Na skok do Božího Daru

Nevím jak v jiných částech republiky, ale u nás mám pocit, že poslední týdny si s námi zima pěkně zahrává. Asi je to všude podobné. Nejvíc mi chybí modrá obloha a sluníčko. Víkendové počasí nějakým výletům většinou také moc nenahrává. Ač už léta nejsem lyžař a nemusím žehrat na špatné sněhové podmínky, ráda bych si vyrazila do přírody na čerstvý vzduch. Aspoň na krátký výlet. Pár našich posledních pokusů skončilo nechvalně: vyrazili jsme za relativně pěkného rána, ale výlet se nám podle nějakého nám neznámého klíče podařilo vždy nasměrovat tam, kde počasí ukázalo svou méně vlídnou tvář.

Protože ale jen tak něco nevzdáme, zkoušíme to dál. Naposledy jsme se rozhodli, že se po dlouhé době zajedeme podívat do Božího Daru. Nemáme to zrovna blízko, ale máme to tam rádi a prostě se nám nějak zastesklo. Odjeli jsme i za cenu, že v autě strávíme víc času než venku... Obloha byla to ráno výjimečně docela pěkně modrá a ve skrytu duše jsme doufali, že by nám konečně štěstěna mohla být nakloněna a žádná větší změna počasí se konat nebude. Hádáte správně: nestalo se tak. Už v půlce cesty, kdy jsem se z auta kochala bílými beránky na obloze, přišel klasický scénář posledních dní – zatažená obloha, většinou i déšť. Do cíle cesty – srdce Krušných hor - jsme přesto dojeli.

Boží Dar Tohle nejvýše položené městečko ve střední Evropě (nadmořská výška 1028 m n. m.) bylo v obležení lyžařů a turistů, část z nich tu s dětmi trávila jarní prázdniny. Po delší době jsem zase viděla sníh (u nás v nížině a ve městě si ho téměř neužijeme). Nebylo divu, že tu bylo tolik lidí: v Božím Daru si totiž můžete užít nejen sjezdové lyžování nebo snowboarding a běžecké tratě, ale také mimo jiné snowkiting, kdy vlastně na snowboardu držíte speciálního draka (vypadá jako malý padáček), kterého musíte dostat do vzduchu a pak už se jen necháte táhnout po zasněženém kopci. Vybavení na snowkiting tu půjčují a tímto sportem nepolíbení zájemci mohou absolvovat i školu snowkitingu. V blízkosti bývalých hranic s NDR se to snowkitisty jen hemžilo a podívaná to byla opravdu moc pěkná. Chvíli jsme se kochali a pak jsme zamířili dál přes náměstí s budovou radnice. Tady se nám podařilo najít jedno volné místo a udělat si malou procházku městečkem. Infocentrum s Ježíškovou poštou jsme minuli a pokračovali dál k Božídarskému rašeliništi – cíli naší cesty.

Při našem posledním pobytu v Božím Daru bylo rašeliniště ještě z větší části uzavřené, protože se dokončovaly práce na nových povalových chodnících a informačních tabulích. Teď jsme se rozhodli prozkoumat, jaké krásy nabízí rašeliniště v zimě. Celou trasu jsme si trošku zkrátili, protože první informační tabule je umístěna právě před infocentrem. My jsme zaparkovali na maličkém parkovišti u jednoho ze zastavení Ježíškovy cesty, která má dva okruhy a dělá radost malým i větším dětem. Odtud stačí jen přejít silnici a ocitnete se na povalovém chodníku k rašeliništi. Naučná trasa Božídarské rašeliniště jinak měří celkem něco přes tři kilometry a má dvanáct zastavení. Většinou vede po nových povalových chodnících. My jsme vykročili za skučení ledového větru a se zataženou oblohou nad hlavou. Zima byla opravdu vlezlá, ale užívala jsem si křupání sněhu pod nohama a ničím nerušené ticho... Přece jen už bylo znát, že jsme se ocitli dál od civilizace. Za celou dobu jsme potkali jen dva pěší turisty a jednu skupinku běžkařů. Protože bylo rašeliniště pod sněhem, o vzácných druzích živočichů a rostlin jsme se mohli dozvídat jen z informačních tabulí, ale to nám vůbec nevadilo. Z těchto tabulí se také dozvíte další informace: o těžbě rašeliny, rýžování cínovce, o geologii a přírodních poměrech atd. My jsme přitom vdechovali svěží horský vzduch a užívali si okolní přírodu, i když zamračenou. Další naučnou stezku – Blatenský příkop – na kterou se dá napojit přímo ze stezky Božídarského rašeliniště, jsme ale pro tentokrát vzdali. Přece jen ledový vítr není zrovna nejlepším společníkem ani na relativně krátkých procházkách.

Protože se opravdu hodně zatáhlo a pak začalo pršet, vypustili jsme bohužel i plánovaný výlet na rozhlednu na Klínovci. V současné době je naštěstí už zrekonstruovaná, my pamatujeme ještě její žalostný vzhled před záchranou. Nevadí, tuhle část si necháme na příště.

Za návštěvu toho ale v okolí Božího Daru stojí rozhodně víc. Sami jsme se o tom přesvědčili před několika lety v létě při naší dovolené. Takže opět i někdy příště znovu navštívíme Vlčí jámy, Horní Blatnou a třeba i malebné německé lázeňské městečko Oberwiesenthal, které leží 4 km od Božího Daru a tentokrát jsme si ho připomenuli jen pohledem z vyhřátého auta. Jeho ulicemi se můžete dokonce projet v poštovním kočáře taženém koňmi a nebo se můžete svézt vláčkem taženým parní lokomotivou, který jezdí po úzkokolejné trati Oberwiesenthal-Cranzahl a zpět. Je to zážitek, který si také necháme na teplejší dny.

Zklamala nás česká strana a nedaleký Jáchymov: čekali jsme, že za těch pár let bude mít novou, hezčí tvář. Bohužel se tak nestalo, i když by si to zasloužil. Žije už jen díky lázním a je to škoda. Kromě opravené radnice je na domy a ulice nad lázeňskými budovami žalostný pohled. Snad se jednou i Jáchymov dočká lepších časů...

Do Božího Daru se určitě brzy vrátíme. Nejen on, ale celé Krušné hory mají svým návštěvníkům opravdu co nabídnout. Už teď se těšíme.

Uznevim - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete