Byla jsem ženou, které bylo líto vydávat peníze sama za sebe

Svého muže jsem poznala velmi brzy. Bylo nám oběma patnáct, když jsme se potkali. Rozuměli jsme si, tak jsme se scházeli a trávili spolu svůj volný čas. Vznikl z toho krásný vztah, láska jako trám.

A ta nám zůstala. A tak jsme se vzali. Nečekali jsme ještě rodinu, ale moc jsme se milovali, a tak sňatek byl přirozeným krokem dál.

Po svatbě jsme se nastěhovali do malé garsonky, kterou nám koupili mí rodiče. Měli jsme tam stařičký stůl a židli, kterou tam nechali bývalí majitelé. Vše ostatní jsme si museli koupit. Peněz bylo ale málo, pracovali jsme teprve krátce a ani jeden z nás neměl vysoký plat. Byli jsme mladí, nezkušení, teprve na prahu života. A tak náš byteček doplnila ta nejlevnější dvoupostel, jaká v tu dobu na trhu byla, stařičká skříň po babičce a levná komoda. Na zemi jsme nechali parkety, které patřily k původnímu vybavení bytu. Šetřili jsme každou korunu, abychom se jednou měli lépe.

Já se přestala líčit, protože se mi to zdálo jako zbytečné plýtvání penězi. I nákup nového oblečení jsem odkládala na jindy s tím, že máme přece důležitější výdaje. Když přinesl manžel lístky do kina, že si uděláme pěkný večer, byla jsem naštvaná. Mohl být za ty peníze pěkný ubrus do kuchyně, nebo třeba role tapety do chodby.

Za nějaký čas jsem přišla domů s oznámením, že jsem těhotná. Měli jsme oba s manželem radost.

A začali jsme šetřit na výbavičku. Přestože jsme většinu věcí dostali od rodičů i mé sestry, která už měla syna, přesto jsem šetřila. Jednou bude dítě chodit do školy, bude studovat. To vše stojí peníze. Spoustu peněz.

V říjnu se nám narodil chlapeček. Petřík měl srdeční vadu po manželovi, nikterak vážnou. A tak nám dělal velkou radost. O rok později se nám narodila dceruška Lucinka. I ta zdědila srdeční vadu po svém tatínkovi. A tak jsem děti rozmazlovala. Byly drobnější, než zdravé děti, a proto jsem se jim maximálně věnovala. Sebe jsem ale zanedbávala. Proč si kupovat nové šaty, když s dětmi se stejně ušpiním a jediná kulturní akce, kterou podstupuji, je kolotoč, nebo houpání dětí na houpačce? Navlíkla jsem se do teplákovky, v které jsem se cítila maximálně pohodlně. Tak mi vydržela tepláková souprava po celý rok a stála mnohem méně, než kterákoli jiná garderoba.

Často mě při procházkách městem zaujal třeba prstýnek za výlohou zlatnictví, nebo krásné šaty v luxusním butiku. „Musím je ale mít?“, ptala jsem se sama sebe. A vždy jsem odpověděla záporně. Byla jsem skromná.

S narozením dětí jsme vyměnili byt za větší. Bylo také potřeba přikoupit další nábytek. A jak děti rostly, oblečení jako by se na nich rozpadalo. A tak jsem raději koupila kvalitní prádlo pro dětičky, boty s atestací, aby dětem neničily správný vývoj nožiček, a krásné oblečení, než abych vyhazovala peníze za sebe. Myslela jsem si, že to manžel ocení.

Ale ten jako by se mi odcizoval. Kdykoli jsme šli spolu ven, jako by se odtahoval. Už mě nevodil za ruku a nebyl ke mně tak pozorný, jako před lety. Co se stalo?

„Ty už mě nemiluješ?“ zeptala jsem se rovnou po večeři, když šly děti spát.

„Ale jo, mám tě rád,“ řekl nerozhodně.

„A co ti na mně vadí?“

„Nic.“

„Ale já vidím, že ti něco vadí. Proč mě nechytneš na ulici za ruku? Proč mi už nedáš pusu? Máš jinou ženu?“ ptala jsem se zoufale a měla jsem na kahánku.

„To ne, nemám. Ale…“ váhal.

„Co ale? Chci vědět všechno!“ ptala jsem se a dala se do pláče.

„Mám tě pořád rád, ale už o sebe nedbáš. Neviděl jsem tě dlouho v šatech, přestala ses malovat a chodíš pořád v teplákách.“

To byla pravda. Dělala jsem to ale pro rodinu! Díky tomu jsme si mohli dovolit koupit dětem víc a koupit i nový nábytek do pokojíčku. Nemuseli jsme si brát půjčku.

„Ale já to dělám pro rodinu,“ vzlykla jsem.

„Miláčku, začni být zase ženou. Zajdi si ke kadeřníkovi, nech si udělat nehty. Nemůžeš se zanedbávat jen proto, abychom se já a děti měli dobře. Chci být zase na tebe hrdý, chci se těšit na tu štíhlou ženu s uhrančivým pohledem, kterou jsi. Ale navlečená do tepláků ztrácíš…“

„Co ztrácím?“ řekla jsem hystericky. Ale znala jsem odpověď. Ztratila jsem pro svého muže půvab. Ano, když jsem se podívala do zrcadla, dívala se na mě žena, která měla sice dobrou postavu, navlečená do tepláků ale ztrácela veškerou atraktivitu. Namísto prstýnků a náramků zdobily mé ruce šmouhy od temperových barev, s kterými jsem právě učila své děti zacházet. Nehty ulámané, to jak jsme stavěli s dětmi hrady z písku, místo lodiček na nohách tenisky.

A tak jsme si s manželem vzali půjčku na další rekonstrukci bytu a já začala myslet víc na sebe.

Opět jsem si začala kupovat dekorativní kosmetiku, zašla jsem ke kadeřníkovi, koupila jsem si nové šaty. Najednou mi nebylo líto utratit část času a peněz i pro sebe. Vychovávám přece děti, žehlím, peru, uklízím, vařím, starám se o domácnost, vodím děti do školky, zašívám a nakupuji. Zasloužím si péči. A starám se o sebe přece také kvůli svému muži, abych se mu líbila. Po pár dnech se na mě dívala ze zrcadla opět šťabajzna, oblečená do šatů, s udržovanou pletí a make-upem. Líbila jsem se sama sobě. Na to, že jsem porodila dvě děti, mám ještě stále útlý pas a štíhlé boky.

Změny si všiml i můj manžel. Zase mě začal vodit za ruku a políbil mě na ulici. Zajeli jsme si na společnou dovolenou s dětmi. Vypadalo to, že takto šťastně budeme žít dlouho.

Dva měsíce po dovolené mi ale přijela policie oznámit, že můj manžel náhle zemřel v zaměstnání. Bylo mu pouhých čtyřicet let. Nikdo neměl podíl na jeho smrti. Dostal náhle embolii a už mu nebylo pomoci. Ze mě se tak stala vdova a z dětí sirotci. Bylo to zlé období. Přesto jsem ráda, že jsem se ještě před jeho odchodem stala ženou a začala o sebe dbát. Když můj manžel umíral, byl šťastný.

A dbám o sebe i dnes. Zůstala jsem s dětmi sama, zatím nemám chuť se seznamovat s jiným mužem. Přesto si udělám chvilku a zajdu si s kamarádkami občas do kina, nebo do divadla a v mé skříni visí vždy alespoň jedny krásné šaty. Pokud mě můj muž pozoruje z nebe, určitě se usmívá…