Podle některých médií, lékařů a zdravotních zařízení se k nám prý valí chřipkové viry. No budu přesnější, valí se přímo k nám, klepou nám na dveře a bohužel jim bylo otevřeno. Nevím, kdo byl tak aktivní, že ty dveře pootevřel, ale podle stádia onemocnění bych řekla, že to byl syn s tatínkem.

Se synkem jsme již byli u lékařky, kvůli kašli, snoplíkům a teplotám. Ještě týž den si stěžoval manžel:
"Bolí mě hlava, tu, a tu, a tu, a tu," ukazoval po celé hlavě.
"To máš z rýmy," odpovídám mu a naše konverzace na téma, au, tady, a tady mě bolí, pokračuje.
"Taky mě bolí celý člověk."
" Vezmi si Brufen nebo Paralen, určitě tam je."
" Prášky nechci, nemáme to šumivé?"
" Tak se podívej."
Manžel hledá a hledá, až rozházel celou lékárničku.
" No, jsem mohl tušit, že nemáme," říká a jde si udělat vitamín C - ten je rozpustný. Mně to nedá a kroutím hlavou, přece ještě musíme mít. Vytáhnu ten neuvěřitelný nepořádek v lékovkách a jasně, že máme. Ukazuji manželovi, že to šumivé máme.
" No ale já už nevstávám," říká mi a tváří se strašně nešťastně.
"Jestli chceš, tak ti to připravím," nabízím se a ani nečekám na odpověď.
Manžel cosi zabrumlal.
"Cože jsi říkal?" volám na něj z kuchyně.
"Že mám asi hlad," zase brumlá manžel, "A že nemám do čeho smrkat," dodává.
Takže dělám šumivý Aspirin a přináším papírové kapesníčky, do látkových mi smrkat nebude, jednak to nesnáším, a pak se kupí v koši, a stejně je pak musím žehlit já. Na večeři mu blahoskvonně dělám pizzu, vlastně bude pro všechny, protože ji máme rádi všichni.
Po večeři dávám léky malému, a říkám si, jestli bude po tatínkovi taky takový uvzdychánek, až vyroste. Teď mu to vůbec nevadí a dokonce drží, i když mu kapu kapičky do nosu. Je to prostě malý šikula.
Děti jdou po večerníčku a večeři spát. A já přemlouvám manžela, aby si šel též lehnout.
" Nejdu, já chci být tady s tebou," říká mi a chce, abych si lehla vedle něj.
" Miláčku, já nechci být nemocná," říkám mu a on se tváří dotčeně.
" Stejně jsem to chytl od Vás," odpovídá mi a já se musím smát.
" No chudáčku malý," říkám mu se smíchem.
Stejně mě to u televize nebaví a manžel je ve stadiu polospánku a tak ho budím a říkám, že jdu spát. Jde se mnou. V posteli se třese, až se třese celá manželská postel. Jsem vzhůru a říkám si, že to není možné, aby mu Aspirin a Brufen nepomohl. Za chvíli usíná a přestává se třást. Ráno se přesídlím na jeho půlku postele a chci se překrýt. Jeho deka je úplně propocená. Takže mu léky aspoň trošku pomohly, říkám si. Raději vstávám a vysvlékám ložní prádlo. Budu mít na celý týden vystaráno, říkám si zase v duchu a modlím se, abych zůstala s dcerkou zdravá a aby se syn rychle vyléčil, a ať nás manžel nenakazí.

Dneska, v pátek, máme jít s dcerkou k zubaři. Byla jsem s manželem domluvená, že tu se synkem tu hodinku vydrží a že ho pohlídá, no sama nevím, jak to bude, pokud na tom bude tak, jako včera. Navíc mi hoří termín do knihovny a myslela jsem si, že tam skočíme hned po zubařovi. Tak nám prosím držte palečky, ať všechno zvládneme.