Ďábel nosí Pradu naživo

Málokdo ví, jaké to je mít krásnou práci, dokud o ni nepřijde.

Pracovala jsem jako prodavačka v obuvi. Byla jsem vedoucí prodejny. Milovala jsem svou práci. Když ke mně do prodejny někdo vešel, dokázala jsem pouhým pohledem na jeho končetiny určit nejen velikost obuvi, ale také odhadnout, jaká obuv bude zákazníkovi sedět. Pohledem na zákazníka jsem také odhadla jeho finanční možnosti. A proto ode mne odcházeli vždy spokojení a usměvaví zákazníci, kteří se rádi vraceli. „To je naše paní prodavačka!“, doléhalo k mým uším při procházkám městem. Byla jsem na svou práci hrdá.

Toho dne jsem už téměř končila směnu, když zazvonil můj soukromý telefon. Volali z jedné psychiatrické kliniky, kam jsem kdysi, zhruba před dvěma lety, odnesla svůj životopis, když jsem hledala práci. Krátce na to jsem sehnala právě pozici prodavačky v obuvi.

„Dobrý den, platí ještě vaše žádost?“ ozval se milý hlas.

„No, já už práci mám,“ vykoktala jsem.

„My vám chceme nabídnout post sekretářky paní ředitelky. Uplatníte tak své vysokoškolské vzdělání,“ pravila paní na druhém konci.

Krátce jsem zaváhala. Šéf mi dal poslední smlouvu v obuvi pouze na půl roku, protože tržby šly mírně dolů a nájem v nové prodejně byl vysoký. Navíc, ač mě práce bavila, jsem se tu hodně naběhala. A teď? Byla bych sekretářka! A dokonce samotné ředitelky!

„A kdy se koná výběrové řízení?“ zaváhala jsem.

„Pokud můžete, jsme tady dnes ještě tři hodiny. Bylo by ve vašich silách dostavit se k pohovoru?“

Klinika není v našem městě, ale v obci vzdálené od nás dvacet kilometrů. Autobus jezdí každou chvilku a mně právě končila směna.

„Dobře, přijedu. Komu se mám hlásit?“

Bylo mi popsáno, kam jít a koho si žádat.

„Třeba to bude lepší,“ přemýšlela jsem cestou na autobus. To už jsem byla načančaná ve slavnostní halence a natěšená. Změna je přece život?

Pohovor byl rychlý. Přivítala mě rázná paní ředitelka v nóbl kanceláři.

„Vaše vzdělání nám vyhovuje. Hlavní je, abyste si uvědomila, že plat je fixní a v případě uzávěrek a kontrol budete pracovat také přesčas,“ řekla mi.

To mi nevadilo. Můj dospělý syn mě už dávno nepotřebuje a na přesčasovou práci jsem zvyklá. V tom shonu jsem se zapomněla zeptat na plat.

„Taková sekretářka bude mít jistě víc, než pouhá prodavačka,“ utěšila mě má nejlepší kamarádka.

Chvilku mi trvalo, než jsem šéfa přemluvila, aby mě pustil. Když jsem mu řekla, že prostě příští pondělí mám nástup jinde a už nepřijdu, nakonec mě pustil.

Následující pondělí jsem nastupovala jako sekretářka paní ředitelky na psychiatrické klinice.

„Martino, vaší povinností bude přijímat veškeré návštěvy ke mně i k paní ředitelce,“ řekla mi hlavní primářka Olga, milá paní z telefonu. „Dále budete přijímat všechny telefonáty. Jsou tu celkem tři telefony a dva zvonky u dveří. Vy musíte správně rozlišit, kdy se zvoní na personál a kdy k nám,“ usmívala se paní Olga. „Ukážu vám to,“ řekla a odešla ke zvonkům za dveřmi uzavřeného patra.

„Slyšíte, toto je zvonek k nám,“ ozvalo se chrčivé zvonění.

„A toto je zvonek na personál,“ řekla, a mně se zdálo, že se ozvalo naprosto stejné chrčivé zvonění.

„Je to stejné?“ ptala jsem se.

„Ale ne, to si zvyknete,“ usmála se Olga.

„Dále musíte zajišťovat občerstvení pro návštěvy. Budou sem chodit úředníci, lékaři, ale i rodinní příslušníci pacientů. Vy je budete muset přijmout a uvést. Po telefonu budete muset objednat návštěvy, vést dokumentaci, fakturaci, uzávěrky …“ Paní Olga jmenovala nové a nové činnosti. To jsem už u sebe měla sešit, který jsem pokrývala hustým písmem. Zdálo se mi, že musím vše. Nakonec jsem vyfasovala i diář s termíny, kdy paní ředitelka bude na služební cestě nebo na jednání.

„Také budete mít na starosti klíče. Naše klinika má tři patra. Toto je otevřené oddělení. Pacienti zde mají také propustku. Jsou tu lehčí případy. O patro níž jsou horší případy, je to uzavřené oddělení. To musíte vždy zamykat, aby neutekli. A o patro níž jsou nejtěžší případy, ležáky,“ chrlila na mě nové a nové informace paní Olga.

„Než přijde paní ředitelka, pošlu vás o patra níž. Tady máte klíče. Projděte obě patra a najděte k nim dveře. Klíče potom označte. Budou to vyšetřovny, šatny, sklady zásob, nebo požární schodiště, možná tam najdete i klíč k sesterně. A možná i klíče od léků. Tady máte vizitku, aby vás pustili na oddělení. A nezapomeňte každé oddělení pečlivě zamknout!“ vyšoupla mě primářka ze dveří.

Seběhla jsem o patro níž. S obavou jsem odemkla dveře oddělení. Po chodbách se pohybovali lidé. Z dálky šel slyšet nelidský řev. „Vladěno, pojď mi ji chytit, zase se pere!“ křičela sestra na konci chodby. Černovlasá sestřička skočila po spoře oděné ženě. Ta první píchla ženě injekci, ta se svezla k zemi a obě sestry pacientku odvlekly na pokoj.

„Co tu chcete?“ zeptala se první sestra.

„Já, musím najít k těm klíčům dveře,“ ukázala jsem asi dvacet klíčů. Sestra si všimla mé vizitky a ustoupila. Šla jsem až na konec chodby, odkud se ozýval řev. Otevřenými dveřmi jsem zahlédla muže s náplastí na čele. Skákal z postele a hlasitě se smál.

„Toho si nevšímejte, je to dement,“ řekla mladičká sestřička, kterou jsem ani nezaregistrovala. Nemohla jsem z muže spustit oči. Kdyby se upravil, byl by docela pohledný. Takto tu skákal v podvlíkačkách a vydával zvláštní zvuky. Bylo mi najednou všech těch lidí líto. Leželi tu přikurtovaní pacienti, v jejich pohledech bylo prázdno. Mráz mi lezl po těle. Najednou přiběhla hubená ženština a rukou jako smrtka se mi pověsila na svetr. „Chyť ji, Eva zase utíká!“ křičela sestra.

„To budeš asi ty,“ napadlo mě při pohledu na hubeňoučkou ženu. V jejích očích jsem najednou zahlédla děs. Dvě sestry šly proti hubené paní. Ta se roztřásla a skočila na mě. Křečovitě se držela mého krku, visela na mně. Připomínala Oldřicha Kaisera, který imitoval klíště. Nevím, kdo se třásl víc. I mě najednou popadl děs. Stojím tu jako sekretářka, na krku mám pověšeného blázna a dívám se, jak proti mně jdou dvě sestry s injekcí. Jedna z nich nešetrně vbodla injekci do ženy. Ucítila jsem, jak ženino sevření povolilo. Zhluboka jsem se nadechla. Žena v tu chvíli ležela bezvládně u mých nohou. Třásla jsem se dál. Co by bylo, kdyby se sestra místo do ženy trefila do mě? Sestry odvlekly ženu na pokoj. Když se vrátily, zastihly mě stále stojící na chodbě.

„To nic, za chvíli si zvyknete,“ konejšivě řekla sestra, která vbodla do ženy injekci.

Já? Nikdy! To mi proletělo hlavou a bázlivě jsem šla dál. O patro níž to bylo ještě horší. Lidé zde byli jako mrtvoly, všude jsem cítila divný pach. Když jsem se vrátila do kanceláře, měla jsem označeny všechny klíče, až na dva. To byly nejspíš klíče ze spodního patra. Nedošla jsem až na samý konec chodby, nedala jsem to. „Tyto klíče nikam nepatří,“ řekla jsem.

„Tak je dejte bokem, ty ostatní dejte do skříňky s klíči. Už tu je paní ředitelka, chce kávu,“ řekla Olga.

„Jak dlouho budu čekat na tu kávu?“ křičela ředitelka. Rytmicky tleskala jako malé dítě: „Kávu, kávu, kávu!“

„Musíte vědět, kdo má rád jaký hrníček. Tento je paní ředitelky. Běžte a zeptejte se, jakou kávu si přeje,“ poučila mě paní Olga.

„Dobrý den, paní ředitelko. Jakou kávu si přejete?“ zeptala jsem se.

„To se mi snad zdá, Martino. Vy mě máte reprezentovat! Nemůžete tu chodit ve svetru, v kalhotách. Zítra budete mít podpatky, šaty nebo sukni, upravené nehty…“, ředitelka se s odporem dívala na mé krátké nehty. Byly polámané od krabic s obuví.

„Já nenosím podpatky,“ špitla jsem.

„Tak tady budete. A to,“ ukázala na mé ruce, „si dejte do pořádku. Dokud vám nenarostou, můžete mít gelové nehty,“ řekla mi a věnovala se své práci. „Jo, a chci latté macchiato.“

Odběhla jsem do kuchyňky. Paní Olga tu už nebyla, aby mi poradila. Vzala jsem oblíbený hrníček paní ředitelky, postavila na kávovar, a našla příslušnou kapsli. „Jak dlouho budu čekat na tu kávu, Martino?“ křičela paní ředitelka. Celá rozechvělá jsem odnesla ředitelce hrneček.

„Nemám ráda lžičku!“ zpražila mě ředitelka. „A do čeho jste to udělala?“ ptala se.

„Do vašeho hrnečku,“ špitla jsem.

To se už vrátila paní Olga. Vytáhla mě za rukáv z kanceláře ředitelky. „Toto je sice hrneček paní ředitelky, ale ne na latté macchiato. Na to je tento hrneček. A zapomněla jste tam mléko!“ řekla mi. „Jaké mléko? Tam žádné nebylo,“ vzdychla jsem. „Nemám doma kávovar, dělám si jen turka, nebo instantní kávu, jak to mám vědět?“

„Mléko je tady. Dejte si ho k těm kapslím, ať to víte,“ usmála se Olga. Pak mi ukázala hrnky, které má ráda paní ředitelka k jaké kávě. Měla jsem chaos v hlavě, když se opět ozvalo: „Tak dostanu své latté macchiato?“ Roztřásla jsem se. Asi by mi pomohla injekce, kterou použila sestra o patro níž. Olga mezitím udělala latté macchiato tak, jak ho má paní ředitelka ráda.

„Doneste jí ho. Nemá ráda lžičku a nemáme tácky,“ oznámila mi.

Celá roztřesená jsem nesla plný hrnek k ředitelčinu stolu. Ta mě mezitím probodávala nenávistným pohledem. Když jsem šálek nesla nad bílým kobercem, procedila mezi zuby: „Běda, jak ukápnete.“ To mě vůbec neuklidnilo. Ale donesla jsem šálek bez úhony až pod nos ředitelky.

„Nechte si chutnat,“ usmála jsem se nuceně, a zmizela jsem.

Po zbytek dne mě Olga zaučovala, jak nakládat s dokumenty. Neustále nás rušilo zvonění. Utíkala jsem k telefonům, abych zjistila, že to je u dveří. To už paní ředitelka šílela: „Martino, copak to neslyšíte?“ Udýchaná jsem doběhla ke dveřím, přijala návštěvy, donesla kávu, a opět se učila. Z práce jsem se odplazila dvanáct hodin po jejím zahájení, totálně vyplivaná, unavená a vynervovaná.

„A zítra v sukni nebo šatech. Nezapomeňte podpatky. Takto jste nemožná!“ loučila se se mnou má nadřízená. „Reprezentujete mě!“ připomenula mi.

Třásla jsem se ještě ve výtahu. Až sem doléhal řev pacientů. Když jsem celá rozechvělá nastupovala do večerního autobusu, připadalo mi, že mě všichni pozorují. Při pohledu na hruď jsem zahlédla vizitku: „Martina Vráblíková, sekretářka, psychiatrická léčebna.“ Odepla jsem vizitku a hodila ji do kabelky. „Takto tam brzy bude Martina Vráblíková, pacient, psychiatrická léčebna,“ napadlo mě.  Domů jsem dorazila pozdě večer. Vyvenčila jsem chudáka psa a zaútočila jsem na svůj šatník. Vytáhla jsem společenské šaty, které jsem měla na sobě naposledy na vítání občánků svého dospělého syna. Při šmejdění v šatníku jsem našla také dvě sukně z doby dávno minulé. Už roky nenosím šaty a sukně. Vše jsem nažehlila a skočila jsem do obchoďáku s nočním provozem pro silonky. Koupila jsem si jich hned několik. A boty? Podpatky nenávidím. Přestože jsem denně prodávala slušivé lodičky, sama jsem je nikdy nenosila. Vzpomněla jsem si na značkové, hodně drahé, lodičky, které jsem kdysi dostala od otce svého syna. Lodičky zůstaly, zatímco synův otec byl už dávno pryč. Vyhledala jsem boty na dně skříně. „Vítejte na světě!“ přivítala jsem nóbl botky, v kterých jsem si nikdy nevyšla.

Druhý den jsem v šatečkách a lodičkách vplula do kanceláře.

„Ví jó!“ hvízdla paní Olga. „Jste okouzlující!“

„Vážně?“ špitla jsem. Do skříně jsem umístila bednu šperků. Cítila jsem se hůř, než kdybych byla sešněrována do svěrací kazajky.

„Je dobře, že jste se dala do gala. Dnes se seznámíte s matkou paní ředitelky, vedoucí druhého patra. Dejte si na ni pozor, je to malý generál, šílený cholerik. Co řekne ona, je svaté,“ oznámila mi paní Olga. A už tu byla ředitelka.

„Dobrý den, paní ředitelko,“ řekla jsem chvějícím se, cizím hlasem.

„Konečně vypadáte jako člověk,“ řekla s pohrdáním a rozepla si kabát. Spadl jí ke kotníkům. Pohrdavě ho překročila a zamířila do kanceláře.

„Na co čekáte? Rychle, pověsit kabát, než zavelí, že chce kafe,“ šťouchla do mě Olga. Sotva jsem se shýbla pro kabát, zavelela ředitelka: „Kávu, lehkou.“ S kabátem v podpaží jsem letěla za paní Olgou.

„Jaká je lehká?“

Olga mi ukázala kávu, které ředitelka říká lehká. Kapsli jsem zasunula do kávovaru, kabát na ramínko a už jsem kráčela na podpatcích k paní ředitelce.

„Vaše chůze je nemožná!“ pronesla. Zachvěla jsem se tak, že kapka kávy ukápla na bílou židli. Ředitelka si toho naštěstí nevšimla. Nenápadně jsem kávu setřela při zpáteční cestě cípem svých svátečních šatů. Byla jsem v takové situaci, že bych onu kávu i vysála vlastními ústy, tak jsem se bála ředitelčina hněvu.

Během dne přišlo několik návštěv. Obnášelo to vaření spousty káv. Nosila jsem je nejistě, ale pomalu jsem si zvykala, kdo z lékařů má rád jaký hrneček, kdo sladí, kdo ne, kdo má rád lžičku v šálku a komu naopak lžičku donést nesmím. Uprostřed mé směny přišly tři úřednice najednou. Paní ředitelka zavelela čtyři lehké kávy. Udělala jsem kávy, ale uvědomila jsem si, že v kuchyňce není podnos.

„Nesmíte nosit kávy na etapy, vždy musíte donést všechny kávy najednou, i kdyby jich bylo dvacet!“ vybavovala se mi slova paní Olgy. Ta právě byla mimo kancelář. Udělala jsem čtyři kávy. Jak je ale přenést do kanceláře ředitelky? Jak jsem horečnatě přecházela sem, a tam, utrhl se mi jeden podpatek. Co teď?

„Martino, jak dlouho máme zase čekat?“ ozvala se ředitelka. Trvalo pár okamžiků, než jsem násilím urvala i druhý podpatek. Kam s nimi? Stála jsem vedle obřího květináče s palmou. Oba podpatky jsem schovala pod zeminu v květináči. Čtyři kávy jsem si naskládala na ruku. To jsem šikovná! Donesla jsem je před ředitelčinu kancelář. Stála jsem před zavřenými dveřmi. Jak ale zaklepat a otevřít dveře?

„Musíte si poradit,“ jako bych slyšela paní Olgu. A tak jsem položila kávy na zem, zaklepala, bleskurychle jsem opět kávy naskládala na ruce, loktem jsem otevřela a vplula do kanceláře. Ředitelka se tvářila jako kakabus. Roznesla jsem kávy. Tu poslední jsem tak-tak vybalancovala, aby mi nespadla. Ale zvládla jsem to.

Po návštěvě přišla ředitelčina maminka, vedoucí oddělení. „Okamžitě přepište toto, a pošlete to e-mailem ředitelce,“ zavelela. Byla to směsice lékařských výrazů. Vše jsem pečlivě přepsala. Píši rychle, mám státnici. V tom jediném jsem si byla jistá. S hrdostí jsem poslala e-mail paní ředitelce.

Za několik okamžiků se ozvalo z ředitelny: „To je ale kráva! Copak horní končetiny jsou HKK a dolní končetiny jsou DKK? To je dement, chyťte mě, než ji zabiju!“ Nebylo pochyb, že nevybíravé nadávky patřily mně. V rychlosti jsem našla originál, psaný ředitelčinou maminkou. Bylo tam doslovně „HKK a DKK“, tak, jak jsem to posléze napsala. To už jsem ale přes slzy neviděla. Na to jsem studovala? Copak jsem chodila do školy, abych poslouchala, že jsem kráva, dement, a další nevybíravé nadávky? Copak jsem studovala, abych ředitelce sbírala kabát ze země, vařila kafe, dělala artistu při nošení x šálků bez tácu? Studovala jsem na to, abych ze sebe dělala fiflenu a podpatky svých jediných lodiček pohřbila v květináči? Abych místo nehtů nosila gelové drápy? A to vše za plat nižší, než jsem měla jako vedoucí prodejny, jak jsem posléze zjistila.

Maminka paní ředitelky se vřítila do kanceláře ředitelky. „To jsem psala já, má to být HKK jako obě ruce, HK je jen jedna ruka, a DKK jako obě nohy, DK je jen jedna noha!“ řvala matka ředitelky. „Sama jsi kráva a dement!“ opepřila svou mluvu.

„Jak to se mnou mluvíš? Jsi sama dement! Kdo kdy slyšel HKK a DKK?“ řvala ředitelka.

Jekot se rozléhal kanceláří, nebylo pochyb, že jde slyšet po celém patře. Chudáci blázni!

Najednou máma ředitelky vztáhla ruku a dala políček své dceři, až to plesklo.

„Dobře jí tak!“ napadlo mě. Ředitelka své matce facku vrátila. A už se ty dvě praly. Tahaly se za vlasy, štípaly se a mlátily se pěstmi. To vše jsem viděla pootevřenými dveřmi kanceláře.

„Paní Olgo, já jdu, už tu nebudu,“ řekla jsem hystericky.

„Ale Martinko, zase bude dobře, zůstaňte, vždy to takové není,“ usmála se paní Olga, jako by neslyšela příšerné ječení z ředitelčiny kanceláře.

„Ne, jsem ve zkušební době, já utíkám.“

„Nemůžete utéct, nemáte podanou výpověď.“

V rychlosti jsem roztřesenou rukou sepsala výpověď, dokonce ve dvojím provedení, podepsala ji, položila pod kalendář na stole, sebrala ze skříně své šperky a parfém, které jsem si jako sekretářka natahala do práce, abych vzorně reprezentovala svou šéfovou. S kabátem v podpaží jsem zavolala: „Výpověď je pod kalendářem, sbohem!“ a utíkala jsem pryč. Když jsem sjížděla výtahem, doléhaly ke mně strašlivé zvuky pacientů. Neutéct, skončila bych brzy v oné instituci jako zasloužilý pacient…

A v současné době hledám novou práci. Kéž bych se mohla opět vrátit do obchodu. Chybí mi zákazníci i má krásná práce…