Výlety z Luhačovic

Luhačovice jsou místem, odkud se dá plánovat spousty výletů. V polovině léčebného pobytu jsme absolvovali hned dva a ke konci pobytu další.

I přestože děti měly klidový režim ohledně infekce, mohli jsme na nenáročné procházky. Nejlíp se cestuje autem, proto naše první cesta mířila na hrad Buchlov. Na snídani jsme si zabalili svačiny, natočili do lahví dostatek čaje a mohli jsme vyrazit. Hrad je v dubnu otevřen od 9 hodin, my jsme stíhali až tu další prohlídku od 10 hodin. Měli jsme dostatek času si prohlédnout nádvoří, suvenýry a hladomornu. Zde jsme si prohlédli kromě makety hradu také rytířskou výzbroj.

Počátky hradu sahají do poloviny 13. století. Byl založen na významném vrcholu Chřibů. Poslední majitelé Berchtoldové z Uherčic vlastnící hrad do roku 1945 zde v polovině 19. století zřídili veřejně přístupné muzeum, nakupovali velké množství sbírek, díky kterým hrad byl udržován a nestala se z něj zřícenina. Hrad má v současnosti tři nádvoří, dva hlavní prohlídkové okruhy + novou výběrovou prohlídkovou trasu limitovanou počtem osob. S průvodcem se také můžete podívat na vyhlídkovou věž. Pro děti jsou speciální dětské okruhy.

Po prohlídce jsme se vydali do zoologické zahrady ve Zlíně otevřenou pro veřejnost od roku 1948. Hodně často se je tato zoo také nazývána jako „Zoo Lešná“ kvůli zámku, který při procházce zahradou nemůžete minout nebo „Zoo kontinentů“. Zoo patří mezi nejkrásnější na Moravě a je rozdělena do čtyř kontinentů – Jižní Amerika, Austrálie, Asie a Afrika s Etiopií. V zoo jsme si prohlédli také moc hezky vytvořenou asijskou zahradu. Poprvé jsme viděli klokany v těsné blízkosti (asi 2 metry) bez jakékoliv bariéry. Pobíhali po celém prostranství a dokonce zde byla i klokanice s malým v kapse.

Okolí zámku tvoří zámecký park starý více než 200 let s anglickým slohem a 1150 druhy vzácných dřevin. Zámek je proslulý dřevořezbářskou výzdobou a rozsáhlou sbírkou porcelánu a stříbra. V zámku jsou zajímavosti jako vodovod, ústřední topení nebo splachovací záchod. Na zámku v Sále předků se konají také svatební obřady. Na zámek jsem se chtěla také podívat. Prohlídková trasa 11 sálů trvá pouhých 45 minut. Ale bohužel byl čas se vrátit do léčebny.

Druhý den byla neděle a po obědě jsme mohli opět vyrazit na výlet. Tentokráte na skály. První z nich se jmenují Čertovy skály na kraji obce Lidečko pod vrcholem zvaném Kopce a vzdálené jsou 38 km od léčebny. Za jejich jméno můžou pověsti, které vypraví, že kameny sem prý kdysi donesl čert nebo že se u skal zjevoval černokněžník, který uváděl chudé lidi do jeskyní pod skalami a tam je obdarovával zlatem nebo o sázce chytrého valašského mlynáře s čertem. Pískovcové skály patří mezi přírodní památku od roku 1966. Skály nejsou rozlehlé, délku mají 150 m a jsou vysoké až 25 m. Horolezci je využívají jako cvičné skály a pro jejich vysoký počet v létě dochází v okolí skal k sešlapu a erozi. Pod skalami vede turistická značka, Hornolidečská magistrála a Naučná stezka Vařákovy paseky. Občas jsme právě díky stezce byli v takové výšce, že jsme nemívali problém se ocitnout na vrchu skal. Samostatné vrcholky se jmenují Kolébka, Hladká, Plochá a Čertova stěna. Čertovy skály společně s nedalekými Pulčínskými skalami, které jsme navštívili hned poté, patří k nejznámějším a nejmohutnějším skaliskům na Valašsku.

Parkovali jsme v obci Pulčín u hostince. Odtud jsou skály vzdáleny 1 km po červené značce. Dá se k nim dostat i po modré značce z Lidečka. Už z dálky je lze spatřit. Po cestě jsme také objevili totem, u kterého se děti nechaly vyfotografovat, než jsme pokračovali dále. Skály se nachází na úbočí vrcholu Hradisko a oblast byla v roce 1989 vyhlášena národní přírodní rezervací. Ve středověku zde stával na vrcholu skal hrad Pulčiny, dnes tu najdete pouze schody vytesané do skály. Kluci šli pouze na kraj skal, zdálo se nám to pro ně nebezpečné, proto jsem kousek stoupala sama. Šla jsem po schodech a přidržovala se dřevěného zábradlí. Výhled do okolí jsem měla pouze na pole, ale i tak lézt po skalách se mi líbilo. Po návratu dolů děti ležely na skále a odpočívaly. Po 15. hodině jsme se vraceli zpět, ale skály stály za prohlídku.

Když se nám pobyt chýlil ke konci, přítel přijel o pár dní dříve a tak jsme mohli ve výletech pokračovat. Opět jsme vyrazili po obědě, protože jsem věděla, že se na večeři vrátíme včas. Směřovali jsme si to do archeoskanzenu Modrá neboli Velkomoravského opevněného sídliště středního Pomoraví nedaleko Uherského Hradiště v oblasti Přírodního parku Chřiby. Před samotným areálem nás vítala dřevěná zvířátka. Některá děti hned vyzkoušely. U rybníčku sedí lovec čekající na kořist. Všechny stavby vznikly na podkladě skutečných archeologických nálezů z oblasti středního Pomoraví. Skanzen byl vybudován v letech 2003-2004. Má své vlastní dřevěné opevnění a kromě staveb i drobná zvířátka. Mnohokrát se tu vyskytuje dům zemnice (střechou se opírá o zem) pro prostý lid, hlavně zemědělce. Najdete tu ovšem i pekárnu k výrobě chleba a placek, studnu s kvadratickou šachtou a jednou nejdelší dřevěnou halovou stavbu, ve které byla škola a obydlí významného kněze. Je zde ohniště i krb.

V těsné blízkosti se nachází Velehradský rybník s přístřeškem a pár dřevěných soch okolo. A odtud už je to co by kamenem dohodil do obce Velehrad se stejnojmenným klášterem. Patří mezi nejvýznamnější poutní místo na Moravě, který byl postaven ve 40. letech 13. století. Součástí je bazilika Nanebevzetí Panny Marie, sv. Cyrila a Metoděje. Dnes se zde nachází také arcibiskupské gymnázium. Mezi nejzajímavější mně v interiéru připadaly nádherné malby.

Při zpáteční cestě jsme ještě stihli navštívit tvrz Hluk uprostřed stejnojmenného města. Prohlídku jsme trochu urychlili, už jsme spěchali. Tvrzi se říká Šárovcova a je postavena v goticko-renesančním stylu. Po rekonstrukci v letech 1959-65 se stala významnou kulturní památkou. Stačili jsme si prohlédnout pouze nádvoří a vnější pohled.

Nový den jsme se vydali po snídani na krásný, spíše pěší výlet. Prvně jsme navštívili ve Velkých Karlovicích Karlovské muzeum nacházejícího se v objektu bývalého kupeckého domu z počátku 19. století. Mezi sbírky patří výroba ovčího sýru, postupy zpracování vlny a lnu, domácky vyráběné zemědělské a salašsnické nářadí. Je zde i valašská kuchyně s původním vybavením, dřevořezby a za sklem betlém. Také tu najdete expozici o výrobě lisovaného a foukaného skla ze zdejších zaniklých skláren.

Konečně jsme se mohli vydat na Pustevny. Dá se parkovat v obci Trojanovice a lanovkou vyjet na vrchol nebo zaparkovat přímo na Pustevnách. My jsme zvolili tu druhou možnost. Samotný název vznikl díky poustevníku, pro kterého byla v polovině 18. století poblíž první dřevěné radhošťské kaple zřízena poustevna. Na toto místo jsme se velmi těšili. Už samostatné stavby Libušín, Maměnka a Koliba jsou velikým lákadlem. Libušín a Maměnka byly zpřístupněny v roce 1899, na začátku tohoto století prošly poslední rekonstrukcí. Ovšem Libušín byl zničen požárem, který vypukl v březnu 2014, my jsme ho naštěstí viděli v plné kráse. Na obrázcích jsem viděla, jak vypadal uvnitř a pokud se povede rekonstrukce, v což pevně doufám, chtěla bych se tam podívat ještě jednou. Stavby jsme si totiž prohlédli pouze z venku. A pokud bychom zároveň měli možnost shlédnout ledové sochy, které se tu každoročně vytváří, bylo by to opravdu super. K dřevěným stavbám patří i sto let stará dřevěná zvonička s barevnými ornamenty, které se nedochovaly. V roce 1997 byla zrekonstruována a poté Pustevny byly prohlášeny za národní kulturní památku.

Z Pusteven vede nenáročná značená cesta s naučnou stezkou přes sochu Radegasta (1,5 km) na Radhošť v délce 4 km. Mnohokrát jsme se ohlíželi zpět a viděli tak Pustevny z výšky nebo jsme stavěli věže z kamenů. Přestávku jsme dětem udělali v sedle pod Radhoštěm ve výšce 1105 m u sochy Radegasta, která znázorňuje slovanského pohanského boha slunce, hojnosti a úrody. Socha, co stojí, ale není původní, ta tu stála do své druhé rekonstrukce a pak byla přemístěna do frenštátské radnice. Ta původní je totiž z betonu a kameninové drti a klimatické podmínky ji ničily. Stávala zde od roku 1931 spolu se sousoším Cyrila a Metoděje, které stojí na vrcholu Radhoště. Zatímco první socha měří 320 cm a váží 1,4 tuny, druhá měří 328 cm a váží 3,2 tuny. Replika je vytesaná ze žuly, která lépe odolává drsným klimatickým podmínkám. Radegast má mužské tělo, tvář má podobu lva a na hlavě přilbici ve tvaru býčí hlavy s mohutnými rohy. V pravé ruce drží roh hojnosti a v levé sekeru.

Po odpočinku jsme pokračovali na Radhošť s výškou 1129 m. Radhošť bývá spojován s uctíváním Radegasta, který míval na posvátné hoře sídlo. Podle pověsti Cyril s Metodějem svrhli zlatou sochu Radegasta. Ta zůstávala v podzemním chrámu a dál věštila budoucnost.

V dnešní době je na vrcholu několik zajímavých míst, jako například Kaple svatého Cyrila a Metoděje, sousoší obou věrozvěstů, kříž a televizní vysílač.

Třetí den jsme se vydali do Štramberka na hrad ze 13. století. Hrad stojí na skalnatém vrcholu Zámeckého kopce. Z náměstí vede cesta k hradu po kamenném schodišti. Po 30leté válce zbyla pouze válcová věž, které se říká Trúba a několik mohutných zdí vnitřního hradu. V letech 1901-1903 byla věž zastřešena a upravena na rozhlednu a vnější hradby byly místy dozděny a postaveny dvě hradní brány. Hradní věž je o průměru 10 m, je vysoká 40 m, přístupná po tříramenném dřevěném schodišti, až na dřevěný vyhlídkový ochoz. Náš výstup zpříjemňovaly různé postavy a podobně. Dnes se na Trúbu nedostanete. Z důvodu rekonstrukce od února 2015 jsou Trúba i Jaroňkova útulna do odvolání uzavřeny.

Měla jsem také původně v plánu navštívit rozhlednu na Bílé hoře nad městem a jeskyni Šipka nad štramberskými Národními sady, ale místo toho jsme pod hradem na náměstí navštívili Aqua Terra. Zde je expozice akvarijních a terarijních zvířat. Ke shlédnutí jsou různé druhy tropických ryb, hadů a ještěrů. O arboretu a botanické zahradě na úpatí Bílé hory jsem sice věděla, ale ve svých plánech jsem je kompletně vypustila.

Nedaleko se nachází město Kopřivnice s technickým muzeem Tatra. Před samotným muzeem stojí stará lokomotiva. V muzeu se děti dostaly do svého živlu a vše si začaly důkladně prohlížet a u některých vysokých aut je dokonce možné vylézt po schůdcích do výše kabiny a prohlédnout si vnitřek. Najdete zde více než 60 osobních i nákladních automobilů ze všech etap výroby, ve vitrínách mají modely i papírové. Více než motory, poháry a různé fotografie je zajímala letadla, hasičské vozy a stříkačky. Mají tu taky jeden moc hezký kočár, u kterého jsem se nechala zvěčnit. V muzeu jsme navštívili i expozici Emila a Dany Zátopkovy, ale nijak nás nezaujala, hlavně děti prostory prošly kolem dokola a stačilo. Zajímavosti jsem si ovšem vyfotografovala. Mezi ně např. patří dar od Českého klubu olympioniků k 50. výročí svatby ve formě obří vázy, kovový pohár za   1. místo za Silvestrovský běh v Brazílii roku 1953, porcelán nebo zlatem vyšívaný slavnostní šál.

Do vstupenky bylo zahrnuto i muzeum fojtství. Budova muzea je nejstarší dochovanou stavbou v Kopřivnici. Zde v roce 1850 začal Ignác Šustala, fojtův syn, s výrobou prvních bryček a kočárů. Najdete tu ve vitrínách různé modely kočárů, lokomotiv, ale i mincí. V muzeu jsou ukázky, jak se žilo v minulosti. Součástí pod přístřeškem jsou klasické kočáry a jedny saně.

Poslední zastávkou toho dne měl být hrad Hukvaldy. Jenže po příjezdu jsme zjistili, že cesta k hradu je přes park poněkud delší, než jsem plánovala. Celkově bylo už hodně hodin a ti, co nás míjeli, nám sdělili, že právě odcházela poslední skupina na prohlídku. Takže nám nic jiného nezbývalo, než se vrátit. Ale to bych nebyla já, abych i na poslední chvíli nenašla něco zajímavého. Ve svém cestovním průvodci jsem našla poukázku do Tropic Hukvaldy – exotické rostliny a zvířata. Jako první jsme navštívili mluvící papoušky do skleníku, se kterými jsme si chtěli popovídat. Než jsme otevřeli dveře, jsme je slyšeli neustále, ale po otevření jako by mluvit neuměli. Děti se zřejmě pohybovaly příliš rychle a tak jsme je neslyšeli. Prohlédli jsme si sbírku motýlů, zajímavé rostliny, kaktusy, bonsaje, zvířátka a moc hezká je asijská zahrada. Jsou zde různé fontánky, vodní kola s potůčkem a jiné. Ve sklenících kromě rostlin roste i tropické ovoce.

A poslední den před odjezdem z lázní jsme stihli odpoledne navštívit v obci Slavičín Pivečkův lesopark. Byl založen v roce 1936 rodinou Pivečkových jako odpočinková zóna a útulné zákoutí pro radost dětí i dospělých. Vše o Slavičíně a prvním dětském parku si zde můžete přečíst před vstupem do parku. Poslední obnova parku byla v roce 1997 a absolventi vysoké školy zde vytvořili 18 unikátních uměleckých dřevěných nebo kamenných děl. Tento park se velmi líbil klukům, protože si mohli vše vyzkoušet. Právě pro děti je zde i dětské hřiště. Jedno z děl, je i Píďalka. Tu si kluci důkladně prohlédli z toho důvodu, že při cvičení na ploché nohy hodně zapojovali právě toto zvířátko. Musím přiznat, že i já jsem si vyzkoušela, jak dlouho dokáži ručkovat, aniž bych se dotkla země a můžu říci, že je to velmi náročné. U skupinky hub jsme pro změnu hádali, jak se která jmenuje. Nedaleko Symbolu času při odchodu jsme si mohli zkontrolovat názvy všech zajímavostí a zjistili jsme, že jsme nenašli všechny. Samozřejmě jsme se vrátili a dohledali zbytek. Na okraji lesa jsme našli ještě navíc židličku, která se hned musela vyzkoušet.

Před odjezdem jsme měli ještě chvíli času a tak jsme si obešli zámek a v zámeckém parku nás zaujalo dětské hřiště s prvky na dovednost.

A aby toho nebylo málo, při cestě domů jsme se stavěli v leteckém muzeu v Kunovicích, ale neměli jsme štěstí na počasí. Při příjezdu nám začalo pršet. Kdyby muzeum nebylo od nás příliš vzdálené, rozhodně bychom prohlídku absolvovali za lepšího počasí. Děti žadonily, že chtějí vidět letadla a ať zaplatím vstupné. Nechala jsem se přemluvit, i když jsem si prohlídku neužila jako oni. Je zde přes 20 exponátů, mezi které patří dopravní, sportovní a vojenské letouny, vrtulník a výzbroj Československé lidové armády. Do spoustu letadel se dalo nahlédnout díky schůdkám a některá se dala celá projít. A tím jsme zakončili naše cestování z lázní.