Již coby vdova se třemi dětmi (dcerka 10 a chlapec 2 roky a nejstarší 16letá již studovala mimo domov) jsem byla třikrát za sebou v Bulharsku. Na dovolenou jsem jezdila jen se dvěma mladšími dětmi, ta starší neměla už zájem a stejně trpěla sennou rýmou a nesnášela přímé slunce. Jednou jsme bydleli v privátě v krásném městečku Nesebar, příští rok jsem si zaplatila místo pro stan + polopenzi v autokempu přes automotoklub, a protože jsme byli bez auta, rozjeli jsme se vlakem.

Zakoupila jsem větší stan s předsíňkou, malý vařič na tuhý líh, kotlík a pár konzerv, obsadili jsme opět celé lehátkové kupé (jízdné jsem měla zdarma a místenky pro celé kupé nestály moc). Sice už odpadl kočárek - chlapec byl už čtyřletý - ale se stanem a spacími pytli bylo těch zavazadel dvakrát více, nežli jsme s dcerkou měly rukou.

Takže jsme vždy všechno tahaly s dcerou nadvakrát, malý kluk hlídal zbylou hromádku, dcerka pak tu přenesenou a já jen pendlovala. K naší smůle bylo lehátkové kupé zařazeno ve vlaku jako poslední, takže přesun v Burgasu od našeho vagonu před nádraží trval skoro hodinu a já byla ve tváři rudé opálená a taky dopálená. Pak se konečně zadařilo, naskytl se taxík a pán dokonce se zavazadly pomohl, do kempu jsme dorazili těsně před večeří. Proto jen nezbytné opláchnutí, zavazadla zůstala na hromádce uprostřed dalších stanů a hurá k večeři.

Protože se obě děti doma v jídle nimraly, zaplatila jsem jen jednu dospěláckou porci a dvě dětské, což u moře ale nestačilo, takže na mne mnohdy zbyl jen salát a chléb, aspoň jsem zůstala pěkně štíhlá. Po večeři ale nastal problém, já uvažovala dlouze, jak se staví takový větší stan (zatím jsme měli jen malé áčko), pochopitelně mne ani nenapadlo přibalit kladivo. Naštěstí tehdy ještě gentlemani nevymřeli a s mezinárodní pomocí mnoha mužů z okolních stanů jsme vše zvládli do setmění - děti již byly velmi unavené.

Byla tam skvělá parta, každý večer pod setmělou oblohou se promítaly kreslené filmy pro děti a později filmy pro dospělé. Jídlo nebylo špatné, jen málo nápadité, sice dosti zeleniny i ovoce, ale jinak téměř denně mleté maso, ovšem pokaždé s jiným názvem (čufty, frikadelle ap.) - jiné tvarem, obsah stále stejný.

Do Burgasu jezdil pravidelně autobus, takže jsme se tam co nejdříve vypravili  - krásné město s velkým přístavem, smažené malé rybičky v kornoutku a výborná zmrzlina, nádherné parky s rozkvetlými vkusně upravenými květinovými záhony i různá zákoutí s fontánkami.

Hned při prvním výletě po dešti, kdy děti měly na sobě barevné pláštěnky, nás v parku oslovil starší prošedivělý pán s malou holčičkou. Byla to jeho vnučka, pán byl důchodce, dříve údajně kapitán na velké lodi - ukázal mi fotku, kde stojí v uniformě na můstku svého parníku. Ptal se, zda bych mu nemohla prodat tu větší pláštěnku, že u nich se koupit nedá. Řekla jsem, že klidně, ale až na závěr našeho pobytu. On koupil všem dětem zmrzlinu a rozloučili jsme se. Dcerka se mezi řečí zmínila, kde kempujeme, a pán řekl, že si pro tu pláštěnku za deset dní přijede. Na výlety jsme ani nejezdili, měla jsem obavy, aby na lodi nebylo dětem špatně a protože sportovní i kulturní vyžití pro děti ve stanové osadě bylo dostačující a měly spoustu kamarádů, kombinovali jsme pouze pláž a procházky.

 Krásné slunečné dny ubíhaly rychle, blížil se konec dovolené, ani se nám domů nechtělo. Já měla domluven v práci výběr celé dovolené, tudíž jsem jen poslala autoklubu telegram, že bychom zůstali ještě týden. Kupodivu po návratu po mně za další týden stravy peníze nikdo nechtěl, že bulharský partner je nenárokoval. Měli tam nově spolu s námi spoustu pionýrů, že by si i nás zařadili mezi ně?

Jednou odpoledne se v kempu objevil kapitán-důchodce z Burgasu. Přijel sám svým autem, já mu předala pláštěnku, protože byla pro příští období hlášena vedra bez deště, a on nás všechny pozval na velké zmrzlinové poháry. Po večeři jsme všichni společně shlédli kreslený film, načež mne překvapil svým návrhem. Zeptal se, zda by nemohla dcerka zůstat s bráškou sama ve stanu, uspat ho a my dva že bychom mohli „paguljat v les“. Zřejmě mi výrazně poklesla brada, protože „dědoušek“ chtěl svou myšlenku rozvíjet dále. Rychle mi prolétlo hlavou, že si „dědek moc fandí“, věkový rozdíl byl značný, pán byl menší, podsadité postavy s výrazným pivním mozolem.

 Mně nebylo ještě ani 40 a coby vysoká štíhlá blondýnka (ač nepříliš sebevědomá) jsem opravdu nechápala, proč bych měla „v les paguljať“ případně atd. s neznámým dědkem?  Že by jako revanš za ty tři poháry? Já myslela, že je koupil za tu pláštěnku, za niž jsem nic nechtěla. Rychle jsem sumírovala odpověď v ruštině a nevědouc, jak se řekne pa ruski KU@VA, tak ze mne jen vypadlo, že nejsem žádná „ljogkaja ženščina“ a taky „že něznaju, čto s takim starym dědom v lesu zdělat vazmožno?“ Dědouše se to dotklo a odjel. Pak jsem si teprve uvědomila, že v Burgasu jsme spolu hovořili rusko-německy a že německy umím nadávat třeba i půl hodiny v kuse a uměla bych mu to lépe vytmavit. Ale pozdě bycha honit, pan kapitán ve výslužbě již odjížděl i s pláštěnkou do Burgasu. Hlavně, že to pán pochopil a z „guljani v les“ sešlo, jen dcerka měla obavy a ptala se: „Maminko, že se tu nevdáš a nechceš tady zůstat? Já mám přece u nás doma kamarádky!“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10