Dělej, jak chceš, karma ti to vrátí

Karma je odborně definována jako zákon akce a reakce. Jednoduše řečeno, jak já se budu chovat k ostatním, tak se budou oni chovat ke mně. A pokud ve svém životě provedu někomu něco zlého, v budoucnu se mi to vrátí v negativním smyslu. Karma může být ale také dobrá. Lidem hodným, úslužným a vstřícným se jejich ochota a dobrota dříve, nebo později také vrátí.

Ve svém životě jsem si prošla mnoha povoláními. Ne, že bych já byla tak přelétavá, ale…znáte to. Tu firma zanikla, tam se mi naskytla lepší příležitost práce, z které se nakonec, jak už to bývá, vyklubala v samém závěru práce horší. Mnohá zaměstnání jsem musela také ukončit já ze zdravotních důvodů. A to proto, že jsem prodělala vážnou nemoc a nějakou dobu jsem skončila dokonce v plném invalidním důchodu.

Nakonec jsem po několikaleté péči o syna opět zatoužila vrátit se do pracovního procesu. Shodou náhod jsem narazila na inzerát, ve kterém majitel pekárny a hlavně mnoha drobných obchůdků se svými pekařskými výrobky hledal prodavačku do právě vzniklé prodejny v našem městě. Ač jsem neměla s prací prodavačky žádné zkušenosti, jako středoškolsky vzdělaný člověk z oboru ekonomiky jsem si na práci troufla. Navíc miluji lidi, komunikaci s nimi, a také ráda pomáhám ostatním. Výběrové řízení jsem vyhrála a stala se paní prodavačkou i vedoucí prodejny v jedné osobě.

Začátky byly náročné. Pan šéf měl sice mnoholetou zkušenost s prací v oboru, nepovažoval ale za nutné novou pracovní sílu jakkoli zaškolit. A tak jsem si musela na vše přijít sama. Často jsem procházela metodou pokus-omyl. Tato cesta, zdá se mi, se jaksepatří vyplatila. Malé pekařství se stalo mým, v přeneseném slova smyslu, dítětem.

To, co nešlo jinde, u nás šlo. Zákazník mohl kdykoli přijít na prodejnu a objednat si i pečivo, které jsem běžně neobjednávala, ale bylo v sortimentu naší pekárny. V dohodnutý den přišel a zboží na něj čekalo.

Začali se ke mně sjíždět zákazníci z celého města, především starší lidé vyžadující osobní přístup. Neuměla jsem na ně být drzá, nebyla jsem netrpělivá, měla jsem pochopení pro jejich občasnou zapomnětlivost (mohla jsem si pomalu zřídit úschovnu holí, brýlí, nákupních tašek a dalších drobných či větších nezbytností, které u mě zapomněli), dokázala jsem jim vždy správně poradit (často jsem volala přímo do naší pekárny, abych zjistila přesné složení daného pečiva jen, aby v něm nebyla věc, na kterou má zákazník alergii), komunikovala jsem s lidmi ráda a ochotně, a hlavně jsem také sloužila jako malá poradna. Dědouškové a babičky z okolí (v blízkosti naší prodejny byl pečovatelský dům) se mi chodili svěřovat se svými radostmi a starostmi, které jim život přinesl.

Ve „své“ prodejničce jsem strávila nějaký čas a odešla z ní, až když se můj šéf rozhodl činnost ukončit a odejít na zasloužený důchod.

 

To by mohl být konec mého příběhu. Jenže není. Život mě zavál na další pracovní místo. I zde jsem byla docela spokojená. Ne tak, jako v obchodě mezi lidmi, ale dá se říct, že na dnešní poměry „to šlo“. Po šesti měsících práce mi bylo jasné, že v tomto zaměstnání už dlouho nevydržím. Ozvaly se mé dlouholeté problémy s Achillovou šlachou. Končila mi právě pracovní smlouva, kterou mi chtěli prodloužit, já ale nastoupila, musela jsem nastoupit, na nemocenskou. Na té jsem dodnes, a tak mi smlouva skončila.

 

Nemocenská se mi pomalu blíží ke konci. Nemůžu přece marodit pořád? Musím říct, že se nic nezměnilo. Bolest ne, že nepolevila, ale naopak se s podzimním počasím zhoršila. Občas, dost často, se mi stává, že při vycházkách, které mám schváleny lékařem, dojdu se svým psem někam a se slzami v očích zjistím, že se nemám jak vrátit domů. Noha bolí jako čert a já se psem bez náhubku do autobusu nemůžu. A tak se často belhám přes půl města, které jsem kdysi denně prošla i několikrát svižnou chůzí celé, k domovu a jsem ráda, když stihnu odemknout dveře svého bytu v poslední minutě svých vycházek.

 

Lékař mi doporučil sedavé zaměstnání. Na to mám vzdělání, ale ne kontakty. A tak si užívám poslední dny své nemocenské a netroufám si myslet na budoucnost.

 

Nedávno jsem byla v centru města a procházela kolem Večerky.

„Koupím si aspoň rohlíky,“ napadlo mě. Vycházka se mi chýlila ke konci a já doma měla vše mimo pečiva.

Při vstupu do prodejny mě zaujala vývěska na dveřích. Zněla následovně:

 

„PŘIJMEME PRODAVAČKU, VYUČENOU I NEVYUČENOU“.

 

Vzpomněla jsem si na dobu strávenou v pekařství, na své zákazníky i na to, jak jsem v obchodě byla šťastná. Při nákupu rohlíků jsem se zeptala slečny prodavačky na podmínky přijetí. Bylo to více ze zvědavosti, než ze skutečného zájmu. Uvědomovala jsem si, že práce ve Večerce bude hodně náročná právě pro mou achilovku a já bych to asi nedala.

Slečna zavolala dozadu, přišla paní vedoucí i majitelka v jedné osobě, odvedla si mě dozadu a já blekotala, že „se jen chci zeptat“.

Při krátkém rozhovoru jsem paní majitelce řekla, že jsem otevírala ono pekařství v centru města. Paní se usmála a v samém závěru mi nabídla pracovní smlouvu (většina jejích prodavaček dělala na dohodu), která je pro mě výhodnější. Několikrát zdůraznila, že by mě potřebovala, protože mám krásný úsměv a jde vidět, že jsem práci prodavačky milovala.

„Lidé vás budou milovat, Pavlínko,“ dodala.

Já si tu sympatickou paní prohlížela od hlavy až k patě. Chtěla bych sdílet její jistotu. Já dělala v obchodě před zavedením EET a o začátcích, jak jsme se s kolegyní sbližovaly s pokladnou, raději pomlčím. Přesto musím uznat, že obchod, ale ten maličký, mě moc bavil. Toto byla obří Večerka a já se v duchu viděla, jak belhám z jednoho jejího konce, kde byly salámy a uzeniny (nikdy jsem nedělala s kráječem salámů v obchodě) na druhý se zeleninou.

S milou paní majitelkou jsem se rozloučila slovy, že si její nabídku nechám projít hlavou, ale ať se mnou nenechá svazovat. Dobře jsem věděla, že ještě chvíli můžu marodit a právě zkouším účinky rázové vlny na svou bolavou končetinu. Vůbec jsem si nevěřila, že bych práci zvládla. Uvědomuji si, že stárnu a práce ve Večerce je víc pro mladší.

 

Vnitřně jsem se rozhodla, že se budu snažit hledat přece jenom to sedavé zaměstnání. A také za víc peněz, než je minimální plat ve Večerce. Syn je prvním rokem na vysoké škole a já mu občas chci finančně vypomoci. Z Večerky bych chodila utahaná, měla bych málo peněz, málo času a jsem přesvědčená, že po nějaké době bych opět skončila na nemocenské s achilovkou.

Rozhodla jsem se paní majitelce zavolat o výsledku svého přemýšlení. Ona mě ale včera ráno předstihla.

Vysvětlila jsem jí důvody odmítnutí.

„Pavlínko, to mi nemůžete udělat, já potřebuji právě vás!“

Nechápala jsem, proč paní majitelka stojí právě o mě. Večerka měla a má dobrou pověst. Majitelka mi navíc nabídla ihned pracovní smlouvu, což není u Večerek obvyklé. Většinou tam lidé dělají celé dny na dohodu a mají krácený jak plat, tak nárok na osobní volno.

„Pavlínko, už když to pekařství otevřeli, říkali mi lidé ze širokého okolí, že tam je móóóc šikovná prodavačka Pavlínka. Denně mi chodili a chválili vás. K nám chodili pro to ostatní, ale pro pečivo jedině k vám. Dokonce jsem měla zákazníky, kteří si vybírali jen vaše směny.“

V tu chvíli jsem byla přešťastná. Ne sice, že paní majitelku musím zklamat, ale právě pro její krásná slova. Paní si dala dvě a dvě dohromady. Když jsem jí diktovala své jméno a kontakt na sebe, vzpomněla si na mé věrné dobré zákazníky. A karma mi mou péči o ně vrátila.

Dlouho jsem si s paní majitelkou povídala. Nakonec jsem připustila, že časem, až se mi noha třeba zlepší a já dojdu k závěru, že si na Večerku troufnu, se jí ozvu. I kdyby měla už místo obsazeno, a to určitě v brzké době bude mít, vím, že se občas zase volné pracovní místo ve Večerce objeví.

Dobrých prodavaček je totiž tak zoufale málo.

 „A k vám, paní vedoucí, budu lidi posílat na rohlíky. Máte je mnohem lepší, než ve většině obchodů ve městě.“

Tak jsem se rozloučila s paní majitelkou a měla jsem až do večera dobrý pocit.