Nevím, jak to udělal, že hrášek neměl, ale my jsme to s mladším bráškou začali zkoušet. Kroužili jsme kolem nosu, ale hrášek byl stále ve dlani. Až najednou se to stalo. Jarouškovi se podařilo hrášek strčit do nosu a radostně se chlubil, že hrášek zmizel. Jenomže ouvej. Hrášek nešel  vyndat  a naopak zajížděl ještě dál do dutin nosu. Začal brečet tak hrozně, že přiběhla babička, a když zjistila, co se stalo, začala brečet také a běžela sehnat tatínka. „Co se to tady děje? Co tak řvete?“  Babička mu vysvětlila, co se stalo. Tatínek zůstal bezradně stát a říkal: „Co budeme dělat? Doktor bude po pacientech a do nemocnice je daleko.“ Bydleli jsme  na  vesnici, všude daleko. Maminka prosila tatínka: „Něco udělej, nebo nám umře.“ Tatínek dostal nápad. „Podej mi háček, co s ním háčkuješ, já ho vyndám.“

Začala záchranná akce. Hrášek ale vyndat nešel, a tak se použil ohnutý slabší drátek, nešlo to ani tímto háčkem a hrášek zalézal ještě dál. Protože už byl v nosíku několik hodin, začal bobtnat. Starší bratr věděl, že až to skončí, bude na řadě on s pořádným výpraskem. Vyběhl z domu a běžel k jednomu z blízkých sousedů, který měl  traktor a prosil  souseda, aby našeho Járu dovezl do nemocnice. Už se stmívalo a sousedovi se tak daleko jet nechtělo, ale šel se podívat, co se děje. Když viděl, že jsou všichni ubrečení a zoufalí, běžel pro traktor a jelo se do nemocnice. My jsme zůstali doma s babičkou, která se stále modlila, jen aby Jarouškovi pomohli. 

Už se rozednívalo, když přijeli zpátky a Jarouška úplně vyčerpaného v náručí. Trvalo moc dlouho, než se hrášek podařilo vyndat. Jestli starší bratr dostal na pamětnou, to už si nepamatuji. Příběh ale nekončí. Dorostli jsme a starší bratr se oženil a měl rodinu. Když mamince přivezl vnoučka na hlídání, maminka byla plná radosti, že může mít vnoučka na hlídání, a protože my už jsme byli velcí, řekla: „Děti, hlídejte ho, já musím vařit.“
Tak jsme si s ním hráli, ale hošík byl klučina všudybyl, všude vlezl a najednou ukazuje diabolku do vzduchovky, kterou měl tatínek na plašení vrabců. Hned jsme mu ji vzali a zakázali ji brát. Vzpomněli  jsme si, co bylo s hráškem a mluvili jsme o tom před malým hochem. Nebylo vidět, že poslouchá, hrál si s hračkou. 

Druhý den maminka hlídala vnoučka sama a jak při něm vařila, nevšimla si, že hoch diabolku opět vzal a to, co vyslechl, to udělal. Diabolka byla v nosánku. To už ale maminka věděla, že ji nesmí vyndávat, oblékla vnoučka a autobusem odjela k lékaři. Diabolka byla vyndaná rychle a maminka i vnouček přijeli domů v pořádku. Proto už všichni víme, že děti jsou jako opičky, dáváme si pozor, co povídáme v přítomnosti dětí a hlavně co dělají. Tím se také u nás přestala vzpomínka na hrášek vyprávět.