S Oliverem jsem se potkala zhruba ve dvaceti letech. Byla jsem půl roku po rozchodu se svým přítelem a připadala jsem si hodně sama. Už jsem potřebovala lásku, nebo alespoň dobrého kamaráda. A právě tehdy jsem ho potkala. Cestou z práce mě oslovil a pozval mě do kina.

Po chvilce váhání jsem souhlasila. Bylo to lepší, než se v zimě procházet po městě. Navíc, v kině jsem už také dlouho nebyla. Vlastně jsem dlouho nebyla nikde. Na horách, na bazéně, v kině, na procházce, a s mužem už vůbec ne.

Hráli pohodovou komedii a my se příjemně bavili. Po filmu mě pozval na skleničku, kde jsme si konečně mohli říct něco o sobě. Taky byl sám. Na rozdíl ode mne, která jsem měla za sebou jeden dlouhý vztah, on měl, jak řekl, na vztahy smůlu.

„Každý vztah mi vydržel nejdéle dva týdny,“ zatvářil se smutně.

„V čem to asi je?,“ ptala jsem se v duchu. Nahlas jsem jen řekla: „Máš prostě smůlu. Ale pro každého někde je ten pravý.“

„Třeba jsi to právě ty.“ Mrkl na mě, a já v to také doufala. Oliver byl pohledný mladý muž, zajištěný, jen o dva roky starší než já. A nebyl lakomý. Útratu zaplatil a odmítl můj návrh, že si alespoň ve vinárně zaplatím za sebe sama. A protože se nám ještě nechtělo domů, prošli jsme se nočním městem. Hvězdy nám svítily na cestu a celý večer byl tak završen vskutku romanticky, jako vystřižený z nějakého filmu.

Doprovodil mě domů a domluvili jsme se hned na další schůzce. Vzhledem k tomu, že on měl náročné příští dva dny, a já zase den další, v práci jsme měli kontrolu z vedení, domluvili jsme se na schůzku až za čtyři dny.

Už druhý den jsem se cítila bídně. Nejspíš jsem při procházce prochladla. Další den jsem to vzdala a šla na nemocenskou. Přemíra bacilů a vysoké horečky mě upoutaly doma do postele. Bolely mě klouby, hlava a cítila jsem se slabě. Třetí den od schůzky s Oliverem mi otrnulo. Teploty klesly. Přesto jsem nešla ještě do práce, musela jsem se doléčit a zrušit domluvenou schůzku.

Telefonicky jsme se nakonec s Oliverem domluvili, že mě navštíví u mě doma. Koneckonců, lepší bylo pozvat ho nyní, když jsem byla nemocná, než setkání plánovat dopředu a mrznout venku, než se jeden z nás osmělí.

Upekla jsem piškotovou buchtu a čekala na návštěvu. Přišel s kytkou a oříškovou čokoládou. Uvařila jsem nám kávu.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. Měla jsem doma sice velkou zásobu různých filmů, dívat se na ně mi ale připadalo nezajímavé. Koneckonců, první den jsme byli v kině.

„Máš tu nějakou hru?“ zeptal se.

„Mám tu celý kufr her!“ rozzářila jsem se a ihned šla do komody. Přinesla jsem své bohatství z dětství. Co jsme se těch her se sestrou nahrály. A pak jsem občas sáhla po kufru i s mým bývalým přítelem.

Když jsem kufr otevřela, ihned jsme se shodli na dámě.

„Tu jsem nehrál, ani nepamatuji,“ rozzářil se Oliver.

„Já jsem to taky dlouho nehrála,“ přiznala jsem. A byla to pravda. Můj bývalý přítel měl radši karetní hry.

První hru jsem vyhrála, a tak jsme si dali odvetu. I tu jsem snadno vyhrála.

„To nemá cenu, jsi geniální,“ čertil se Oliver na oko. Alespoň jsem si myslela, že to jen hraje. Koho by rozčílila prohra ve hře? Automaticky jsem rozdala kameny na další kolo. Chtěla jsem Oliverovi udělat radost, a tak jsem několikrát nastražila své kameny tak, aby měl můj protivník možnost mi je sebrat. Jednou si toho vůbec nevšiml, podruhé sice kámen sebral, ovšem o pár tahů dál hrál tak, že jsem mu jedním skokem sebrala hned tři kameny najednou. Opět jsem vyhrála.

„A tak budeme hrát něco jiného. Něco, kde záleží na štěstí,“ řekla jsem, když jsem viděla výraz v Oliverově obličeji, a vytáhla obyčejné „Člověče, nezlob se“.

Ani neodpověděl. Zdálo se mi, že ztrácí náladu. Hned ze začátku mu padaly samé šestky, zatímco já neměla nasazenou ani jednu figurku. Byla to jeho spanilá jízda. Zdál se mi být spokojený.

„Něco přinesu k jídlu,“ vzpomněla jsem si na buchtu a odskočila do kuchyně.

Oliver zůstal v pokoji, kde jsme hráli, sám. Když jsem se vracela s podnosem s talířky zpět, zahlédla jsem v zrcadle umístěném v chodbě, jak manipuluje s figurkami na hrací ploše.

„Asi se mi to zdálo,“ pomyslela jsem si. „Proč by to dospělý člověk dělal?“

Když jsem ale přišla blíž, zjistila jsem, že jeho figurky zázračným způsobem poskočily mnohem blíž k domečku, než když jsem odcházela. Hráli jsme dál a mně se podařilo většinu figurek Oliverovi vyhodit.

„To nemá cenu,“ bouchl do stolu.

„Přece se nebudeš vztekat kvůli dětské hře?“

Zdálo se, že mě nevnímá. Byl ponořen do hry, tiskl rty a prudce házel kostkou.

Jednu hru vyhrál, další tři prohrál. Najednou se zvedl a odcházel z pokoje. Myslela jsem si, že na toaletu. Když se ale nevracel, šla jsem do chodby bytu.

„Olivere, jsi tam?“ klepla jsem na dveře toalety. Pak jsem vzala za kliku. Nikdo tam nebyl. V předsíni chyběly Oliverovy boty, a dokonce i čokoláda, kterou mi přinesl. Odnesl si ji s sebou.

Nejdřív jsem si říkala, že se mu už neozvu. Přesto mi to nedalo, a po třech dnech, co se mi neozýval, jsem vytočila jeho číslo na mobilu. Telefon mi nepřijal. Napsal mi jen, že ho naštvalo, jak jsem chytrá, a nemíní s někým takovým být. Připsal, že jsem ho taky někdy mohla nechat vyhrát.

Nechápala jsem. Nešlo přece o nic důležitého? Mohli jsme spolu strávit pěkný večer, povídat si, hrát, nebo třeba jen poslouchat hudbu. A vše zkazila hra, kterou bez rozčilování hrají i tříleté děti!

Pomalu jsem pustila Olivera z hlavy. Nakonec, mohla jsem být ráda, že naše kamarádství skončilo hned při druhém setkání.

Až zhruba po dvou měsících mě navštívila kamarádka. Vyprávěla mi o svém novém objevu. Potkala toho muže někde venku a prý je senzační.

„Jen má smůlu na ženy. Přitom je tak kouzelný, chudáček,“ rozplývala se.

„A jak dlouho ho znáš?“

„No, já ho teprve teď poznala,“ přiznala.

Když mi řekla jeho jméno, bylo mi vše jasné: Oliver!

Už za týden mi kamarádka řekla, že s Oliverem skončila.

„Urážel se kvůli všemu. A, prý…jsem na něj moc chytrá.“