Valeč - barokní perla

Vlevo gobelín s antickými motivy, vpravo intarzovaná komoda a delftská fajáns, nad krbem portréty majitelů... Taky už vás tyhle prohlídky načinčaných šlechtických sídel trochu nudí a připadají vám na jedno brdo? A to nemluvím o vyrušujících dětech, rádoby vtipných poznámkách účastníků zájezdu, eskamotérských výstupech v pantoflích a kontrolních otázkách některých průvodců... Nic takového vás nečeká, pokud navštívíte Valeč.

Stejně jako hrabě Špork řádil v Kuksu, ve Valeči rod Štampachů vytvořil taktéž barokní areál se sochami Matyáše Bernarda Brauna, jen není mezi běžnými turisty tolik známý. Je to škoda, protože si naši pozornost jistě zaslouží.

Obec Valeč leží na pomezí Ústeckého a Karlovarského kraje, na úpatí Doupovských hor, jejichž značnou část zabírá nepřístupný vojenský újezd. To bude nejspíš jeden z důvodů, proč jde o poněkud zapomenutý kout. Přitom jsme ale pouhou půlhodinku jízdy od světoznámých lázní!

Ze zhruba 800 let dlouhé historie Valeče si zapamatujme především rod Štampachů ze Štampachu, za jejichž vlastnictví (16. a 17. století) začala velkolepá přestavba zámku a parku. Podíleli se na ní přední umělci a architekti té doby. I přes pozdější úpravy a změny tak můžeme jejich dílo obdivovat i dnes.

Parkujeme na náměstí a jako první nás nezvyklou šindelovou nástavbou věže upoutá, na přelomu tisíciletí opravený, kostel Narození sv. Jana Křtitele. Proti kostelu stojí barokní morový sloup se sochou Panny Marie a náměstíčko obklopuje několik zajímavých hrázděných staveb.

Vydáme se po silnici vzhůru ke druhé významné sakrální stavbě, kterou je zámecký kostel Nejsvětější Trojice. I ten se podařilo nedávnou rekonstrukcí díky grantu Norských fondů zachránit, stejně jako sousední barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice. Sloup byl vytvořen v dílně sochaře Matyáše Bernarda Brauna (zřejmě jeho synovcem Antonínem) podle návrhu architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Zdobí jej plastiky zemských patronů: sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Víta, sv. Jana Nepomuckého; podle atributů poznáme nejlépe sv. Vojtěcha, třímajícího pádlo, kterým ho Prusové vyprovodili, když se u nich snažil šířit křesťanství a sv. Prokopa, který s výrazem sadistického uspokojení píchá svou berlou do chudáka čerta.

V zatáčce pod kostelem je fara, půvabná patrová budova s mansardovou střechou. Naproti panský špitál, neboť Štampachové patřili k těm osvíceným šlechticům, kteří takto zajišťovali ubytování vysloužilým zaměstnancům a nejchudšímu obyvatelstvu.

A to už branou vstupujeme do zámeckého parku. Alej vzrostlých lip dává tušit, že zde nalezneme staré a zajímavé dřeviny. Nemýlíme se, stromy jsou prostě úžasné. Pokaždé při podobných příležitostech vzpomenu zahradní architekty, kteří dokázali položit základy díla, jehož konečného výsledku se nemohli dožít.

Stejně jako si v dnešní době přátelé doporučují dobré řemeslníky, i majitelům valečského panství byl doporučen pražský sochař Matyáš Bernard Braun. Po již zmíněném barokním sloupu následovala bohatá sochařská výzdoba zámku a parku. Některé kopie těchto soch, znázorňující lidské vlastnosti a postavy z řecké mytologie, jsou rozmístěny kolem fontány na louce před zámkem, originály se nachází v lapidáriu v Kladrubech.

Při procházce parkem nacházíme pozůstatky kdysi fungujícího vodního systému, který napájel řadu jezírek a fontán, bohužel zatím zchátralý romantický letohrádek, obelisk z červeného pískovce a nahlédneme i do bývalých pivovarských sklepů, které dnes slouží jako ubytovna ohroženým netopýrům. Novou fasádou svítí tzv. iluzivní brány a skutečnou romantikou dýchá Teatron, břečťanem porostlé kamenné terasy, u kterých se kdysi odehrávala divadelní a hudební představení i rytířské turnaje.

Vracíme se k zámku, respektive nejprve k malému domečku, v němž bývala prádelna a dnes zde naleznete informační centrum a občerstvení.

Záměrně jsme k návštěvě Valeče vybrali červnový víkend, ve kterém byly výjimečně zpřístupněny zámecké terasy a skleník. Malá skupinka tedy vyráží s průvodkyní přes hospodářské zázemí do zásobní zahrady a následně na terasy, kde se původně nacházely Braunovy sochy, okrasné záhonky, kašny a fontánky.

Sem zatím opravy nepostoupily, a tak místo klasického výkladu nás průvodkyně upozorňuje hlavně na to, ať dáváme pozor, kam šlapeme, že je vhodné nechodit ke kraji teras, neboť tam není zábradlí a ve skleníku být ve střehu, aby nás náhodou nezasáhla tabulka padajícího skla.

Současná podoba skleníku, ocelové konstrukce s kopulí, je z 19. století. Býval rozdělen na tři části - studený, teplý a palmový. V té poslední stávala 200 let stará palma, zajímavostí byl pětimetrový sloupovitý kaktus. Když poslední zámecký zahradník Franz Čejka v zimě roku 1943 náhle zemřel, v chaosu války všechny rostliny pomrzly. Dnes je prázdný skleník občas využíván filmaři (např. Tři sezóny v pekle z roku 2009).

Průvodkyně nás ještě zavede do prostor, kde je umístěn papírový model zámku, který podle fotografií vyrobili vězni z Horního Slavkova. Pak už si zájemci mohou, zcela sami, projít zámeckou budovu. Tištěné materiály jsou k zapůjčení v objektu Prádelna.

Zámek byl na základě Benešových dekretů v roce 1945 poslednímu majiteli Janu Larisch-Mönnich zkonfiskován. Krátce zde byla ozdravovna a pak dětský domov. Postupnému chátrání zasadil největší ránu  2. dubna 1976 požár, při kterém zámek kompletně vyhořel. I přes katastrofický dopad rádi čteme ve zprávě hasičů, že se všech 80 dětí podařilo evakuovat.

Od té doby, a podle toho, jak se z různých zdrojů (ne)daří získat finanční prostředky, probíhá postupná rekonstrukce celého areálu.

A tak bloudíme rozsáhlými prostory, částečně připomínajícími staveniště, ale o to více si všímáme odkrytých a zrestaurovaných fresek, štukové výzdoby, fragmentů soch a porovnáváme fotografie z požáru se současným stavem.

Vyhlédnu z okna a napadne mě: Kdo to tam courá po trávníku! Ale vzápětí mi dochází, že většina postav je kamenná - jde o Braunovy sochy, živí návštěvníci jsou v zanedbatelné menšině. V několika opravených sálech je momentálně výstava obrazů Martina Chochela, zaměřených na přírodu. S touto pohodovou idylou ostře kontrastuje pohled na propadlé stropy nad schodištěm.

Je to zkrátka jiná prohlídka, než na jakou jsou návštěvníci zvyklí. Přijít k hotovému dokonalému dílu je jedna věc, ale vidět, jak se s námahou tvoří, také není k zahození.

Nezbývá než doufat, že se najde dostatek prostředků i rozumných projektů k využití a zatraktivnění tohoto areálu. Je na dobré cestě.

Zájemcům o návštěvu Valeče doporučuji navštívit nejen oficiální stránky zámku, ale také stránky muzea Valeč, které se nachází pár kroků od náměstí. Dočtete se o řadě kulturních akcí, které zde v průběhu roku probíhají i o možnostech ubytování.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10