Po dlouhých letech opět v Tatrách

I když jsem předtím chodila do Tater často a ráda, neměla jsem sílu ani odvahu tam jít dlouhé roky a rovněž jsem odmítala podívat se na fotky zpustošené přírody.

Tento rok se však parta manželových bývalých kolegů i s manželkami rozhodli strávit společnou dovolenou právě ve Vysokých Tatrách. Jsou to všichni důchodci a jezdí takhle kolektivně na společné dovolené už několik let. A protože tento rok se i ze mě stala důchodkyně, oslovili i nás. Nejdříve jsem odmítala, ale nakonec jsem souhlasila, protože jsme byli opravdu dobrá parta a věděla jsem, že manžel by se zase rád setkal se svými kamarády. Koneckonců já také, protože jsme si doopravdy dobře rozuměli a když jsme bydleli v Liptovskom Mikuláši, poměrně často jsme se setkávali.

A tak jeden z kolegů zařídil týdenní pobyt v zotavovně  Tatranské Zruby pro deset osob, s nástupem 4. 6. 2012.

Den před nástupem jsme přicestovali rychlíkem do Liptovského Mikuláša, přespali jsme u přátel a ještě večer předtím jsme sledovali předpověď počasí na celý týden, která sice nebyla velmi příznivá, ale nám to na dobré náladě neubralo, vždyť s některými lidmi z naší party jsme se neviděli více jak rok, a tak jsme věděli, že se nudit rozhodně nebudeme.

V pondělí ráno jsme počkali ještě na jeden pár z  Báhoňa  a potom už tři auta vyrazila směrem do Tater. Cesta ubíhala velmi rychle a čím víc jsme se blížili k našemu cíli, tím menší odvahu jsem měla podívat se z okna ven. Musím se přiznat, že ačkoli od toho nešťastného dne přešlo už více jak sedm let a příroda se pomalu vzpamatovávala, při pohledu na celá úbočí s vyvrácenými kořeny, na kupy poválených stromů a větví se mi svíralo srdce a vhánělo mi to slzy do očí.  Ale nepřijela jsem sem plakat nad něčím, co už není možné změnit a tak jsem si řekla, že se budu těšit z čerstvého vzduchu a z toho, že vysazené mladé stromky časem nahradí ty staré, i když to potrvá celá dlouhá léta.

Po příchodu do zotavovny jsme se ubytovali, potom jsme si načasovali každý jednu proceduru, která byla zahrnuta v ceně zájezdu a už nás čekal oběd v hotelové restauraci. Počasí bylo celkem dobré, a i když bylo zamračeno, vydali jsme se po obědě na procházku do Starého Smokovca. Procházeli jsme se, zašli jsme na pivo a vůbec nám nevadilo, že jsme cestou zpět trošičku zmokli. Po večeři jsme se všichni sešli v jednom z našich pokojů a debatám a smíchu nebyl začátek ani konec.

V úterý jsme se probudili do šedivého a uplakaného rána a proto jsme se rozhodli, že dopoledne strávíme v hotelu a po obědě se zařídíme podle toho, jaké bude počasí. Ale protože ani po obědě se počasí neumoudřilo, dohodli jsme se, že se TEŽkou (Tatranská elektrická železnica) necháme dovézt do Tatranskej Lomnice, kde se navzdory dešti (přece nejsme z cukru) projdeme a podíváme se na to, co se tam za ta léta, co jsme v Tatrách nebyli, změnilo. Večer jsme opět strávili v debatách a vzpomínkách a také jsme si naplánovali první větší výlet.

Ve středu nás počasí mile překvapilo, bylo polojasno a proto nám vůbec nic nebránilo vzít si s sebou při snídani studený oběd, obout na nohy turistické boty, zabalit si do batohů náhradní oblečení a vydat se na túru.

Opět jsme se nechali odvézt TEŽkou, tentokrát do Štrbského Plesa a potom už po značené trase jsme pokračovali směr Popradské Pleso, které má rozlohu 6,88 ha (je to svou rozlohou čtvrté největší jezero), hloubku má 17 m a nachází se v nadmořské výšce 1 494,3 m n.m.

Navštívili jsme i Symbolický hřbitov obětí Vysokých Tatier, ale i jiných hor, který se nachází v limbovém háji nedaleko plesa.

Na severním břehu Popradského plesa v krásném prostředí Mengusovskej doliny stojí chata, která je nejnavštěvovanější chatou s celoročním provozem ve Vysokých Tatrách. První nevelkou dřevěnou chatu Uhorského karpatského spolku tu postavili v roce 1879. Takzvaná Majláthova chata ale o rok později vyhořela. V roce 1881 byla nahrazena stejně velkou kamennou budovou, ale i tu v roce 1890 zničil požár. Třetí chata byla postavena v roce 1892 a nejprve byla rozšířena o turistickou ubytovnu. Tyto objekty sloužily až do roku 1961, než se uvedl do provozu nový turistický hotel. Starou budovu po 2. světové válce pojmenovali Chatou kpt.Morávku na počest Štefana Morávku (1911-1945), velitele oddělení finanční stráže osady Štrbské Pleso, který padl jako velitel průzkumní hlídky partyzánského oddílu Vysoké Tatry na Grúniku pod Kriváňom. Stará budova později vyhořela a toto pojmenování převzal nový objekt, který mezitím ztratil hotelový ráz. V současnosti se chata nazývá Chata pri Popradskom plese.

Zde jsme si zakoupili vynikající česnekovou polévku, chvíli ještě  poseděli a pak jsme se vydali cestou na zastávku  Popradské Pleso (1280 m n.m.), odkud jsme se nechali dovézt zpět k hotelu.

Večer jsme si s manželem nechali promasírovat tělo v "spa vani", což je velká vana s masážními tryskami pro dvě osoby. Bylo to skvělé.

No a potom už následovalo další posezení a plánování výletu na další den.