Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Cesta za štěstím, která se nakonec nekonala

10. 07. 2015 | Vaše příběhy

Byla jsem tehdy mladá, po rozvodu, s malým dítětem. Svůj čas jsem dělila mezi syna, péči o domácnost a počítač. Počítač mi nahrazoval kontakt s lidmi, kterého se mi nedostávalo. Pár vdaných kamarádek nemělo čas, ty nezadané neměly děti a trávily čas většinou na večírcích a zábavách. To jsem si už nemohla dovolit. A tak jsem se cítila osamělá.

Když jsem řešila zdravotní problémy svého syna, podívala jsem se i na internetové diskuze. A právě zde jsem začala komunikovat s pánem, jen o pět let starším než já. Nejdříve o bolestech v krku, časem jsme ale přešli na témata víc osobní. Nakonec jsme si i vyměnili svá telefonní čísla. Milan, jak se jmenoval, bydlel ve městě vzdáleném od nás asi dvacet kilometrů. Začali jsme si večer co večer volávat. Nebylo na tom nic špatného. Milan byl také rozvedený, žil sám, měl dvě děti. Jeho dcera končila základní školu a syn už studoval střední školu. Děti bydlely, jak říkal Milan, s maminkou a jejich táta si je pravidelně bral na víkendy k sobě.

„Máme tolik společného,“ tvrdil Milan.

cesta za štěstímA měl pravdu. Já jako milovník turistiky jsem obdivovala, že spolupracuje s horskou službou.

„Právě jsme na výjezdu, budu končit,“ řekl mi občas znenadání uprostřed hovoru, a zavěsil.

Uměl slaňovat, dobře plaval, byl to chlap s velkým CH. Bylo mi příjemné si s ním povídat.

„Nemohli bychom se poznat i osobně?“ zeptal se jednou.

„No, já jsem dlouho sama. Nevím,“ přiznala jsem. V tu dobu jsem v tom už lítala. Zamilovala jsem se, přestože jsem Milana znala jen z fotografií a telefonních rozhovorů.

„Co kdybych přijel k vám? Nebo ještě lépe ty za mnou. Mám tu spoustu známých, ukážu ti okolí, zpátky tě odvezu autem,“ nabízel mi nejednou.

Syn byl na prvním stupni základní školy. Nechtěla jsem mu motat hlavu.

Na podzim, když jsem měla narozeniny, měl syn ve škole dvoutýdenní volno. Škola ukončovala rekonstrukci budovy a žáci byli uvolněni z vyučování. Odvezla jsem syna k babičce a byla sama. V prvních dvou dnech jsem si uklidila celý byt, pak jsem se ale začala nudit. Jediné, co mě potěšilo, byly hovory se synem po telefonu a večerní rozhovory s Milanem.

„Těšila jsem se na tebe,“ přiznala jsem se večer Milanovi.

„Zlatíčko, ty máš zítra narozeniny, že? Víš, já si připravil překvapení. Mohla bys, prosím, prosím moc, přijet v sobotu ke mně? Syna máš u babičky,“,žadonil Milan.

„Já? A proč? Víš co, přijeď ty. Projdeme se, zajdeme si na večeři, oslavíme ty mé narozky,“ navrhla jsem. Nevodila jsem si domů žádné muže. Nevěděla jsem, co mě to napadlo, zvát Milana. Ale mohu si to přece dovolit? Žiji jako v klášteře, odstřihnutá od života.

„Ne, já tě zvu k sobě. Přijeď, prosím, budu tě čekat v devět ráno na nádraží. Neboj, nepotáhnu tě hned domů. Mám nedaleko známého, ten vlastní krásný penzion u lesa. Jeho součástí je obora s jeleny. Vím, jak máš moc ráda přírodu. Vezmu tě tam, mám tam objednanou hostinu. Jíš srnčí?“ chrlil ze sebe Milan.

Jak mohl tušit, že neodmítnu? A mám odmítnout? Honilo se mi toho hlavou hodně. Byl to ale čas, kdy jsem si to mohla dovolit. O syna bylo dobře postaráno, a já mám přece narozeniny? Zasloužím si taky, aby někdo pečoval o mě. Taková hostina uprostřed lesů…

„Zajedeme na golf, do golfového areálu. Zajdeme na zámek. A večer tě zavezu domů autem. Mohli bychom v penzionu i přespat, kdybys chtěla, ale nechci tě nutit,“ sypal ze sebe Milan.

Bylo rozhodnuto! Ještě chvilku jsem se nechala přemlouvat, ale v sobotu jsem stála načančaná, navoněná, natěšená u pokladen na nádraží. Vyžádala jsem si jízdenku do malého městečka, kde Milan bydlel.

„Jste si jistá?“ zeptala se mladá žena. Dívala se na mě zkoumavým pohledem. Mohla být tak v mém věku.

„Co si to dovoluje? Proč se mě tak ptá?“, honilo se mi hlavou.

„Říkám to snad jasně?“ odsekla jsem. Zaváhala, pak mi podala jízdenku, přijala peníze, a popřála mi šťastnou cestu.

„Ať dobře pořídíte,“ usmála se nakonec a zkoumavě pozorovala, jak odcházím od okénka. Co to mělo znamenat? Byla jsem nervózní, a tak jsem si koupila časopis a usedla jsem na lavičku v nádražní hale. Byla jsem na nádraží hodně brzy, do odjezdu vlaku zbývala ještě skoro hodina.

Listovala jsem v časopise, ale nečetla jsem. Těkala jsem očima po obrázcích a přemýšlela, co bude. Moc jsem se na Milana těšila. Zavolá ještě, než přijede vlak? V tu chvíli zvonil v kabelce telefon. To bude Milan! Hovor byl z neznámého čísla. Přijala jsem ho.

„Co zamýšlíte s mým Milanem? Copak se nestydíte koketovat se ženatým chlapem?“ slyšela jsem z telefonu snůšku nadávek bez pozdravu.

„Dobrý den, to je asi omyl. Kdo jste? Jaký ženatý chlap?“

„Copak vy dnes nemáte schůzku s Milanem Cieslarem?“ zeptala se žena na druhém konci o něco mírněji.

„Cieslarem? Ale on je…rozvedený,“ vykoktala jsem. Bylo mi horko a těžce se mi dýchalo.

„Tak to bych o tom něco musela vědět. Jsem jeho žena, ještě ráno jsem mu vařila kávu a žehlila košili. Vymluvil se, že má pracovní jednání a přijede až zítra. Ale já nejsem hloupá. Už několikrát mi zahnul, drahoušek. A tak jsem si zjistila jeho heslo na odemčení telefonu a přečetla jsem si zprávy, co jste si psali. Že se nestydíte!“ ječela na mě paní.

„Ale mně řekl, že je rozvedený. Má dceru a syna, je už pět let rozvedený. Já jsem taky rozvedená a nejsem žádná…běhna,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Víte, já vás z ničeho neviním. Vy se ale nebojíte jet za člověkem, kterého znáte jen po telefonu? Má asi slabost k vašemu městu, už tam měl asi pět ženských. A všechny mu skočily na jeho tvrzení. Co namluvil vám? Jedna se zajímala o minerály, tak tvrdil, že je sbírá taky. Pak měl potápěčku. On ani neumí plavat, ale jí nakukal, že se potápí v moři…“

„Já se bála. Ale jak jinak se máme poznat? Mně řekl, že je členem horské služby,“ přiznala jsem.

„K smíchu,“ vyprskla paní na druhém konci. „On, který má závratě i na žebříku? Všude jezdí autem, má pupek a strašně chrápe. Já ho tak nemilovat, dávno bych ho opustila. Ale toto byla poslední kapka!“ Paní ještě pokračovala, ale já už telefon zaklapla, a vracela jsem se smutně k okénku pro výdej jízdenek.

Mladá žena za přepážkou po mně mrkla, pak přerušila psaní na klávesnici, a podala mi papírový kapesník. Neuniklo jí, že pláču.

„Nejdete náhodou vrátit jízdenku?“ zeptala se.

„Jak to víte?“ ptala jsem se a podávala zmuchlanou jízdenku. „Jde to vrátit?“

„Nějak to udělám,“ usmála se a vrátila mi peníze. Já ale zůstala stát u přepážky.

„Potřebujete ještě něco?“

„Jen bych ráda věděla, jak víte, že jsem šla jízdenku vrátit? A proč jste se mě vlastně ptala, jestli vím jistě, že tam chci jet?“ ptala jsem se.

„Víte, já jsem rozvedená. Mám malou dcerku a chtěla jsem svou samotu změnit. Před časem jsem se seznámila s nějakým Milanem. Byl z toho města. Po čase jsem k němu dokonce jela. Ale on myslel jen na jedno. Domů mě nepozval, odvezl mě autem někam do zapadákova, a byl dost nepříjemný. Tak jsem trochu zapátrala a zjistila jsem, že je to ženáč. A pak… Nebyla jsem jediná. Podobně dopadla i má známá. Měly jsme smůlu na stejného podvodníka. Vy jste vypadala, jako když jdete na rande. Byla jste ale nervózní. Řekla jsem si, jestli jste náhodou nenarazila na stejného hajzla.“

„Narazila,“ skočila jsem jí do řeči.

„Vy to máte ale dobré. Zjistila jste to dřív, než jste ztratila jeden krásný den. Podívejte, jak tam je krásně,“ paní ukázala prstem k východu z nádražní haly.

„Je, a ještě k tomu mám narozeniny,“ odpověděla jsem a skutečně jsem byla ráda, že se Milanova manželka ozvala dřív, než bylo pozdě.

„Tak všechno nejlepší. Ten Milan nebyl skutečně vhodný prezent. Je to břichatý dědek. Vsadím se, že ani vám nepřiznal skutečný věk. Je mu totiž přes padesát, holomkovi.“

„Cože?“ Tak to skutečně nebyl nikdo pro mě. Plavat neumí, má závratě, břicho, pěšky nechodí a je to ženáč…

Z nádraží jsem šla už zvesela. Cestou jsem měla hovor. Volal Milan. Nepřijala jsem to a vzápětí mi přišla zpráva: „Promiň, je mi líto, že to má žena musela zkazit. Tak už znáš pravdu. Ale mohl to být krásný den.

Den to nebyl sice krásný, ale poučný. Od té doby nevěřím na krásná slovíčka.  

čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Cesta za štěstím, která se nakonec nekonala:

Cesta za štěstím, která se nakonec nekonala
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
trošku smutné, jak si chlapi dělají z žen takovéhle špásy..SmajlíkJeště, že jste tam nedojela..SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
jako Renda i já jsem četla jedním dechem, ale už během čtení článku jsem věděla, že bude něco v nepořádku. Já bych se seznámení na netu velice bála. Hlavně, že to dobře dopadlo.
Článek pěkně napsaný.SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Přečetla jsem to jedním dechem ...moc hezky napsaný Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Ani se nechce věřit, že se to stalo. Ale život nám připravuje různé situace. Psát umíš. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Na jednu stranu je to sice smutná situace,ale skončilo to ještě včas.Nedošlo k trapnému setkání.Já bych asi mu to trochu opepřila.Určitě bych vymyslela něco na co by hodně dlouho nezapomněl.Já vím,ono se hezky radí druhému,ale takové chování by mělo být řádně oopepřeno.Už jenom proto,že pisatelka by byla připravena na to,jakého člověka může očekávat.
Článek mě opravdu velice zaujal.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Mašle