Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 18.12. 2017
Dnes má svátek Miloslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Cena života

2. 05. 2015 | Vaše příběhy

Lidské hledání toho nej provází každého z nás. Už od školky se snažíme mít tu nejlepší hračku, nej kamarády atd. To nás provází celým životem. I já poslední dobou udělala ve svém životě plno změn. A, jak jsem posléze zjistila, k horšímu. Ale pídila jsem se po nej, a to v mém případě práci.

Nakonec jsem zakotvila ve výrobní fabrice. Byla to nadnárodní společnost a já měla zastávat funkci operátora výroby. Znělo to tak dobře, ale ve skutečnosti jsem si ani zdaleka neuměla představit, co mě tu čeká. Lákal mě vysoký výdělek i stravenky, které jsem poslední roky neměla.

Budu bohatá!

Nastoupila jsem na směnu. Trochu mě zmohlo už vstávání ve tři ráno, na to si ale tělo po čase zvykne. Půl hodina tam a půl zpět rychlé chůze od autobusu, hodina celkem jízdy autobusem, to se také vstřebá. Takto se vstřebávalo vlastně vše. Noční směny u člověka, který nikdy noční nedělal. A noční cesty domů, kdy jsem šla podél pole, vlastně jsem se jen táhla, protože mě ukrutně bolely nohy. Vstřebal se i prst, po kterém mě kleplo klepadlo jednoho ze strojů. Naštěstí ne celou silou několika tun, ale přibralo můj prst jen tak zlehka.

cena životaTo bych ho už neměla. Ale to v té fabrice „je normální“, jak jsem se záhy dozvěděla. Stejně tak bylo normální nejít celých osm a půl hodiny na záchod, nejíst, mnohdy i nepít, pokud nebyly plněny normy. A bylo normální, že pokud přišel atlet, který dokázal normu o malinko překročit, norma se automaticky zvýšila. Byla tak vyšponovaná podle nej atletů. Bylo normální neremcat, běhat, jak šéf pískne, na nic se neptat, souhlasit se vším. Můj život se změnil. Nechtěla jsem odejít jako první z naší pětice, která ten den na danou směnu nastoupila. Přestože z ostatních nováčků jich už moc nezbylo, ti, co se mnou přišli, se drželi. Jo, omdlévali a bylo jim zle, stejně jako mně, držely se ale zuby nehty místa. Kolapsy byly v oné fabrice na běžném pořádku. Já přilézala domů v bolestech a sotva jsem splnila základní hygienu, usínala jsem, většinou v domácím oblečení. Uprostřed noci jsem se v horečkách vzbudila, abych se jen převlékla do pyžama, a spala dál. Mimo práci jsem byla na cestě z nebo do práce, a pak už jen spala a spala. A přesto jsem byla stále nedospalá. Ale musím vydržet! Přestože mi bylo řečeno, že se poslední léta nenašel jedinec, který by dokázal vydržet přes celou tříměsíční zkušební dobu, byla jsem přesvědčena o tom, že já budu ten vyvolený, který to dokáže. Už proto, že poté vyplácí firma peníze za vstupní prohlídku, což je nemalý peníz. A také pak vyplácí prémie, bonusy a další výhody! Budu strhaná, ale bohatá!

S tímto jsem usínala již sedmý den tvrdé dřiny. Ruce podřené, utržený meniskus, který se mi utrhl už dávno při jedné z túr, ale dosud nedělal akutní problémy, nyní bolel. Bolela i hlava, krk a záda. Ale já vydržím! Neodejdu, rozhodně ne první.

Odhodlaně jsem šlapala svou půlhodinovou túru do strmého kopce k fabrice. Nohy se mi bořily do čerstvě napadaného sněhu. To zase bude odpoledne, kdy se budu brodit již rozteklými potůčky, které tu budou ze sněhu. Když slunce vysvitne, polechtá nánosy sněhu a ty podlehnou jeho teplému doteku, roztečou se do všech stran, abych já, sedřená a unavená, sešla na zastávku autobusu. Již druhý den jsem byla na pochybách, zda to má smysl. Odhodlanost mých stejně sedřených kolegyň mě ale nenechala na pochybách. Musím, ještě chvilku musím! V šatně jsem přiměla své zmučené tělo, aby se nechalo stejně sedřenýma rukama odít do pracovního mundúru. Montérky mi plápolaly na zadku již po dvou dnech, jediný to přínos mé práce. Tolik jsem stála o to zhubnout, a až má nová práce přinesla kýžený efekt.

Ten den zkolabovaly na nejtěžším úseku linky postupně čtyři pracovnice. A tak jsem na něj byla vyslána já. Slzy se mi draly do očí, když jsem odcházela od již tak těžkého stroje na linku, o které jsem věděla, že ji neuběhnu. Já, která jsem v hloučku posledních docházela povinných 1500 metrů v hodinách tělocviku, jsem měla nyní, s nějakými těmi kily navíc, uběhnout několikanásobek oné trasy? A v běhu pracovat? Nejen, že jsem funěla při každém pokusu o běh, já v tom běhu ani neviděla na součástky, které jsem měla za běhu vsazovat do sebe. Do černých dílů jsem vkládala stejně černé díly, když mi tu jedna, tu druhá pracovnice, díl vrátily se slovy: „Zase to nemáte v dírce.“ Zoufale jsem vzkřikla: „Ale já nevidím ani tu zatracenou dírku! Nosím brýle!“ O pauze jsem odchytla mistra s tím, že na lince nedokážu dělat. Přislíbil mi řešení situace, a já opět v poklusu musela k lince.

Nevím, kdy se to stalo, ani co přesně se stalo. Po směně jsem se plazila se stejně zmoženými nešťastníky k šatnám. Usedla jsem na lavičku, abych po chvilce zase vstala a pokusila se odemknout zámek té své skříňky, na kterou jsem si zevnitř tajně vepsala fixem: „dám to“ pro povzbuzení. Ale má skříňka byla otevřená. A uvnitř nebylo vůbec nic! „Pomoc, byla jsem okradena!“, vzmohla jsem se na nešťastné zvolání. To už ke mně šla má nadřízená.

„Uklidněte se, nikdo vás neokradl. Došlo k nedorozumění, pojďte se mnou.“ Vedoucí mě vedla do kanceláře, kde mi předala jak mé civilní oblečení, tak i můj batůžek. Zvlášť mi podala mobilní telefon, který jsem měla v boční kapse batůžku. „Proč máte můj mobil?“ vypadlo ze mě.

„Asi byste se to stejně dozvěděla,“ pohlédla vedoucí bokem. „Stal se tady úraz, smrtelný úraz. A byla to také nová zaměstnankyně, křestní jméno se shodovalo a my omylem otevřely vaši skříňku,“ řekla vedoucí.

Zkameněla jsem. „Chudák paní, má jmenovkyně,“ vypadlo ze mě. Mimoděk jsem se třásla po celém těle.

„Ale my jsme potřebovali zkontaktovat někoho z blízkých,“ pokračovala vedoucí.

„Snad ne mamku?“ napadlo mě, protože jsem do dotazníku uváděla právě ji pro podobný případ.

„Tu, ale měla vypnutý telefon. Tak jsme volali vašemu tatínkovi,“ řekla.

„Proboha!“ Můj taťka má sedmdesát pět roků a celý život dřel na šachtě. Vzala ho už smrt zetě, mého švagra, sestřina manžela před rokem. Jak teprve by přijal smrt vlastní dcery?

„Ne, nebojte, ani on neměl zapnutý telefon,“ pokračovala vedoucí. Poprvé jsem blahořečila tomu, že mamka vypíná telefon hodně brzy a můj taťka ho pro jistotu téměř nikdy nezapíná. „Dovolali jsme se pánovi, který na vás čeká ve vedlejší místnosti." Vedoucí otevřela dveře, a tam stál můj kamarád. Už se usmíval, protože se na záměnu brzy přišlo a on už věděl, že žiju.

„Tys mi dala, babo!“ přivítal mě a já mu skočila kolem krku. Pusa, která následovala, byla mnohem upřímnější, než jsme si kdy jako přátelé dali. Byla to oslava mého života. Jarek, kamarád, mě odvezl domů svým autem. „A vrátíš mi to, brzy ráno vstávám na šachtu a musel jsem pro tebe. Ale to vědomí, že žiješ, za to stálo. Ani nevíš, jak mě to vyděsilo,“ smál se od ucha k uchu.

Odjel, a já poprvé nešla hned spát. Stoupla jsem si před zrcadlo a pohlédla na svůj odraz. Tak já žiju! A nemusela jsem. Ale někdo zemřel. Pro někoho už nemohli přijet, odvézt ho domů, dát mu pusu. Něčí děti přišly o mámu, a to kvůli směšné výplatě. Muž přišel o svou ženu, rodiče o dceru.

Na šichtu jsem následující den šla. Víc a víc jsem vnímala bolest v levém koleni, kde mě zlobil meniskus. A následující den jsem si vzala nemocenskou. Za život mi ani dobrá práce nestojí. Až ukončím nemocenskou, nevím, kam se vrtnu. Jistě ale vím, že do fabriky se už nevrátím.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Dobře jsi to popsala a já to konečně celé pochopila.
Když jsi to vyprávěla v prvotním šoku, tak mi unikaly souvislosti. Tak teď vím, jak to muselo být pro Tebe hrozné.

Je strašné, že toto není jediná firma, která zdírá své lidi až do jejich padnutí za minimální platy.
Ráda bych věděla, odkud berou ty celorepublikové průměry, kterými se ohánějí!
Obrázek uživatelky
profil
Dobře jsi to napsala.SmajlíkDneska dřou lidi z kůže skoro všude a lavně cizí frmy. Moc ti přeju, abys našla nějakou solidní práci.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
za komentáře. Nemocenskou jsem ukončila, jsou to dva dny. Tak hledám. Už nechci fabriku, rozhodně ne cizí.
Obrázek uživatelky
profil
Pěkně napsánoSmajlík Dneska je to otročina, většinou to jsou cizí firmy, u nich doma by to nikdo nedělal, ale tady lidi dřou z kůže
Obrázek uživatelky
profil
Slyším to dost často za jakých podmínek si lidé vydělávají pár korun a vděčně dělají co jim přikáží. Nechtěla bych už dnes být zaměstnaná a snášet ponižování. Posledních slov se drž!
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles