpozději uprostřed se začaly nudit, brebentit, a ze spaní nebylo nic. Přesto měly velkou fantazii. Prohlížela jsem si knihu o vílách, zatímco má malá hyperaktivní víla Verunka konečně spala. V tu chvíli mě to napadlo.

Kolem našeho domu máme rozlehlou zahradu a velký dvůr.

Můj tchán byl velmi šikovný, uměl to se dřevem. A tak jsem si začala kreslit pohádkovou zemi. V brzké době mi můj skvělý tchán vyrobil pro děti dřevěné houby v nadživotní velikosti a já k nim přidala pár vyřazených vánočních stromečků. Má pohádková zem se začala rýsovat. Tchyně, bývalá učitelka ve školce, mi pomohla sehnat dětské zahradní hračky, jako byla klouzačka, houpačka a kývající se oslík na kovové spirále. Kolem toho všeho jsme vyrobili s manželem při jeho skromné návštěvě domova malou ohrádku.

„Maminko, co to tu je?“ ptaly se obě děti se zájmem.

„Vy nevíte? To je přece brána do pohádky. Tady se můžete vyřádit. Verunko, ty můžeš být princezna. Podívej, tady máš svůj zámek.“ Ukazovala jsem na dřevěný domeček, který tchán vyrobil.

„To není zámek, to je jen domek,“ dupla si vzpurně nožkou malá slečna.

„Ty to vážně nevidíš?“ Dceři jsem předvedla, jak s pomocí barevných papírů a látek přemění domeček v zámek. Vyrobily jsme královský prapor, a ten slavnostně umístily na střechu. Z bedýnky z jablek a řetízku z lustru jsme udělali visací most. Filip se s radostí zapojil. Z oslíka na pružině byl náhle kůň a z Filipa princ. Mé děti neuměly pohádky poslouchat, ale dokázaly si na ně celé hodiny hrát. Žily svou pohádku. Když se později zdálo, že je hraní už omrzí, pohrozila jsem jim, že se branka do pohádky za trest zavírá. A opět je to začalo bavit.

Je to zvláštní, ale s naší brankou do pohádkového světa jsem dokázala děti vychovat až do pozdních školních let. Nyní jsou už dospělé a muž je konečně doma, v důchodu. A celá rodina s úsměvem vzpomínáme, jak jsme na naší zahradě měli svou soukromou pohádkovou zem, kam směli dva skřítci, Filip a Veronika.

čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete