Dětství na venkově

Dětství je asi nejkrásnější část života. Malý človíček se vyvíjí, utváří si svůj svět a vnímá okolí svýma očima. Každý z nás má v sobě plno vzpomínek na tuto etapu života. Mnohdy se vracíme do míst svého dětství po letech a najednou máme pocit, že to už není to, co máme uloženo v srdci. A přesto všichni rádi vzpomínáme.

Já jsem do svých deseti let žila s rodiči a prarodiči na vesnici asi tři kilometry od většího města. Tehdy zde bydlelo dost mladých rodin s dětmi. Do školy jsme dojížděli ráno autobusem a odpoledne chodili domů pěšky. Vůbec nám to nevadilo. Naopak jsme si ty cesty moc užívali. Někdy jsme chodili všichni společně. Někdy šla skupina dívek a druhou cestou chlapci. Po příchodu domů jsme se naobědvali a napsali si úkoly. No a potom se všechny děti sešly u potůčku pod kaštany. Zde jsme vymysleli, co budeme dělat. Když nad tím teď tak přemýšlím, zjišťuji, jak byly některé naše hry nebezpečné.

Dost často jsme chodili do blízké stodoly plné balíků slámy. Tehdy byly balíky menší obdélníkové a ve stodole vyrovnané skoro až pod střechu. My jsme si vylezli až nahoru na trámy a odtud skákali do slámy. Pořádali jsme různé soutěže, například: kdo skočí dál nebo kdo přeskočí postavenou překážku. Jednou starší chlapci u země odebrali balíky a vytvořili tak cestičku pod ostatními balíky slámy. Po kolenou jsme tedy prolezli po zemi takovým bludištěm a nad námi byla několikametrová vrstva slámy. Tam jsem vlezla jen jednou a měla jsem z toho takový nepříjemný pocit. Vůbec nám nevadilo, že jsme celí zaprášení a že máme za oblečením kousky slámy. To jsme stejně většinou zjistili až doma při převlékání.

Často také probíhaly bitvy mezi chlapci a děvčaty. Při cestě ze školy byla vyhlášená válka a od té doby nesměla dívka promluvit s chlapcem. Po obědě se utvořily dva tábory a vysílali se posli s požadavky. Samozřejmě nikdy nedošlo k dohodě mírovou cestou. Válčilo se „gumičkovými pistolkami“ nebo se natrhali „ježci“ z lopuchu. Jako munice sloužilo vše, co bylo kolem. Zajatci se vydávali jen po splnění úkolů, například: přinést třešně ze sousedovy zahrady.

A když se nám při těchto hrách stal nějaký menší úraz, jako odřená kolena a lokty nebo pořezání, vůbec jsme neběželi domů s brekem. Ránu jsme si omyli v potůčku, obalili kapesníkem a ve hře se pokračovalo. Ale ne všechny naše hry byly tak nebezpečné. O prázdninách byla vesnice plná dětí, které přijížděly k babičkám. A to se pořádaly různé turnaje: stolní tenis, badminton, fotbal, volejbal, vědomostní soutěže, karty…  Takže byla olympiáda nebo mistrovství světa.

Myslím si, že dříve děti více držely při sobě a pomáhaly si. Na vesnici bylo normální, že děti pomáhaly v domácnosti, kolem zvířat a na zahradě. Přesto všechno bylo dost času na naše hry. Možná to bylo i tím, že jsme nevysedávali u televize a počítače ještě nebyly. Hraček jsme také tolik neměli, zato bujnou fantazii, tu jsme měli. Občas na tuto dobu vzpomínáme společně s mamkou a ta se tomu nyní už směje, ale vždy mi připomene, jak nebezpečně jsme si někdy hráli a hlavně co vše jsme byli schopni vymyslet. Kdybych o tom vyprávěla své dceři, nepochopila by to. Její život má zase jiná specifika a nebezpečí tam také je. Ale úplně jiné a asi horší. Každá doba má prostě své.

Přeji vám všem, ať si na své dětství a mládí uchováte co nejvíce příjemných a krásných vzpomínek.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10