Náš rodinný výlet do Prahy

Nedávno jsem popisovala svou cestu do Prahy a své nadšení z cestování vlakem. To nadšení jsem přenesla i na rodinu a o rok později jsme si naplánovali čtyřdenní rodinný výlet do Prahy. Samozřejmě vlakem. Vybrali jsme si na to jeden prodloužený květnový víkend. Na výlet jsem se pečlivě připravovala. Chtěla jsem udělat dětem pěkný program, uvažovala jsem, co všechno jim chci ukázat, když budou v našem hlavním městě poprvé. A tak jsem seděla u Internetu a dělala si výpisky, co chci vidět, kolik tam stojí vstupné, kdy mají otevřeno, kterým spojem se tam dostanu. Také jsem hledala levné vhodné ubytování. To jsem nakonec objednala v jednom hostelu ve Vysočanech přímo u metra stanice Kolbenova. Myslím, že jsem měla vše připraveno.

A nastal den D. Brzy ráno nás moje sestra i s našimi zavazadly zavezla autem na nádraží do Štítiny, abychom nemuseli jet s dětmi z domu příliš brzy. Trochu jsem měla obavy, jak kluci zvládnou čekání v Ostravě na spoj do Prahy, ale bála jsem se zbytečně. Zvládli to skvěle. A ještě jsme se pobavili. Ve Svinově stál na nádraží starý klavír, který samozřejmě museli vyzkoušet. Čekání si zkrátili ježděním na jezdících schodech a pak krásná černá moderní vlaková souprava přisvištěla na nástupiště. Nasedli jsme si, měli jsme zakoupená místa u stolečku. Kluci si sedli k oknu a my dospělí vedle nich. Cesta probíhala bezvadně. Trvala asi tři hodiny. Vlak byl úplně plný, volný víkend využívalo více lidí. Obsluha nám stále něco nabízela. Nemohli jsme odolat a posnídali jsme. Kluci obdrželi dárek ve formě pastelek a zábavných omalovánek. Venku svítilo sluníčko a jízda nám rychle utekla. Ani jsme se nenadáli a vjížděli jsme do Prahy.

výlet do Prahy Na nádraží jsem vystupovala před svou rodinou klidně a suverénně. Kdyby tak tušili, jak jsem se cítila před rokem, když jsem tu byla sama. Vyvedla jsem svou rodinku ke správnému metru, zajeli jsme na přestupní stanici a přestoupili na správnou trasu, abychom se zbavili zavazadel a ubytovali se. I ubytovnu jsme našli rychle, přesně podle internetového plánku, který jsem si vytiskla. Prostředí hostelu nás překvapilo, ale nešokovalo. Hostel byl v areálu bývalých Kolbenových závodů. Všude kolem byly bývalé průmyslové budovy, vysoké komíny, vysoké kovové mřížované ploty. Některé budovy chátraly, v některých fungovaly výrobní závody, byly tam kanceláře firem a panoval tam čilý ruch. Hostel stál přímo u cesty a pod okny jezdily tramvaje. Ale nebyli jsme zklamáni. Nepotřebovali jsme čtyřhvězdičkový hotel. Potřebovali jsme základnu pro naše výlety, a to Kolbenka splňovala. Na recepci byl příjemný pán, který nám uschoval zavazadla a doporučil nám restauraci, kde bychom se mohli najíst. Přijeli jsme totiž moc brzy a nemohl nás ještě ubytovat. Ale to jsme také věděli.

Prošli jsme se tedy trošku po Vysočanech, našli jsme doporučovanou restauraci, dobře se najedli a šli jsme se ubytovat. Byli jsme spokojeni. Pokoj byl čistý, uklizený, sociální příslušenství jsme měli přímo na pokoji, na pokoji byla i lednička a televize, tolik důležitá, protože právě probíhalo mistrovství světa v hokeji, které jsme si nemohli nechat večer ujít. Opláchli jsme se po cestě a popřemýšleli, co s načatým dnem. Do večera daleko. Rozhodli jsme se pro výlet na opačný konec Prahy, na Vyšehrad.

Počasí nám přálo, sluníčko se na nás usmívalo a metro nás dopravovalo všude tak rychle, bylo to úžasné. Procházka po Vyšehradě se vydařila. Je to kus naší minulosti a projít se po tolik známém hřbitově a hledat hroby známých spisovatelů, básníků, skladatelů, sochařů, herců a vynálezců nám zabralo spoustu času. Zdaleka jsme tam nebyli sami. Je vidět, že místo láká spousty lidí včetně zahraničních turistů. Na Vyšehradě je i nádherná vyhlídka nad Prahou, ale tu nesl Honzík nelibě, protože nemá rád výšky. Nakonec se překonal a zapózoval tatínkovi před foťákem. Pak už jsme se ale vydali zpátky k metru. Přece jen den byl náročný a těšili jsme se do postele. První den se velmi vydařil a myslím, že jsem byla jediná, kdo viděl všechny tři třetiny hokeje. Chlapi usnuli už po první.

Měli jsme v Praze obrovské štěstí na počasí. Měla jsem v zásobě několik variant výletů, protože v předpovědi počasí stále strašili deštěm. Ale vyšlo nám to. Popršelo vždy v noci a než jsme vyšli ráno ven, cesty už byly suché a z každého dne se vyklubal krásný slunečný den. Druhý den v Praze byl nejočekávanější. Návštěva ZOO v Tróji. Cesta tam trvala trošku déle, protože z metra se musí jet ještě pořádný kus autobusem. Ale cestování i čekání na lístky u pokladny pak stálo za to. Zoologická zahrada je rozsáhlá a úžasná. Netušila jsem, že budeme chodit do kopce a s kopce, že tam dokonce jezdí lanovka (tu jsme ovšem nevyzkoušeli). Tady vzal můj orientační smysl ale za své. Zatímco v metru i ve městě jsem se orientovala skvěle, v zoo jsem se ztrácela. Velení musel převzít manžel. Kluci byli nadšení. Zoo se jim moc líbilo. A vrcholem dne bylo náhodné setkání… Když už jsme po několika hodinách chození hledali nějaké místečko, kde bychom se najedli, najednou někdo volá: „Babí, to je Honza! Honzo, ahoj!“ Honzíkův kamarád. Byli to lidé od nás z vesnice, babička s dědou vyrazili do Prahy na výlet se svými vnoučaty. My jsme právě vystupovali asi na vrchol zoo a oni jej právě opouštěli a šli dolů. Ukázali nám, kde se dá dobře poobědvat, kluci si spolu udělali snímeček na památku a rozloučili jsme se. Ještě dlouho jsme se tomu smáli, že v dědině se nepotkáme, tak si kvůli tomu musíme zajet do Prahy.

V zoo jsme strávili celý den a několikrát jsme se vraceli k pavilónu lachtanů. Seděli jsme na lavičkách a pozorovali, jak skotačí ve vodě. Bylo to hezké a uklidňující. No, každý výlet musí mít svůj konec, i my jsme se vydali zpátky na autobus. Cestou jsme vystoupili ve městě a šli se podívat na večerní život na Staroměstském náměstí, abychom stihli odbíjet ORLOJ v celou. Před radnicí stály už hloučky lidí a Honzík stále vyzvídal, co vlastně uvidí. Když celé odbíjení skončilo, apoštolové se vrátili do svých okýnek a na ochozu zatroubily trumpety, bylo po všem. Byla jsem nadšená, je to přece slavná součást Prahy! Ale náš synátor se zatvářil otráveně: „A kvůli těm pár minutám tady čeká tolik lidí, jo?“ Inu, děti mají jiné názory než my dospělí.

Další den byl asi nejnáročnější. Vydali jsme se napříč Prahou s touhou ukázat Honzíkovi to, co Prahu dělá Prahou. Začali jsme jízdou zubačkou na Petřín. To se obzvlášť líbilo Vašíkovi. Jemu se vůbec nejvíc líbilo cestování metrem a ježděním na eskalátoru. Takže i zubačka pro něj byla něco super. Pak jsme byli trošku zklamaní v legračním zrcadlovém bludišti. Nikdy před tím jsem tam nebyla, tak mi nebylo líto peněz za to šílené vstupné a šli jsme tam. Ano, nasmáli jsme se, ale byla jsem otrávená těmi davy lidí, které se hrnou dovnitř tak, že si člověk u zrcadla nepostojí ani pár vteřin a už ho dav strhává dál. Možná by to měli u vstupu trošku korigovat a pouštět jen omezený počet. No, ale v Praze je draze, je třeba na turistech pořádně vydělat. Výstup na rozhlednu na Petříně jsme vynechali kvůli klukům. Mladšího jsme vozili v holích a museli bychom vytahat hole až nahoru, abychom je nenechali opuštěné dole. A Honzík, jak už jsem řekla, se těmto výškám vyhýbal. Vůbec to nevadilo. Procházka z Petřína kolem Strahovského kláštera až na Hradčany byla nádherná. Cestou se nám objevila ne jedna nádherná vyhlídka na Prahu.

K Pražskému hradu jsme dorazili právě včas na střídání stráží. Opět se ukázalo, že Praha je navštěvované město turisty ze všech koutů země. Před hradem se shromáždily davy lidí a směs jazyků budila dojem Babylonu. Identifikovala jsem samozřejmě kromě naší mateřštiny také slovenštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu a slyšela dalších x jazyků, které jsem nepoznala. Všichni měli připravené foťáky a kamery a čekali, až se vojenská posádka přiblíží. Byl to úžasný zážitek. A Honzík prohlásil, že se mu to líbilo víc než nějaká zrcadla na Petříně.

Prohlédli jsme si nádvoří hradu, zašli jsme do KATEDRÁLY SV. VÍTA, z hradní pošty jsme poslali babičkám, dědečkovi a tetičkám pohledy a šli jsme k dalšímu cíli: MUZEU HRAČEK. To jsem si prosadila, protože jsem si pamatovala, že když jsem tam byla se sestrou před 15 lety, že jsme byly obě nadšené. A nejen my. Myslela jsem si, že nadšené budou děti, ale měla jsem pocit, že ještě víc zaujatý odcházel z muzea manžel. Muzeum má dvě patra. To první patro je věnováno starým hračkám – dřevěným vláčkům, autíčkům, starým loutkám, panenkám, pokojíčkům, zvířátkům… A druhé patro je plné Barbie panenek a postaviček. Nejsou to však jen barbíny oblečené do svatebních či jiných šatů, ale postavičky představují známé osobnosti z filmu, ze sportu. A tak vedle Jardy Jágra uvidíte třeba Harryho Pottera nebo Spidermana. Zaujme Vás celá vitrína postav ze Star Wars. No, byl to zážitek, po kterém už všem ale vyhládlo. Sjeli jsme tedy do centra do jídelny na oběd. Odtamtud jsme se vydali po KARLOVĚ MOSTĚ na Kampu. A tam jsem si ještě na závěr dne splnila svůj sen já. Jeli jsme na projížďku lodí po Vltavě. Bylo to nádherné a osvěžující. Hodinku jsme si odpočinuli, loď nás vozila po řece a z reproduktoru nám hlas asi v 7 jazycích vyprávěl, co kolem sebe vidíme. Ostatně těch 7 jazyků mě docela namíchlo. Protože než namluvený hlas dovykládal v posledním jazyce o Karlově mostě, byli jsme už dávno od něj pryč a viděli něco úplně jiného. Jako by vedle češtiny nestačila angličtina a němčina. Den byl opravdu náročný a kluci jej statečně vydrželi. Což o to, Vašík se vozil, ale Honzík už bledl únavou a bolely ho nožky. Odměna musela být! A tak jsme den ukončili na Václavském náměstí v Mc Donaldu. Kluci si dali hranolky a my s tatínkem dobré kafe. Večer všichni usnuli během pár minutek.

Poslední den v Praze už byl zkrácený. Ráno jsme vyklidili pokoj, zavezli zavazadla na nádraží do úschovy a vydali se na poslední procházku po Praze. Ten den probíhal po Praze nějaký běžecký závod a jeho atmosféra byla úžasná. Všude kolem trati stáli diváci, kteří povzbuzovali. Na různých stanovištích se ozývala hudba a hlášení komentátorů. Trošičku se nám pokazilo počasí a běžci museli ustát i slabou dešťovou přeháňku. My jsme se před ní schovali do Muzea voskových figurín. A tam jsme se zrovna u síně státníků opět neplánovaně potkali s našimi známými. Kluci byli rádi, že se zase vidí a prohlíželi si historické postavy i současné umělce spolu. Vašíkovi, kterému byla nějaká Angelina Jolie úplně ukradená, už byla dlouhá chvíle. Jeho kočár zůstal venku a nechtělo se mu chodit. Sedl si tedy na lavičku vedle Goerge Clooneyho a zvědavě ho okukoval. Pak zjistil, že pán není živý a zkoušel ho tahat za sako.

Náš rodinný výlet se chýlil ke konci. Z muzea už jsme prošli jen do jídelny na oběd, utratili jsme nějaké penízky na svatohavelské tržnici a pomalu se loučili s Prahou procházkou po Václavském náměstí. Na nádraží jsme si vyzvedli svá zavazadla, nastoupili do vlaku a vydali se na cestu domů. Výlet byl sice únavný, ale vydařený. Všichni jsme byli nadšení, každý něčím jiným, ale shodli jsme se na tom, že to určitě nebyl náš poslední výlet do Prahy, že se tam zkrátka jednou musíme ještě vrátit. Vždyť jsme toho ještě tolik neviděli! A co Vy? Už jste naše hlavní město navštívili?

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete