Co se děje v ostravských divadlech – Višňový sad

Byla to komedie či tragédie? To je první otázka, která vás napadne po zhlédnutí tohoto představení. Podle informací v programu komedie, podle přesvědčivých hereckých výkonů spíše tragédie. Herci Komorní scény Arény ztvárnili své role opravdu na výbornou a člověk jim vše, co na scéně prožívali, věřil.

    Čechovův Višňový sad se na scéně Arény poprvé objevil, příznačně, v první jarní den roku 2009. A od té doby se na prknech divadla objevuje pravidelně. Herecké obsazení nelze než pochválit, kromě herců domovské scény se zde objevují i herci hostující, všichni dohromady na scéně pak vytvářejí přesvědčivý obraz ruského statku, kde jde nejen o majetek, ale i o iluze, názory a celé generace. Jeviště je ztvárněno jako velký pokoj. Velký, téměř prázdný pokoj. Divák se tak může plně soustředit na dění na jevišti a jeho oči nezkoumají rozmanité kulisy. O to více je pak samotná hra působivější. Děj podtrhuje i vhodně zvolená hudba, především zaujme v momentě, kdy ji mají na svědomí hudebníci, kteří se objevují na scéně (či přesněji na balkónku nad scénou) ve chvíli, kdy se pod nimi odehrává ples.

    A o co vlastně v této hře jde? O všechno! O majetek, o lásku, o ideály, o život... Majitelka panství Raněvská se vrací po letech z Paříže zpět do svého rodného domu. Dozvídá se to, co už vlastně sama ví, že domek i s přilehlým višňovým sadem je zadlužen. Pomoci se jí snaží mladík Lopachin, toho času podnikatel, potomek generací, které v sadě byly nevolníky. Radí jí – a také jejímu bratru Gajevovi – aby višňový sad rozparcelovali a prodali chatařům z města. Oba o tom ovšem nechtějí ani slyšet. Jednak proto, že pro ně višňový sad znamená vzpomínku na dětství a mládí, jednak proto, že oba jsou snílky, kteří si vážnost situace nedokáží připustit. V domě se však objevují i další postavy se svými problémy a svými názory: Jaša, rozmařilý sluha Raněvské, který flirtuje s Duňašou (panskou) a těší se na to, až se opět, z toho zapadákova, dostane do Paříže. Nebo Varja, nevlastní dcera Raněvské, stále marně čeká, že ji Lopachin požádá o ruku. Všichni už jejich sňatek berou jako hotovou věc, vše "brzdí" už jen Lopachin, který se stále a stále nevyslovil... a nevysloví se ani do závěrečného potlesku. Zajímavá je zde i postava Firse, komorníka, který si nemůže na nový svět zvyknout a stále vzpomíná, jak před zrušením nevolnictví všude řád a pořádek, každý měl své místo.

    A jak to nakonec s višňovým sadem dopadne? Netroufám si soudit, zda dobře či špatně. Možná, viděno dnešníma očima podnikavého člověka, dobře, možná, viděno očima lidí, kteří mají k sadu citový vztah, špatně. Každopádně faktem je, že jej v aukci koupí mladík Lopachin. Tím se v podstatě dostáváme k hlavní myšlence – Rusko už není takové jako dřív. Poddaní již nejsou poddanými, neboť i z potomka nevolníků se může stát pán.

    Na závěr tedy jen krátké shrnutí od muže, který patří, co se Čechova týče, k jeho největším znalcům. Tímto mužem není nikdo jiný než Leoš Suchařípa (ano, ten Leoš Suchařípa, který ztvárnil nezapomenutelné role doktora Širokého v Dědictví či notáře Kubra v Životě na zámku: "To, co se stalo, je hrozné a zároveň směšné. Alespoň pro dnešního vnímatele".