Den matek

Mé mamince už nemohu dát dárek ke Dni matek. Můžu jí jen zapálit svíčku a věnovat jí vzpomínku. Myslím na ni ale, i když není Den matek, i když není den jejích narozenin, jmenin, nejsou Vánoce nebo jiné svátky. Máma mi prostě chybí, a bude mi chybět, přestože jsem já sama už mámou i babičkou.

S maminkou jsem měla vždy krásný vztah. Vychovala nás tři holky a s tátou si vzali do péče ještě chlapce z dětského domova. Náš nový bráška prostě potřeboval rodinu a mí rodiče si mohli dovolit vychovávat ještě jeden krk navíc. Nikdy osvojení Jirky nelitovali, a nelitovaly jsme ani my děti. Máma se o nás dokázala postarat a nedělala mezi námi rozdíly, táta slušně vydělával, pracoval na dráze.

Když jsem se s manželem odstěhovala na Moravu a rodiče zůstali v Čechách, jezdili jsme za nimi tak často, jak jen to šlo. Díky tomu, že manžel pracoval na šachtě a měl už tehdy víc dovolené, než jiní zaměstnanci a já byla v domácnosti, trávili jsme u rodičů každé léto. Dokud byli rodiče schopní cestovat, jezdívali občas i oni k nám. Byla jsem ráda, že se o ně mohu postarat, pohostit je a pochlubit se, jak krásně bydlíme. Naše děti dělaly babičce a dědovi radost.

Později jsem děti měla už větší, a tak jsem mohla do práce. Přesto jsme využívali veškerou dovolenou k cestám za rodinou, především za rodiči.

Má maminka ráda houbařila. Dokud byla schopná chodit do lesa, chodívala s námi a dětmi na houby i borůvky. Ráda učila mé dcery poznávat houby a zasvětila je i do hlasů ptáků. Poznala podle hlasu téměř každého ptáka, což jsem jí záviděla. Od dětství učila hlasy ptáků i mě, já se ale často pletla. Ale máma dokázala rozeznat jemné niance a nikdy se nezmýlila. Měla totiž hudební sluch. Zpívala nám od malička a já, sestry i nevlastní bráška jsme dokázali poslouchat maminku celičký den. Vánoce bez koled, které zpívala maminka, by nebyly Vánoci.

Jednoho dne jsme se dozvěděli, že maminka doma omdlela. Napsal nám to táta v dopise, protože to ještě nebyly telefony běžným vybavením domácností a o mobilech se nám ani nezdálo. Maminka měla dva roky po šedesátce a táta si to vykládal jako běžnou únavu. Já ale zneklidněla a zneklidněly i mé sestry. Tehdy jsem svou dovolenou malinko uspíšila a přijela s rodinou za rodiči o něco dřív. Máma totiž nechtěla slyšet o lékařském vyšetření a říkala tatínkovi, že je jí už dobře. Chtěla jsem mít ale jistotu, že mámě nic není.

Večer v kuchyni jsem s ní měla rozhovor. O vyšetření nechtěla nic slyšet a zlobila se na tátu, že mi to vůbec řekl. Trošku jsem maminku vydírala svými dcerami. Copak by jim tak ublížila, že by je mohla připravit o milovanou babičku? Maminka se mnou nakonec šla do nemocnice. Vyšetření nebylo hned, ale počkali jsme. Vybrala jsem si tehdy dokonce celou dovolenou a dva dny neplaceného volna, abych měla jistotu, že máma na vyšetření skutečně půjde. Bohužel, výsledky nebyly příznivé.

Zkrátím to. Maminka trpěla tehdy už poměrně rozsáhlou rakovinou krve a lékaři měli v té době omezené možnosti léčby. Maminka bojovala rok a dva měsíce. Nejvíc mě mrzelo, že jsem nemohla být po celou dobu s ní. Bydleli jsme na Moravě, měla jsem tu práci a manžel také, děti školu. A rodiče k nám do paneláku nechtěli, maminka sama už vůbec ne. Byli zvyklí na svůj domeček se zahradou, měli svého psa, kočku a slepičky. Dokonce ani lékaři změnu prostředí nedoporučili. A tak jsem mamince denně psala dopisy a má sestra, která bydlela poblíž rodičů, se k nim na ten čas přestěhovala. Sestra byla v domácnosti, a tak si to mohla dovolit. I tak jsem za maminkou jezdila, kdykoli to šlo. Pro představu, tehdy mi cesta trvala jedenáct hodin jedním směrem. Protože ale nemám řidičák a manžel mě vždy nemohl kvůli své práci vozit autem, tak jsem jezdila vlaky a autobusy.

Byla jsem opět doma na Moravě a jednoho dne přišel dopis od sestry. Psala mi rádoby formální psaní, ale mezi řádky jsem vyčetla, že s naší mámou to není dobré. To už byla maminka v nemocnici. Byla slabá, měla metastázy. Nenápadně mi sestra naznačovala, co se brzy stane.

Hned druhý den jsem oznámila vedoucí, že musím neprodleně odcestovat do Čech.

„Neexistuje! Máte dávno vybranou všechnu dovolenou, mnoho dní neplaceného volna!“ sdělila mi vedoucí.

Ano, pro maminku jsem si vybrala vše, co šlo. Nyní jsem ale za ní musela. A tak jsem se vzpříčila vedoucí a oznámila jí, že prostě za svou maminkou pojedu.

„Tak jestli do práce nepřijdete, hledejte si jiné místo,“ oznámila mi vedoucí stroze.

Já za svou mámou odjela. V nemocnici jsem ji zastihla v dobré kondici. Měla velmi dobrou náladu a samy sestřičky v nemocnici mi řekly, že se ten den cítí neobvykle svěže. Maminka dokonce chtěla jít domů, že je už zdravá. Samozřejmě, ona do detailu netušila, jaká je prognóza její nemoci. Byla jsem moc ráda, že ji mohu obejmout a že ji těší má přítomnost.

V noci má máma zemřela. Ona skutečně čekala na mě. Nemohla umřít, aniž bychom se spolu nerozloučily. Má milovaná máma.

Vedoucí mě nikdy nepropustila a já v práci zůstala až do důchodu. A věděla jsem, že bych si nikdy neodpustila, kdybych šla do práce a nejela se rozloučit s maminkou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10