Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 24.04. 2024
Dnes má svátek Jiří
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Dárce

17. 04. 2015 | Vaše příběhy
Seděl jsem v ponuré chodbě čekárny mého ošetřujícího lékaře. Kolikrát tento měsíc? Pokolikáté tento rok? A přesto to dnes bylo jiné. Zářivka poblikávala tak, jako to dělá po celou dobu mých návštěv. Bylo tu nepříjemné teplo. A přece to dnes bylo jiné. Včera mi lékař oznámil, že pro mě našli dárce kostní dřeně.

„Málokdy najdeme identického dárce, který může dřeň darovat. Přesto to není vyloučené,“ řekl mi lékař před lety, kdy jsem byl zapsán do registru čekatelů. Za tu dobu mé tělo zesláblo a já ztratil mnoho sil. Přesto včera volal lékař, že jsem se dočkal. Našel se člověk, který je ochoten darovat pro mě nepostradatelnou dřeň. Našel se někdo, kdo mi zároveň s dření daruje život. Protože bylo otázkou dní, možná týdnů či měsíců, kdy můj život skončí. Měl jsem toho ještě tolik v plánu. Nedávno se mi narodil vnouček a jedno z mých dětí ještě neoslavilo ani plnoletost. Ještě jsem tu měl závazky a povinnosti. A tak jsem seděl v neútulné chodbě, pomrkával v rytmu blikání žárovky a čekal. Nebylo tu moc lidí. Ostatně, nesměl jsem mezi lidi kvůli imunitě.

dárceNajednou se rozlítly lítačky a do čekárny vstoupil vysoký svalnatý mladý muž. Vypadal jako motorkář. Pozdravil a hrnul se ke dveřím ordinace.

„My tu čekáme taky!“ upozornil jsem ho.

„Já jsem ale pozvaný,“ nedal se odbýt.

„To my všichni,“ oponoval jsem.

Nikdo jiný se do sporu nezapojil. „To si může přijít každý a předběhnout nás,“ brblal jsem.

„Já musím za chvíli do práce,“ řekl muž, pohlédl na hodinky, a dál stál u dveří. Vyšla sestřička a vyzvala ho, aby se na chvíli posadil. Za okamžik vyšel lékař a řekl: „Pojďte dál.“

Měl jsem za to, že mluví ke mně. A tak jsem se postavil a šoural se ke dveřím.

„Vy ne, pane, ještě chvilku počkejte. Hned vás zavolám,“ řekl mi lékař a vyzval nově příchozího. Ten zmizel v ordinaci. Ačkoli si nikdo mladého muže nevšímal, já spustil snůšku nadávek na jeho osobu.

„Je mladý, přišel poslední a má přednost? A co my ostatní? Já tu nejsem s třískou v prstě, nebo s rýmou,“ posteskl jsem si, už víc sám k sobě. Konečně se otevřely dveře, mladý muž odešel a lékař mě vyzval, abych šel dál.

„Jak jsem vám řekl, máme dárce. Zákrok můžeme provést v co nejkratší době. Vzorek se shoduje ve většině parametrů. Gratuluji.“ Podal mi lékař ruku a domlouval se mnou další podrobnosti. Byl jsem překvapen. Dostal jsem šanci na život. Když jsme domlouvali termín, tak jsem řekl: „To také záleží na dárci.“

„Ano, s tím jsem právě mluvil.“

Najednou jsem si vše uvědomil. Musel to být muž, kterému jsem vynadal.

„Nebyl to náhodou ten…co mě předběhl?“ zeptal jsem se.

Lékař se odmlčel, a pak řekl: „Dárcovství je zcela anonymní.“

„Pane doktore, já to musím vědět! Musíte mi říct, jestli to byl on. Nemusíte mi nic říkat, jen kývněte, pokud se nepletu a byl to ten mladík,“ dožadoval jsem se odpovědi. Styděl jsem se za to, že jsem byl k mladíkovi neslušný.

„Musíte se uklidnit,“ řekl lékař. Když ale viděl, jak rozrušeně reaguji, přikývl. „Nic jsem vám neřekl. Jednám zcela neprofesionálně.“

Tu noc jsem nemohl spát. Cítil jsem se provinile. Byl jsem sprostý na muže, který mě přišel zachránit, a nic za to nechtěl. Nemohl jsem se zákroku zúčastnit, dokud mladíka nevypátrám.  S pomocí lékaře jsem nemohl počítat. Ten překročil pravomoc, když mi o mladíkovi řekl. A tak jsem pátral na vlastní pěst. Chvilkami mě sice přepadla předtucha, že mladík od transplantace odstoupí, když zjistí, jak nerudnému chlapovi má pomoci. Přesto jsem muže s pomocí svých přátel vypátral ještě před zákrokem. A před nástupem do nemocnice jsem mu přišel osobně poděkovat.

„Nevím, jak se vám mám omluvit,“ začal jsem svou řeč. Pak jsem mu vyprávěl o svém životě, o dětech i o čerstvě narozeném vnoučkovi. Děkoval jsem mu a to poděkování přicházelo opravdu od srdce.

„Nechtěl jsem, aby příjemce znal mou identitu. Nic nechci. Stačí mi, že snad zachráním lidský život. Ostatně, má maminka bojovala před časem také o život. Tehdy jí stačila jen cizí krev. Má to nemohla být. A vy, jak mi říkal lékař, jste byl také v minulosti dárcem krve.“

„To jsem byl ještě zdráv,“ připustil jsem.

„No vidíte, třeba jste právě vy zachránil mou maminku. A já chci žít také s pocitem, že jsem daroval někomu život. Není to ledvina, je to dřeň, která se mi časem doplní. Ale vám zachrání život!“

Byl jsem mu tenkrát hodně vděčný. Jako by nás osud spojil dohromady a já si připadal, že mi dřeň daruje někdo hodně blízký, přítel…


čtenář
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !