Další příběh z doby rouškové, na odlehčení

Pomalu jsem si zvykla, že od chvíle, kdy všichni musíme mít nos i ústa zahaleny ústenkou, šátkem, nebo jinou textilií, jsem pomalu slepá. Nosím totiž brýle, a ty se mi permanentně zamlžují. Nepomáhá žádná z rad, které si lidé v dobré víře předávají. Brýle se zamlžují dál. A tak když venčím svého psa, vede spíše on mě, nežli naopak. Když se vyvenčí, je to skutečný oříšek najít jeho produkt v trávě. Pokud do něj přímo nešlápnu, nikdy si nejsem jistá, jestli sbírám produkt svého psa, nebo jiného z našeho sídliště.

Co mě ovšem potkalo včera, to bych nepřála nikomu. Šli jsme zrovna s Benem dál, k místní pískovně. Je to vlastně rybník a kolem něj pole plné řepky.

Šli jsme polem a pořádně si procházku užívali. Široko daleko nebylo ani živáčka, a tak jsem si občas mohla šátek z nosu sundat a alespoň na chvilku převzít velení nad trasou naší cesty. Hvězdy se třpytily ve vodě a já na chvilku zapomněla na to, že právě prožíváme nelehké období spojené s obavou o naše zdraví. Z rozjímání mě probraly až první velké kapky deště. Byly tak velké, že připomínaly ronění slz krokodýla. I když, kdo z vás viděl krokodýla plakat?

 Zpět domů jsme utíkali. K prvním kapkám totiž přibyly další, snad ještě větší, až se spustil tichý, ale intenzivní lijavec. Zažili jste už v této rouškové době lijavec bez deštníku a možnosti se kamkoli schovat? Protože jsme utíkali zpět už po chodníku a spolu s námi utíkali i další chudáci, musela jsem si svůj šátek na obličeji nechat. Jenže ten hadr pomalu do sebe nasával další a další vodu. Brzy jsem si uvědomila, že pokud jsem během dne ten ošklivý a nebezpečný vir na svůj šátek od někoho chytila, tak ten večer jsem ho přímo vypila. Voda mi totiž stékala po celém obličeji a vtékala do všech možných otvorů na mém obličeji. Zmáčená jako vodník jsem umyla psa, hodila šátek do hrnce, abych ho později vyvařila, pověsila zmáčené oblečení a kompletně jsem se umyla a vydezinfikovala. Tím už to sice nezachráním, ale byla to spíše síla zvyku.

Pak jsem doma už v pyžamu přemýšlela, jak příště při náhlém dešti zabráním zmáčení roušky nebo šátku. O vlasy jde v tomto případě až v poslední chvíli. Ne vždy přece s sebou nosíte deštník?

Potřebovala jsem něco, abych mohla dýchat, takže igelit tomu neodpovídá. Zároveň to musí být skladné tak, abych to mohla nosit pokaždé v kapse.

Já na to nakonec přišla! Procházela jsem zásuvky v naději, že to něco někde musí být. Ještě jsem nevěděla, jak to vypadá, ale určitě to mám. A pak jsem ho vytáhla. Loni jsem byla v létě v Turecku, a za tímto účelem jsem si koupila i barevný vějíř. Je skladný, a zároveň z voděodolného materiálu. Rozložila jsem ho a přemýšlela, jak ho v případě potřeby umístím nejlépe na čelo. Nakonec jsem to vyřešila motouzem. Když ho pořádně přivážu, nepadá a zůstává na čele vzpřímený. Vypadám sice jako osoba, která právě unikla z Bohnic nebo jiné psychiatrické léčebny, samozřejmě z ostře sledovaného oddělení, ale účel to splňuje. To jsem mohla ocenit i dnes. Vějíř, který se pohodlně vejde do kapsy, jsem měla na každičkém venčení. Dočkala jsem se zase až nyní večer. Opět znenadání začalo pršet. Vylovila jsem vějíř, rozevřela ho a připevnila k čelu. Po návratu domů jsem měla promáčené vlasy, ale hadr na mých ústech zůstal suchý. Zvítězila jsem!

A tak vějíř, který jsem v Turecku použila jednou jedinkrát, na pár minut, a to spíše pro efekt a aby mi nikdo neřekl, že jsem ho kupovala zbytečně, věrně slouží nyní v naší domovině.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10