Den, který nebyl marný

Přečetla jsem si inzerát, kde firma hledala pracovníky pro funkci týmové asistentky. Co si pod tím představovat? Nová pracovní síla bude vládnout pusou a její pracovní nástroj bude telefon. Je na ní, aby zapůsobila na potencionálního zákazníka, který si poté sjedná schůzku s obchodním zástupcem a rozhodne se pro službu, kterou firma nabízí.

Jsem člověk upovídaný a miluji lidi. Dokáži se do nich vcítit a snad je i zaujmout. A telefon? Miluji telefonování. Na druhou stranu nesnáším vnucování něčeho. Musím být přesvědčena o kvalitě nabízeného, abych to mohla dále propagovat. Jsem čestný člověk a jen to, co má pro mě smysl, dokáži druhým nabídnout.

Proč to ale nezkusit? Konečně se možná zbavím poznámek známých a přátel, že jsem upovídaná a nikdy nezavřu pusu. Vlastně i kvůli tomu hledám práci, abych se konečně vypovídala!

Přesto v dnešní době ve mně hlodal červíček.

„Může to být podvod! Firma může být rychlokvaškou, která vyjde, zazáří a po půlroce, nejpozději po roce zhasne!“ To vše mi ten mizera červík nedůvěry našeptával.

Ale já jsem člověk, který neumí sedět se založenýma rukama. A koneckonců už vím, co od práce očekávám. Chci do ní dát kus sebe, toužím po tom, abych se přímo podílela na tom, jak velký bude můj úspěch. Za svůj život jsem vyzkoušela jak kancelářskou práci, tak tu dělnickou. A vždy jsem si vážila jen činnosti, do které mohu zasáhnout a ovlivnit ji. Nebude právě tato práce to pravé ořechové?

Samotnému pohovoru předcházel delší telefonní rozhovor. V něm jsem byla, stejně jako ostatní adepti, postavena před úkol vyzkoušet si nabídku cvičně po telefonu. Co čert nechtěl, stavil se v danou chvíli kamarád a seděl mi v kuchyni při kafi, tak jsem se necítila tak v pohodě, jako bych byla sama. Ale byla jsem vybrána do užšího kola a měla jsem se dostavit k pohovoru.

Nejsem manekýna, nerada se předvádím. Alespoň ne osobně. Ne, herec by ze mě nemohl být. Ale být scénárista, to by bylo! Schována za telefon či při písemném projevu se cítím mnohem uvolněněji. Jen ty pohovory, ty nemusím. Navíc tento měl trvat celé dopoledne. Asi to bude zbytečně ztracený čas. A tak jsem do sousedního města odjížděla víc nerada, než ráda.

Přivítala nás krásná budova. „V takové bych mohla pracovat.“, probleskla mi hlavou myšlenka.

Zároveň jsem si uvědomila, že já bych mohla pracovat v jakékoliv budově, bude-li práce dostatečně zajímavá. Byly jsme čtyři, jako mušketýři. Společně se mnou zasedly do místnosti tři dámy podobného věku. Přes nejisté seznamování a představování se před druhými, kdy v každé byla dozajista malá dušička, jsme se probojovaly k dalším úkolům. Postupně z nás nervozita opadala. Losovaly jsme si výrazy, na které jsme skládaly povídání, tvořily příběhy a najednou jsme si povídaly jako kamarádky. Tím, že vedoucí i její kolegyně, které výběrové řízení vedly, působily přirozeně a nedělaly mezi námi rozdíly, jsme se i my začínaly cítit dobře. O přestávce jsme si zaníceně povídaly na chodbě před toaletami a já si najednou uvědomovala, že zatímco doma bych měla svůj denní program pevně napsaný, tady zažívám něco nového, nepoznaného a je to prima.

Ne, že bych se nikdy neúčastnila konkurzů a výběrových řízení. To rozhodně ne. Ale poprvé jsem se cítila příjemně, jako mezi kamarády. Během hodin strávených zde jsem také poznala službu, kterou firma nabízí. A s úlevou jsem zjistila, že se nejedná ani deky, ani o hrnce, ani o uzavírání smluv na telefonování, pojištění a další produkty, které nabízí každý druhý. A spadl mi obrovský kámen ze srdce, když i mně se služba zalíbila. V průběhu dne jsem dokonce začala snít, komu bych ji nabídla.

Ač mě ze začátku odrazoval také nižší plat, než na jaký jsem zvyklá, uvědomila jsem si, že otázka peněz, byť důležitá, není nejdůležitější. Jsem člověk, který do práce chodí rád a vždy na ní hledá něco dobrého. Nikdy z práce bez důvodu neutíkám a vždy jsem svou práci milovala. Ale to, že jsem se zamilovala do práce dřív, než bylo ukončeno výběrové řízení, to se mi stalo v životě poprvé právě tento den.

Rozcházely jsme se jako kamarádky. Všem bylo jasné, že onu práci dostane pouze polovina z nás. Dvě půjdou z kola ven. A přestože ještě neznám výsledky pohovoru a možná budu jedna ze dvou neúspěšných, už teď vím, že to nebyl až tak promarněný den…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10