Deštivý den = relaxační pyžamový den

Na některých dámských serverech jsem se již několikrát dočetla, že mnoho žen, zvláště ty v produktivním věku, tudíž pracující, si nejvíce o vánočních svátcích užívá pocitu volna o prvním vánočním svátku po Štědrém dni. Veškerý hon a chvat je již za nimi, rodina má co jíst nejméně ještě v tomto dni a pokud možno, nikam se nejde a lze celý den strávit v nádherném klidu s knihou v ruce nebo u televize.

Pokud nejsou malé děti, lze to vylepšit ještě tím, že manželka může spát ráno do kdy je libo, pak jí ohleduplný manžel přinese snídani až do postele /nejlépe snídani „na vidličku“/ a ona se nejen nemusí líčit, oblékat a zdobit, ale - chce-li - může zůstat celý den v pyžamu a lehkém župánku. Nakonec po celoročním a zvláště předvánočním shonu si to jistě každá zaslouží.

Tím, že žiji singl, jen se svým pejskem, si tu snídani musím připravit sama, ale to vůbec nevadí. U důchodců je skvělé, že mohou víceméně využívat volný čas dle libosti, mám-li chuť - jsem v noci dlouho vzhůru, příp. chce-li pejsek ven, čekám na něho a třeba dvě hodiny lelkuji u PC. A potom lze spánkový deficit dohnat a spát třeba celé dopoledne. Toho si velmi vážím, tohle by mi žádný manžel neumožnil. A protože máme u nás v poslední době opravdu „aprílové počasí“ - dva tři dny nádherně slunečno a teplo, pak náhle ochlazení a déšť, nebo jen šedivo a pošmourno, taky si občas udělám takový příjemný den.

Sice ne zrovna v pyžamu, ale v domácím sametovém kalhotovém oděvu a chci-li ušetřit na topení, ještě v teplém županu. Ráno se pejsek vyvenčí sám, pak dostane snídani, já posnídám něco sladkého a „světe, zboř se“! Nic nemusím a je jen na mé dobré vůli, zda budu iniciativní nebo líná jako „poleno“. A ta svoboda v rozhodování je jednou z nejpříjemnějších věcí a jsem za tuto možnost vděčna. Ještě mi zbylo pár knih z mé knihovny, které jsem dosud nečetla, nebo se vracím k těm, které jsem četla před rokem v parčíku na lehátku pod větvemi oleandrů. Protože krátkodobá paměť už moc dobře neslouží, většinou si toho příliš nepamatuji z té které knihy a nevadí mi, přečíst ji znovu. Mohu se přesunout z pelíšku v ložnici na pohodlný gauč, snídani si rozprostřu na dřevěný stoleček, určený k jídlu na posteli, pustím si hezkou hudbu nebo TV. Pejskovi stačí moje přítomnost a plné bříško, nanejvýše ulehne k nohám a zahřívá mi je. Většinou ale v tyto odpočinkové dny pracuje pilně myčka i pračka, abych přece jen neměla výčitky svědomí. Myčku mohu vyprázdnit i příští den a těch pár věcí z pračky je pověšeno během cesty na WC. K jídlu stačí zbytky z lednice, kupř. i třikrát denně po dvou krajících dobrého chleba, pokaždé s něčím jiným, nebo vaječná smaženice či hemenex - jsou v tento den dostačující a málo pracné. Pak sice vyjedu ven s pejskem a provedeme ten okruh, o němž jsem již psala, tudíž já jedu krokem a při čekání na hafánka si ještě čtu a on se proběhne, vyvenčí a spokojenost je na obou stranách.

 Po poledni je pochopitelně nutno dodržovat SIESTU, a to pokud možno vleže a přemýšlet o „nesmrtelnosti brouků“ se zavřenýma očima. Jestli si ještě chvíli čtu, stejně mi brzy kniha vypadne z ruky, vždyť spánek je na celém světě nejsladší /a to nejen v pohádkách/. Večer, když se setmí, se může pejsek opět proběhnout sám, nebo si jen přehodím lehkou bundu a oběhnu s ním jeden úsek, ale to mohu i nemusím - a to je právě  to krásné. Opět záleží jen na mně, jaký druh kultury si zvolím pro delší zimní večery, mohu si číst i koukat na TV, mohu usednout k PC, dozvědět se něco nového a přitom stáhnout nějaký hezký film, nebo si vzít laptop na kolena do pelíšku, pustit si film či něco z YOU TUBE a u toho „štrikovat“ - naprostá svoboda rozhodování. Zda budu večeřet, či nikoliv - je čistě moje rozhodnutí a ten krásný pocit, že nikdo nečeká, až ho obsloužím  /předem uvařím a připravím talíře a pak je zase odnesu/, to jsou pocity k nezaplacení. Vím, že to máme zařízeno i v důchodovém věku každý jinak a snad jsem se ke stáří stala poněkud sobeckou, ale toho, co mi nebylo dopřáno po celý můj život - si převelice vážím. Nikdy jsem nepřála manželovi nic zlého, nakonec jsem v posledních létech byla mimo jiné i ošetřovatelkou a snažila se skloubit dojíždění za prací se všemi povinnostmi vdané ženy, ale musím se přiznat, že takhle krásně bych se s žádným mužem neměla. Někdo naříká, že neumí nebo by neuměl žít sám - ale to je přece nádhera, být svou paní s volností a svobodným rozhodováním a to nejen o prvním svátku vánočním. Skoro lituji ty upracované maminky, které si tohle mohou dovolit snad jen jednou ročně, příp. na dovolené /ale je jich hodně, jež i na dovolené vaří, uklízejí ap./.

Tudíž - pokud je osud trochu spravedlivý, měl by umožnit všem ženám aspoň v důchodovém věku, aby měly buďto nadmíru uznalé manžely - gentlemany, anebo uměly žít samy  /ale to neznamená osaměle/. Velmi se totiž divím těm, které zase hledají někoho, koho by mohly opečovávat, obskakovat a snášet mizerné nálady mnohdy nerudných dědoušků. Takové ženy si pak nemohou dovolit ani jeden volný a klidný „pyžamový den“ v roce. 

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky