Čas malinČas malin Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Bramboráky - nejoblíbenější receptyBramboráky - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 18.09. 2018
Dnes má svátek Kryštof
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Démon alkohol

3. 03. 2018 | Vaše příběhy

Luboše jsem poznala, když jsem byla s kamarádkami na bowlingu. Seděl u baru, pil něco míchaného, a co chvíli se na mě usmál. Když jsem po návratu z toalety zavadila o jeho pohled, bylo mi jasné, že mě chce oslovit. Napil se, aby si dodal odvahy, a představil se mi. A pak už jen povídal a povídal, nepustil mě vlastně ani ke slovu. Během půlhodiny jsem se dozvěděla, že je třikrát rozvedený, má tři děti, z každého manželství jedno, je v částečném invalidním důchodu, ale dosud pracuje, a hledá ženu, s kterou by zestárl. Tak to nazval, i když mně se zdálo, že už starý je. Měl pětapadesát, ale vypadal snad na sedmdesát. Trval na tom, že mě musí ještě vidět.

Kamarádky se mi smály, já ale neznala žádnou dobrou výmluvu, a tak jsem pozvání na další setkání přijala.

Hned druhý den jsme šli na procházku. Luboš byl galantní a snažil se mi za každou cenu udělat radost. Pozval mě na kafe a koupil mi kytku. Domů jsem se vrátila rozčarovaná. Nechápala jsem, jak někdo opustí tak skvělého muže. Vypadal sice starší, než byl, měl ale auto, byt, práci a hlavně dobrou povahu. Začali jsme se vídat častěji.

Po nějaké době jsem se zeptala na rovinu, proč je třikrát rozvedený. Přiznal, že pil.

„Pil? A jak moc?“ ptala jsem se.

démon alkoholVysvětlil mi, že nepil tolik, jak bych si možná myslela. „Ale abstinent jsem nebyl,“ dodal. „A hodlám s tím nadobro přestat. Jsi má poslední šance, abych se změnil. Stejně za to mohly mé ženy. Všechny běhaly za jinými, jeden muž jim nestačil.“

Dala jsem Lubošovi šanci. Vídali jsme se téměř každý den a Luboš celý měsíc nepil. Byl stále usměvavý, galantní a já si nemohla na nic stěžovat.

Po měsíci přišla změna. Luboš začal být nervózní, roztěkaný a často zapomínal. Nejdřív šlo o maličkosti, později dokonce zapomněl, že jsme spolu domluveni na schůzce. Když jsem mu volala, kde je, obořil se na mě, že nemá nafukovací hlavu. Později se omlouval, že má v práci hodně nových úkolů. Omlouvala jsem jeho chování a čím dál víc jsem si všímala změn. Luboš se často bezdůvodně roztřásl, když došlo na jemu nepříjemné téma, nebo se sebral a bez slova rozloučení utekl z návštěvy u mě doma.  Druhý den se telefonicky omluvil a vše šlo dál, až do další návštěvy. Na té ovšem došlo znovu k nedorozumění a jeho dalšímu útěku.

„Co je s tebou?“ ptala jsem se se zájmem.

Luboš své chování omlouval tím, že přestal pít.

„Tak by sis měl najít nový koníček,“ řekla jsem.

Luboš se mého návrhu držel a brzy mě překvapil tím, že si koupil nový notebook. Až do té chvíle nevlastnil žádný počítač. Pro mě jeho nákup znamenal permanentní práci navíc. Denně jsem k Lubošovi docházela do jeho maličkého tmavého bytu, abych ho učila základům práce na počítači. Stáhla jsem mu základní programy, které potřeboval, zavedla e-mailovou schránku, a když si zřídil internetové bankovnictví, zasvětila jsem ho do jeho základů. Všechna hesla jsem mu uložila do počítače, aby si je nemusel pamatovat a opakovaně zadávat. Bydlel sám, a tak se nemusel bát zneužití. Od této chvíle mi denně volal, že se nemůže dostat buď do své e-mailové schránky, internetového bankovnictví, nebo do jiné aplikace.

„Vše máš uložené a pro jistotu i zapsané,“ řekla jsem mu.

„Vím, ale nejde to,“ řekl, a já musela vždy z práce rovnou k němu.

Vždy jsem se bez problémů všude dostala. A přesto mi druhý den volal znovu.

To už jsem začala tušit, že se vrátil k pití. Jednou mi uprostřed dne zablokoval mé telefonní číslo a nevěděl o tom, podruhé odešel ode mne, aby se do hodiny vrátil s tím, že u mě nechal telefon.

„Nenechal, bral sis ho,“ upozornila jsem ho, a prozvonila jeho číslo. Telefon zvonil z náprsní kapsy.

„Myslel jsem si, že jsem ho dal do kalhot,“ mumlal a odcházel. Také mi každou chvíli líčil, jak se ráno probouzí a věci má zpřeházené.

„Usnul jsem, telefon jsem měl na stole, a ráno jsem ho našel v kuchyni,“ kroutil hlavou, ale já jeho stížnosti už přestala brát vážně.

S Lubošem jsem občas jezdila jeho autem na výlety. Jednou to byla návštěva hradu, jindy rozhledny, pak jsme si zajeli jen tak prohlédnou nedaleké město. Najednou se Luboš zdráhal, abychom jeli na výlet autem.

„Co kdybychom jeli vlakem?“ navrhoval.

„Já ti na benzín přispěju,“ nabídla jsem. „Nevyjde nám to dráž, a můžeme se cestou stavit i jinam.“

Nesouhlasil. Až pak mě napadlo: „Ukaž mi svůj řidičák?“

„Proč?“

„Jen tak.“

Luboš mi odmítl průkaz ukázat, ale na výlet mě vzal. Ač byl poslední dobou roztržitý a protivný, výlet probíhal docela dobře. Na zpáteční cestě nás zastavila hlídka dopravní policie. Luboš jel bez řidičáku, a co víc, řidičský průkaz mu byl odejmut pro opakovanou jízdu pod vlivem alkoholu. I onoho osudného dne nadýchal něco málo do přístroje.

„To je jen zbytkový alkohol,“ dušoval se. To mě ale nezajímalo. Najednou jsem chápala, proč ho každá žena opustila.

„Já pít přestanu,“ sliboval. „Kvůli tobě přestanu.“

„Nevěřím. Nepřestal jsi kvůli třem ženám, a to jsi s nimi měl rodinu,“ řekla jsem, a byla jsem o své pravdě přesvědčená.

Tehdy se Luboš na delší dobu odmlčel. Měl kvůli svým prohřeškům za volantem soud, a poté se rozhodl dát si byt dohromady. Věděl, že se mi v jeho temném tmavém bytě nelíbí.

„Máš tu plno květin, máš tu tak krásně,“ říkával při návštěvách u mě. „Taky si nechám uříznout širší parapet a namontuji si ho k oknu. Na něj dám květiny.“

Neviděla jsem Luboše už tři týdny. Občas zatelefonoval, aby mi líčil, jaké má zase problémy s počítačem.

„Já ho vyhodím z okna, vůbec v něm nemůžu nic najít,“ nadával. Měl lepší počítač, než mám já, ale jeho paměť a počítačová gramotnost byly na takové úrovni, že by mu dělalo problém snad i kuličkové počitadlo. A tak jsem mu po telefonu opakovala stále dokola heslo k jeho e-mailové schránce, internetovému bankovnictví a dalším jeho účtům, které já měla v hlavě, on je měl uložené jak v počítači, tak napsané v blocích, na ústřižcích a snad i na toaletním papíru.

Doufala jsem, že to, že se nebudeme vídat, přispěje k jeho nápravě. Luboš si dá dohromady byt, připevní nový parapet, na něj dá kytky, celkově si udělá pořádek jak v bytě, tak v hlavě. Po měsíci mi volala jeho bývalá manželka. Nechápala jsem, jak se dostala k mému telefonnímu číslu.

„Luboš se už dlouho neozývá. Naše dcera s ním nutně potřebuje mluvit, ale nikdo se nedokáže k němu dozvonit. Sousedé o něm také nic nevědí, do práce nechodí,“ informovala mě.

Ač jsem byla na Luboše naštvaná, slíbila jsem, že se k němu půjdu podívat. Nevěděla jsem, jestli jeho bývalá žena ví, že mám u sebe doma náhradní klíče od Lubošova bytu. Nechal si je u mě pro případ, že by někdy ztratil ty své. Důvěřoval mi, vždyť jsem nad ním držela ochrannou ruku už několik měsíců, znala jsem hesla k jeho platebnímu účtu i všechna ostatní hesla.

Chvilku jsem zvonila, ale nikdo mi neotvíral. Odemkla jsem si byt. Do nosu mě okamžitě praštil příšerný puch. Vešla jsem do místnosti. Nový parapet u okna byl černý. K odporně černému nábytku v temném bytě přibyl další tmavý kýč. Na černém parapetu leželo několik prázdných lahví od alkoholu. Luboš nový parapet použil zcela originálně, nahradil mu barový pult. Pod ním ležel sám Luboš. Pomočený, smradlavý a bez schopnosti vypravit ze sebe jediné slovo. Použila jsem jednu z lahví, napustila jsem do ní ledovou vodu a Luboše jí polila. Protože jsem nevěděla, jak zle na tom je, zavolala jsem nakonec pohotovost. Luboše odvezli do nemocnice, posléze skončil na noc asi na záchytce.

S Lubošovou bývalou ženou jsem se poté setkala i osobně. Byla to docela sympatická ženská. Vyprávěla mi, jak dlouho měla s Lubošem a jeho pitím trpělivost.

„Musela jsem to tolerovat, měli jsme malé dítě. On ale nikdy nedokázal s pitím přestat na delší dobu, než na měsíc,“ řekla mi.

„Vyprávěl mi, že jste chodila za jinými muži. A jeho první žena ho také opustila kvůli jinému muži.“

„Tu jsem náhodou znala. Ela byla velmi šikovná. Měla ho moc ráda. Tolerovala mu jeho pití mnohem déle, než já. Nakonec ho ale taky opustila, a stejně tak Eva.“

Eva byla Lubošovou ženou číslo dvě. A protože jsem nechtěla být ženou číslo čtyři a už dávno jsem pochopila, že Luboš s pitím nikdy nepřestane, jednoho krásného dne jsem vhodila Lubošovy klíče od bytu do jeho poštovní schránky, změnila číslo telefonu a nadobro pro něj přestala existovat.


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !