Den, kdy rychlý šíp nedoletěl

Příběh, o kterém zde píšu, se stal už dávno. Tenkrát jsem byl mladý a se svými vrstevníky jsem hrál v amatérském divadelním spolku. Hráli jsme většinou pro dětské publikum, a v našem místním divadle. Občas jsme ale hostovali také v jiných městech. Do cizích divadel jsme dojížděli menší dodávkou, kterou si pořídil jeden z nás, Michal.

Tenkrát jsme měli v repertoáru pohádku, ve které hrála zvířátka, vodník, čert a další pohádkové bytosti. Představení mělo velký úspěch a naše hostování si vyžádali také v krajském městě.

Nacházeli jsme se v časové tísni, protože představení v našem i krajském městě na sebe přímo navazovala. Nechtěli jsme přijít ani o jedno představení, a tak jsme účinkování na obou scénách přislíbili.

„Jistě to stihneme, s naším rychlým šípem,“ řekl Michal. Tím rychlým šípem myslel naši obstarožní, ale spolehlivou dodávku.

V ten den jsme odehráli představení v místním divadle a měli jsme obrovský úspěch. Po představení jsme neměli čas na odlíčení a opětovné nalíčení v divadle v krajském městě, ve kterém jsme měli hostovat. A tak jsme se nalodili tak, jak jsme byli, v kostýmech a nalíčení. Michal jako vodník usedl za volant, já si sedl v kostýmu prasátka vedle něho a dozadu se naskládal čert, kohout, hejkal a kostlivec s kočkou. A mohli jsme vyrazit.

Cesta rychle ubíhala a my se těšili na naše malé publikum. Necítili jsme se unavení, přestože jsme měli už jedno představení za sebou. Byli jsme zhruba v polovině cesty, když v dodávce zarachotilo, několikrát to škytlo, a my se zastavili.

„Co se stalo?“ Pohlédl jsem na vodníka vedle sebe.

„Nevím.“ Michal byl nervózní. Vystoupil jsem společně s ním a zkoumali jsme náš dopravní prostředek. Po několika minutách vykoukla Jana v kostýmu kočky a nedočkavě prohlásila:

„Musíme jet, jinak představení nestihneme.“

„Pro tentokrát jsme dojeli,“ řekl Michal smutně a zeleným vodnickým šosem si utřel ruce od oleje. „Na poruchu sám nestačím.“

Byl večer, mobilní telefony tenkrát neexistovaly a servisů nebylo tolik, jako dnes. Museli jsme dodávku odstavit na krajnici.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Pepa v kostýmu kostlivce.

„Dodávkou se tam nedostaneme, leda zkusit stopa,“ napadlo Michala. „Ovšem nevím, kdo nám tu večer zastaví, když vypadáme, jako bychom utekli z blázince.“

Měl pravdu. Kostlivec s hejkalem poblíž nedalekého hřbitova působili přímo hororově, já v růžovém vycpaném kostýmu s kroutícím se ocáskem na zadku směšně a čert, kohout a kočka jen dotvářeli atmosféru. Michal v kostýmu vodníka se potil tak, že byl realističtější, než na divadelních prknech.

„Přece nemůžeme zklamat děti?“ ptala se Jana.

Jak ale nezklamat dětské publikum, když auto bylo nepojízdné? Rozestavěli jsme se u silnice a snažili se zastavit auta, která projížděla kolem nás. Většina řidičů nejen, že nezastavila, ale naopak šlápli na plyn. Projela škodovka plná mladých kluků. Stáhli okénko auta a začali na nás pokřikovat:

„Kolik toho v sobě máte?“

„Jste zhulení?“ Následovalo pár dalších poznámek, a auto bylo pryč.

Stáli jsme smutně na krajnici a bylo nám jasné, že takto nikoho nestopneme. Civil jsme s sebou neměli. V autě, které právě projíždělo kolem nás, seděly na zadním sedadle dvě děti. Začaly mávat na Janu v podobě kočičky. Auto jelo dál.

„Co kdybychom došli do města pěšky?“ zeptal se hejkal.

„No, to můžeme. Za pět minut začíná představení, a my to máme dobré dvě hodiny ostré chůze do města,“ řekl Michal.

Museli jsme se smířit s tím, že do divadla nedorazíme.

„Necháme tu auto a vrátíme se zpátky. Zítra někoho pošlu, aby auto dotáhl do servisu,“ rozhodl se Michal.

Svěsili jsme hlavy a šli. A tak jsme si alespoň začali zpívat.

„Tři čuníci jdou, v řadě za sebou…,“ notoval jsem, protože jsem byl v převleku za prasátko, a ostatní se ke mně přidali. Najednou u nás zastavilo auto tehdejší Veřejné bezpečnosti.

„Co to tu nacvičujete?“ ptali se příslušníci zákona. Chvilku nám trvalo, než jsme vysvětlili, že nenatáčíme ani žádný film nebo reklamu, a dokonce jsme ani neutekli z blázince, ale jsme seriózní umělci, kterým se při cestě na vystoupení porouchalo auto.

„Kdy vystupujete?“ zeptal se jeden z ochránců zákona.

„No, jak se tak dívám, tak jsme už půl hodiny na scéně,“ pronesl Michal. Zelené kadeře mu padaly do obličeje a brčálová barva mu stékala z čela.

„Nastupte si. Pokud jste tak dobří, jak říkáte, vaše publikum na vás počká.“ Strážce zákona nám přidržel dvířka auta a my se nasoukali do malého prostoru. Naštěstí to nebylo obyčejné osobní auto a zvládlo nápor nás sedmi. Přesto jsme se cítili v autě jako sardinky a Petr v kostýmu kohouta si stěžoval, že mu lámu jeho barevné peří.

Policejní auto zastavilo před divadelní budovou a kolemjdoucím se naskytla zvláštní podívaná.

Muž zákona přidržel dvířka auta, z kterého vyskočil kostlivec s hejkalem, vypasené růžové prase, zpocený vodník, kočka, kohout a za nimi čert. „Děkujeme,“ křikli svorně a zmizeli v budově divadla.

Naše překvapení bylo nemalé, když jsme zjistili, že v publiku stále čekají naši malí věrní diváci. Nikdo z nich neodešel. Během našich předchozích představení jsme si naše diváky získali natolik, že nikdo z nich domů neodešel i přesto, že jim byla slíbena náhrada vstupného. A tak o hodinu později, kdy už měla být pohádka u konce, sedm nadšených amatérských umělců v mírně pošramocených kostýmech sehrála s o to větším úsilím nacvičené představení, za které sklidila ovace.

Ten večer jsme se přesvědčili, že by se člověk nikdy neměl vzdávat.