Dasty a Ben, největší čtyřnohé lásky mého života

Vždy jsem chtěla mít psa. No, já a má sestra, jsme chtěly nejen psa, ale i koně, opici, lva, tygra a další a další zvířata. Touha po psovi ale přetrvala až do dospívání. Rodiče psa do bytu nechtěli. Když jsem odmaturovala a naši se rozvedli, vystihla jsem v tomto citlivém období, kdy jsem už byla vlastně dospělá a žila jsem s taťkou, příležitost.

Původně jsem se na pejska jela jen podívat, zpět jsem ale jela už s chlupatou kuličkou. Dastíčkovi se nedalo odolat. Přinesla jsem si ho domů tajně v pátek po práci, abych s ním mohla být celý víkend. Dařilo se mi ho nenápadně přenášet ven, aby taťka nic nezjistil. Do mého pokoje, kde mělo štěně mističky s granulkami a vodou, taťka téměř nechodil, a tak na Dastyho nepřišel. Až v neděli večer, když jsem byla v koupelně, taťka zaslechl z mého pokoje nezvyklé zvuky. Já vůbec netušila, že taťka otvírá dveře mého pokoje. Pak jsem jen slyšela: „Pes, a ještě takový podvraťák!“

Taťka trval na tom, že pes musí z domu. Když jsem argumentovala, že pejsek s námi žije vlastně už tři dny, jen poznamenal: „A já si říkal, že se ta sousedka zbláznila.“

Ona mě totiž viděla se štěnětem paní sousedka, a když potkala mého taťku, poznamenala, že máme krásného pejska. Taťka, velký introvert, jen přikývl a šel dál, myslíc si něco o bláznech. Sousedka byla ale zcela při smyslech, pes byl doma a nikam se nestěhoval.

Dastík prožil v naší domácnosti krásných dvanáct let. Byl zdravý a byl to pan pes. Vzal mi ho až nezodpovědný řidič, který jel na červenou, vmáčkl se mezi stojící řidiče, kteří mně a tehdy už i mému malému synovi dávali přednost na přechodu pro chodce, a… Kdybych nestrhla svého syna, zabil by mi i jeho. Smrt Dastyho těžce nesl i můj táta a já na Dastyho nezapomenu nikdy.

A tak není divu, že po měsíci, kdy mi sundali sádru ze zlomené nohy, protože řidič mě tehdy na přechodu také zranil, jsem jela pro Beníka. Tehdy jsem si neuměla představit, že si zvyknu na nového pejska, ale ještě horší pocit byl žít bez psa. Bena jsem pořizovala i kvůli svému synovi, který viděl na vlastní oči, jak našeho Dastíka nezodpovědný řidič poslal za duhový most.

Zvyknout si na Bena trvalo jen krátce. Od malinka má milou a kamarádskou povahu, nepere se s ostatními psy a nepouští se do sporů ani s kočkami. Pokud kočka před ním utíká, utíká sice za ní, pokud se kočička ale nebojí, Ben ji s respektem obejde a klidně jde dál. Jednou se dokonce stalo, že kočka honila Bena. Chudák utíkal a nevěděl, kam se má schovat. Spásu našel až v mé náruči. Bena honilo jednou i prase. Chovali ho sousedé z vedlejšího paneláku normálně v bytě. Ben se k němu kdysi rozběhl v domnění, že se jedná o nového psího kamaráda. Když zjistil, že je to prase Kryšpín, dal se na útěk. Prasátko se ale polekalo elektrického autíčka, v kterém jela malá holčička, a tak po sídlišti utíkal pes, za ním prase a za nimi jelo autíčko s culíkatou holčičkou. To byla podívaná.

Bena jsem naučila lásce k turistice, protože jsme tak žili i my se synem.

Když byl úplně malé štěňátko, sotva jsem si ho přivedla, měli jsme se synem už objednanou dovolenou na Horní Bečvě. Taťka ho odmítal hlídat, že to je ještě štěně nenaučené se venčit. Tak jsme ho vzali s sebou. Chodili jsme na borůvky a Ben spal u keříku. Vždy, když jsem keřík vysbírala a hnula se dál, on to vycítil, vstal, přesunul se za mnou a zase usnul. Je to mé zlato. Byli jsme s ním i pěšky z Horní Bečvy na Pustevnách. On část cesty prospal v tašce :-). A prospal i cestu lanovkou dolů.

V květnu bude mít Ben už čtrnáct let. Syn, kterého jsem vychovala sama, protože jeho otec zemřel, se už odstěhoval do vlastního bytu, má 21 let a studuje vysokou školu, a já žiji už jen s Benem. Vždy mě nadšeně vítá, jakmile přijdu z práce domů. Nikdy mi nenadává a má vždy dobrou náladu. Trávíme spolu většinu času mimo zaměstnání. Někde jsem četla, že pokud si chce člověk koupit štěstí, má si koupit psa. Plně se k tomuto tvrzení přikláním. Můj Ben mě doprovází na houby, na borůvky a byl se mnou a mými přáteli také na dovolené v Jeseníkách, strávil se mnou a mým synem týden pod stanem v Krkonoších, účastnil se splavování řeky, lyžařského výletu a dalších a dalších akcí. V létě mě doprovází na nedalekou vodní plochu za naším městem, kde je čistá voda a dá se tam koupat. Miluji to tam já i můj pes. Jezdíme tam na kole a Ben se vždy v košíku strašně raduje, když už pozná, že jedeme opět na naše Karvinské moře. A protože Ben i rád plave, mám dojem, že je křížený napůl s kamzíkem a napůl s vydrou. Ben si naše výlety za vodou jaksepatří užívá. Vypadá vždy, jako by se smál, a má prazvláštní styl plavání. On totiž neplave vedle mě, ale krouží kolem mě, doplave k mým zádům, vyleze na ně a s radostí skočí zpět do vody jako ze skokanského můstku. Vůbec mu nevadí, že pod námi je tak třicetimetrová hloubka. Protože jsem dobrý plavec, nevadí to ani mně. Co bych pro svého psa neudělala?

Teď jen doufám, že Beník bude nesmrtelný. V pomalu čtrnácti letech je úplně zdravý, tak snad mi ještě hodně dlouho vydrží. Je to totiž lepší bytost, než většina lidí.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete