Terezín - špička pevnostního stavitelství

Když Josef II. z vrcholků Českého středohoří obhlížel krajinu, nenašel z vojenského hlediska vhodnějšího místa k vybudování pevnosti než při soutoku Labe a Ohře. Zakládání staveb v lužním lese má svá specifika, a tak i zde, podobně jako třeba v případě kláštera v Plasích, byly do bažin zaráženy dubové piloty.

Byly přesídleny dvě vesnice a v délce 4 km přesunut tok řeky Ohře. Na stavbě se podílely tisíce dělníků a byly spotřebovány miliony cihel. I další údaje o délkách chodeb a množství vojáků, které dokázala pevnost pojmout - a živit (!) - jsou fascinující. Co ale, především ve srovnání s mnohými dnešními stavebními počiny, překvapí nejvíc, je rychlost stavebních prací. Nemaje současných technických vymožeností, dokázaly ruce našich předků vybudovat tento rozsáhlý propracovaný komplex během deseti let. A očividně kvalitně, neboť přestál válečné události, hospodaření lidově demokratické armády i povodně.

Jenže město, to nejsou jen stavby, ale i lidé. A postaveno bylo prvoplánově pro soužití armády s obyvatelstvem. Když po této, přes dvě stě let trvající symbióze, armáda odešla, zásadním způsobem se změnila struktura obyvatel i pracovní příležitosti. Mladí lidé odcházejí za prací jinam, pro opuštěné vojenské budovy se jen těžko hledá využití; jde o památkovou rezervaci, tzn. nelze nic bourat ani zásadněji přestavovat. Další ránu zasadily povodně.

Pokud pamatujete stav areálu ještě před nemnoha lety, popřípadě lze na internetu dohledat starší fotografie, napadne vás jediné: město duchů.

Snad se ale začalo blýskat na lepší časy. Současné město sice přímo nepulzuje životem, stále jsou zde ulice či zákoutí, která bez větších úprav mohou složit jako kulisa k válečným filmům, ale byly odstraněny náletové dřeviny a vyčištěny nánosy a závaly v chodbách a v rámci projektu „Terezín - město změny“ opraveny některé stavby a vybudovány nové expozice. 

A právě do některých z nich dnes zamíříme. 

Přijíždíme ve směru od Litoměřic, a tak brzdíme hned na severním okraji města, kde značka upozorňuje na parkoviště. Značka, rozlehlá asfaltová plocha, fasáda přilehlé budovy i závora s platebním automatem svítí novotou. Nechci být šťoural, ale nelze si nevšimnout, že dopravní značka je chybná a neodpovídá vyhlášce - parkoviště tu sice je, ale placené. A v rámci úprav a oprav, jistě nemalé investice, už nezbylo na tabulku s ceníkem parkovného, a tak je snadno přehlédnutelný opršený papír nalepen izolepou poblíž závory. (Pro vaši informaci se platí 10,- Kč za hodinu).

Nacházíme se u budovy tzv. Retranchementu 5. Jde o součást opevnění, poslední obrannou linii, pokud by se nepříteli podařilo zdolat přilehlý bastion. Bastion je ona pětiúhelníková část opevnění, která vystupuje mimo hradbu; její špička směřuje ven a pátá strana, hrdlo nebo též šíje, směřuje dovnitř pevnosti. A právě tímto hrdlem je retranchement.

Retranchement neměl jen funkci obrannou, sloužil i k ubytování mužstva a bývala tu kovárna, dílny tesařů, truhlářů, kameníků a dalších profesí. V pozdější době si zde Československá lidová armáda vybudovala autopark a opravárenské dílny. 

Dnes v zrekonstruované budově najdeme Muzeum Terezína a infocentrum. Jsme zatím jediní, a toho dne první návštěvníci a slušně se tážeme na možnost prohlídky opevnění. Tento okruh jsem vybrala na internetových stránkách města, neboť se mi v horkém dni zdála návštěva podzemních chodeb vhodná. Pracovník infocentra se tváří, že ho obtěžujeme a nemohu napsat jinak, než že nám „na půl huby“ odpoví, že si opevnění můžeme prohlédnout sami. Vyjasňujeme si, že mám na mysli prohlídku s průvodcem, až se konečně dobudu poněkud chaotického sdělení, že v každou celou hodinu mají vojáci jakousi ukázku, při které se střílí, ale že se asi nestihnou připravit, takže bude lepší, když přijdeme někdy později.

Necháme tedy nerudného muže, aby se dál věnoval obrazovce počítače a vyrážíme do města. Zde se nám dostává vlídného přijetí v jiné expozici, Muzeu Františka Josefa I., kterému se budu více věnovat v samostatném článku, a další čas věnujeme procházce po hradbách a po městě.

V pravé poledne se vracíme na Retranchement 5. Po zakoupení vstupenky přecházíme jen pár kroků k přilehlé Litoměřické bráně, kde nás vítá sympatický muž v uniformě, člen Sappeur Corps, jednotky sapérů zdejšího zájmového spolku. (Sapéři odstraňovali překážky a zátarasy, kopali zákopy, stavěli mosty a podkopávali nepřátelská opevnění, dnes bychom řekli ženisté.) 

Litoměřická brána bývala masivní, kamenná, zasazená do cihlové hradby a opatřená padacím mostem. Musela však ustoupit nákladní dopravě a do dnešní doby se dochovala pouze strážnice. V ní nyní sídlí terezínští sapéři a pěkně naživo nám představují, jak to zde koncem 18. století vypadalo. Můžeme si prohlédnout i osahat výzbroj a výstroj, navštívit ložnici mužstva, byt velitele stráže i původní latrínu. Ta iluze je dokonalá: v kamnech praská, vojáci stylově, tj. dřevěnou lžící, dojídají oběd a markytánka zašívá uniformu. A k tomu fundovaný výklad o historii Terezína, o sapérech  i o nelehkém úkolu fanoušků vojenské historie, kteří si zvolí typ jednotky, které u nás zatím žádný jiný historický klub nevěnoval a musí dohledat co nejvíce informací o vzniku, vybavení a její působnosti.

Pak si nás přebírá kolega a odcházíme mezi valy a do příkopu, z jehož dna je pohled na hradby ještě působivější, zvláště když si uvědomíme genialitu záplavového systému a za svitu svíček procházíme podzemními chodbami napříč opevněním. Čím více navzájem se kryjících obranných prvků vidím, tím více se tlačí na povrch myšlenka: Který šílenec by TOHLE chtěl dobývat!?

No, pár se jich našlo, ale jindy a jinde. Terezín jako takový nikdy dobýván nebyl, přesto svůj účel splnil. Posloužil jako „logistická základna“ císařským vojskům operujícím v severních Čechách i za saskou hranicí.

Pokud by vám prohlídka retranchementu, podzemních chodeb a opevnění nestačila, můžete dále navštívit kasárna v Kavalíru 2 na jižní straně města, kde se nachází mj. vojenský dvorek s bylinkovou zahrádkou a spoustou zvířátek, případně krásně zrestaurovanou jízdárnu. A již zmíněné muzeum Františka Josefa I. v objektu dělostřeleckých kasáren.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz