Cesta do Itálie

Minulý rok jsme se rozhodli, že pojedeme na dovolenou do Itálie autem. Už jsme jednou jeli, takže jsme si říkali pohodička, bude to v klídku. Zjišťovali jsme si trasy, jelikož nemáme GPS navigaci, nabalili si plné auto zavazadel a mohlo se jet. Byli jsme dohodnuti vyjet ráno v 10:00, nakonec jsme vyjeli ve 14:00. Výborný začátek. Ihned na hranicích v Mikulově nás čekalo první překvápko - pokuta za "nedodržování rychlosti", čehož jsme si opravdu tentokrát vědomi nebyli. Rozdýchali jsme to a pokračovali jsme v cestě.

 Těšila jsem se, že uvidím Vídeň, ale nic vidět nebylo, buď jsem ji zaspala anebo prostě přehlídla. Rakousko jsme projeli v klidu, celkem rychle. Bylo tam pěkné navigování, takže nebyl problém. Sotva jsme ovšem přejeli hranice do Itálie, tak to začalo naplno. Italské cedule nás mátly na každém kilometru. My už pomalu jen litovali, že nemáme tu GPS. Hledali jsme města, která jsme si našli jako orientaci, ale cedule nebyly skoro žádné. Většinou až na křižovatce a pak se rozhodujte, kam že to chcete jet. Pro nováčky opravdu otřesné značení.
Samozřejmě jsme se ztratili, jak se dalo čekat. Zastavili jsme na první benzínce a já se snažila s někým anglicky domluvit, kde se dá na té dálnici otočit a vrátit zpět na rozcestí, kolik je to asi kilometrů a tak dále. Z toho, co jsem pochopila, tak to bylo 150 km, pak se otočit, 150 km zpět, najít dobrou trasu a pokračovat. Když jsem to oznámila ostatním, málem se vyvrátili, ale oddechli jsme si, vynervili jsme a jeli tedy dál. V autě bylo ticho jako v hrobě, všichni jsme byli naštvaní, vyčerpaní, protože jsme si představovali, že touto dobou už tam skoro budeme a my trčeli někde na začátku Itálie. Když jsme se konečně otočili a vrátili se po stejné cestě zase zpět, tak jsme dojeli opět na to naše rozcestí. Skoro jsme zase zabočili špatně, ale na poslední chvilku nám to docvaklo.

Další překvápko bylo, když jsme hledali další záchytný bod a vjeli jsme do nějakého většího města (asi jak Brno). To byly hned nervy. Zastavili jsme na prvním parkovišti, vymotali jsme se a pokračovali. Začala nám pomalu docházet nafta, takže se rozjelo pátrání po nějaké benzínce. Zákon schválnosti se opět projevil a žádná v dosahu nebyla. Po dálnici jsme se na nějakou dokodrcali, nabrali plnou nádrž a chvilku jsme si pospali. Velice se nám líbilo, že nám Italové nabrali naftu sami, jen jsme si řekli kolik chceme a oni vše zařídili. Po asi hodinovém spánku jsme vyrazili na cestu dál. Cesty začaly být horší a horší, ale zvládli jsme to. Na dálnici se postupně utvářely kolony, tak jsme zkusili jet oklikou po nějaké cestě druhé třídy. Náhodně nám to vyšlo a nikde jsme se neztratili. Za celou cestu snad jediné pozitivum. Už jsme byli velice blízko našeho kempu a propuklo nadšení, že tam třeba konečně budeme. Další dvě hodiny jsme se ovšem táhli za nějakým náklaďákem, který jel sotva 30 km/h a nemohli jsme ho předjet.

Konečně jsme se ho zbavili a dojeli jsme do města, kde měl stát náš kemp. Město bylo menší, tišší, což nás překvapilo, čekali jsme nějakou hlavní třídu. Anglicky jsem se ptala na ten náš kemp, ale všichni se tvářili, že o tom nikdy neslyšeli, tak jsme začali město objíždět kolem dokola a něco, nebo někoho hledat. Po hodince jsme jeli o dost dál kolem moře a kemp jsme našli. Stálo jich v řadě vedle sebe asi 30, tak se celkem divím, že jsme ho nepřehlídli. Byl už večer po nástupu, nevěděli jsme co dělat, tak jsem se zkusila zeptat na recepci na naši delegátku. Vůbec nechápali, o čem mluvím, až nějaký Ital konečně pochopil a vytočil nám ji na mobilu. Docupitala po asi půl hodince, dovedla nás ke stanům a ubytovala. Byla celkem v klídku, což jsme se divili, když bylo dávno po nástupu. Prý jsme ale nebyli poslední, kdo chyběl, tak to nás utěšilo. Ve stanu jsme padli na postele a konečně se vyspali. Prostě strašná cesta, která nakonec se vším všudy trvala asi 33 hodin. Pro jednoho řidiče šílené.

PS: Zpět už se nám jelo naštěstí dobře, ale křižovatka opět mátla.