Cesta do Tater

Loni jsme se s dcerou vydaly na dovolenou do Tatranské Lesné. Cestu jsme zahájily před sedmou hodinou ráno. Nejdříve vlakem do Kolína a zde jsme přestoupily na Pendolino. Vlakem tohoto typu jsme jely poprvé. Místenky jsme měly zajištěné, tak jsme věděly, do kterého vagonu nastoupit.

Naše sedadla jsme našly celkem rychle. Zjistily jsme ale, že máme místa za sebou, nikoli vedle sebe, jak jsme požadovaly. Sedly jsme si tedy tak, jak bylo určeno. Vedle nás zůstala místa volná. V Pardubicích jsem si tedy přesedla k dceři. Za Pardubicemi přišla průvodčí a vůbec nic neříkala, asi si čísel na místence nevšimla. Dostaly jsme noviny a od další slečny lahev perlivé vody. Cesta ubíhala celkem rychle. Až v Ostravě přistoupila paní, která si sedla na sedadlo, které mělo být vedle mne. Za chviličku přišel pán a zastavil se u sedadla, kde jsem seděla s dcerou. Nejdříve koukal na svou místenku, potom na čísla na sedadlech a opět na místenku. Vysvětlila jsem mu, proč sedím na jeho místě a poprosila ho, jestli by si sedl na mé původní sedadlo. Vůbec mu to nevadilo, což mi udělalo radost.

Cesta rychle utíkala a už jsme z okénka viděly tatranské vrcholky. Byly sice v mlze, ale je to nádhera. Vystoupily jsme v Popradu. Zde se vlak téměř vyprázdnil, protože většina lidí mířila stejným směrem – do hor. Přestoupily jsme na osobní vlak, který nás měl dovézt do Starého Smokovce. Ve vlaku se potkáváme s některými lidmi, kteří vystupovali také v Popradu. Mezi kufry a batohy se nedá téměř ani hnout. Vlak byl narvaný tak, že při prudším zabrzdění by asi ani nikdo nemohl upadnout. Ve Starém Smokovci další přestup. Nevěřila jsem tomu, že se tolik lidí mohlo vejít do tak malého vláčku. Představte si zástup lidí třeba v Praze na hlavním nádraží kolem deváté hodiny ráno. To jsou davy lidí. Tak mi to teď připadalo zde. Měla jsem obavy, že se ani všichni do vagonu nevejdeme. Nakonec se to povedlo. Nebyl sice tak narvaný jako ten minulý, ale přeplněno bylo. Položila jsem si batůžek na zem a v tu chvíli u něj byl pes. Celkem roztomilý, a pořád batůžek očichával. Asi z něj cítil ještě zbytek mé svačiny, kterou jsem měla na cestu. Páníček ho nakonec odloudil. Při vystupování v Tatranské Lesné jsme se s ním opět setkaly. Tam jsem ho žádala o radu, kudy se dostaneme k našemu penzionu. Bylo to jen kousek, ale mezi stromy jsme ho neviděly. Ubytovaly jsme se a rozhodly se pro krátkou procházku.

Po asfaltové cestě jsme došly až do Tatranské Lomnice. Prošly jsme se po městě, navštívily informační centrum, okoukly obchody a koupily si zmrzlinu. Posadily jsme se na lavičku a rozmýšlely, kam vyrazíme zítra. Několik tipů jsme měly. Uvidíme, jaké bude počasí. Zatím je pod mrakem, hlavně aby nepršelo. Vracíme se do našeho penzionu. Cestou obdivujeme rostlinky podél cesty. Některé jsou opravdu krásné. Zastavíme se u Studeného potoka. V těchto místech je plný kamenů a voda je obtéká ze všech stran. To se mi líbí, působí to na mne velmi uklidňujícím dojmem.

No a už jsme v našem dočasném bydlišti. Čeká nás večeře a potom odpočinek po dnešním náročném dni. Sedět přes šest hodin ve vlaku a potom přebíhat s batohem na zádech z jednoho vlaku do druhého nás docela unavilo. Pravda, procházka byla osvěžující, ale únava na nás padla hned po večeři. Ještě honem zavolat domů, že jsme v pořádku dorazily, přečíst informační letáčky z penzionu a už se mi zavírají oči. Tak dobrou noc. Zítra nás čeká první túra po Vysokých Tatrách.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10