Cesta na hory

Moc ráda jezdím na hory, chodím na výšlapy. Poslední dobou nemám ale s kým jezdit. Jela bych i sama, ale v dnešní době se mi opravdu nechce cestovat vlakem a sama neřídím. A tak hodně sedím doma.

Nedávno se mi ale ozval kamarád. Žije v Holandsku, kde pracuje, ale od koronavirové pandemie je uvězněn u nás v Česku. Čeká, až se bude moct vrátit do práce v Holandsku a nudí se. Proto se rozhodl zajet si na hory, do lesa a malinko tam relaxovat. Jeho přítelkyně, kterou také znám a je to má kamarádka, byla ale v práci.

„Šla bych klidně s tebou, kdybys mě vzal,“ řekla jsem Rosťovi. Ten souhlasil a jeho přítelkyni to nevadilo.

Plánovala jsem si pořádný výšlap, protože dny nicnedělání mě pomalu ničily. Člověk se hýbe méně a kila tím naskakují. Toužila jsem po pohybu. A Rosťa souhlasil.

Svého Bena jsem nechala u taťky, protože je už starý a už hůř zvládá i delší procházky. Celý život chodil se mnou po horách, zaslouží si odpočinek. Bylo mi líto, že ho nemůžu vzít s sebou, protože rád jezdí autem, ale poslední dobou víc polehává, často spí a náročný terén je pro něj trápení.

Místo našeho výletu jsem nechala na kamarádovi. Zvolil Staré Hamry, které mám velice ráda. Jezdívám tam na houby a celkově na mě má toto místo magický vliv.

Den byl jako malovaný a my jsme konečně vystoupili. Lépe řečeno, já vystoupila a Rosťa, který trpí vysokou nadváhou, se vykutálel. Ani já nejsem žádný proutek, ale můj kamarád vážící zhruba sto padesát kilo je opravdu morbidně obézní. Přesto má hory rád a já doufala, že si dáme při výšlapu pořádně do těla.

Vrchol, který byl nejblíže, byl vzdálený pouhých pět kilometrů od parkoviště. Vedla na něj asfaltová cesta, a tak jsem doufala, že výlet zvládne i Rosťa.

„Víš, já ale nevím, jestli to ujdu,“ řekl.

„Ujdeš, neboj,“ řekla jsem a měla opravdu velikou chuť si pořádně dát do těla.

„Ale mě docela bolí koleno,“ vymlouval se kamarád a funěl, ač jen stál vedle auta.

Přece nejel sedmdesát kilometrů sem, aby stál jen u auta? Jel. Ač já se kochala narcisy, prvosenkami a dalšími jarními květy a čekala, kdy se konečně kamarád ke mně přidá, Rosťa sebou žuchl do trávy.

„Nikam nejdu, mně to stačí,“ řekl.

„Ale vždyť jsi vůbec nic neušel, jen jsi obešel auto!“

Ano, Rosťa ušel skutečně pouhých pět metrů, možná ani to ne, a byl schvácený. A tak jsem mu navrhla, že si zajdu na Bílý Kříž sama.

„Počkáš tu, dáš si něco dobrého,“ ukázala jsem na nedaleký hotel, jehož vývěsní cedule lákala na domácí bramboračku, kávu a další dobroty. Hotel fungoval a vyvařoval, jen jídlo i nápoje podával v kelímku a plastovém nádobí s sebou. Doufala jsem, že si kamarád pochutná, posedí v krásné přírodě a já si mezitím zaběhnu na vrchol. Nezaběhla. Na horách jsme nakonec strávili zhruba dvacet minut.

„Tak, jedem, na horách jsme už byli,“ zavelel nakonec Rosťa.

S obrovskou nelibostí jsem znovu usedla do auta. A tak jsem nakonec skončila místo na horách v Ostravě u své mamky. Kamarád tam nedaleko bydlí, a tak jsem ho požádala, aby mě k ní alespoň dovezl a já jí mohla zajít nakoupit, pomoct v domácnosti a večer jet ve sportovním oblečení a pohorkách opět domů.

Tak jsem zažila první výlet na hory, kdy jsem vůbec nechodila. Jen mi bylo líto Bena, který zůstal u mého taťky.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete