Dílo moderního umělce

Půjčila jsem si kufr, ten můj byl moc malý, jak jsem loni zjistila. Nechtěla jsem vláčet další tašky a chtěla jsem mít všechno na jednom místě. Oblečení už jsem zredukovala na minimum, ale drobností okolo bylo pořád moc, že jsem zase sotva kufr zaklapla. Nevím, jak to dělají jiní výletníci, ale ať se snažím sebevíc, potřebuju spoustu věcí, jinak prostě neodjedu. Všechno je zařízené, pošta přesměrovaná, kytičky zaopatřené, tak ještě koupit Kinedryl a můžeme jet.

Na letiště jedeme v noci, všude je klid, cesta rychle ubíhá a monotónní zvuk motoru mě uspává. Uděláme si zastávku u benzínky, protáhneme se a pokračujeme dál. Provoz je malý, takhle kdyby se dalo jet i ve dne, to by byla paráda. Na letišti jsme coby dup a máme dost času na odbavení. Nechala jsem kufr obalit fólií a už se nemůžu dočkat, až ho předám personálu a budu mít volné ruce. Je zima, v hale to profukuje, ale hřeje mě pocit, že za pár hodin budeme u moře. V letištní restauraci si někteří cestující dávali na kuráž několik drinků a lehkým krokem kráčeli do letadla. Už jsem měla v sobě prášek proti nevolnosti a raději jsem si na skleničku nechala zajít chuť.

Let probíhal v klidu, ani turbulence nebyly a pomalu začalo svítat. Je to nádherný pohled, když přistáváte a slunce vykoukne nad obzor. Pánové, posílení koňakem před startem, o tu krásnou podívanou přišli, spali celou dobu. Na místním letišti je pěkný cvrkot, lidé pobíhají sem tam a my spěcháme pro kufry. Za chvíli už na páse přijíždí můj loďák, folie je oškubaná, ale kufr jinak drží pohromadě, kupodivu nemá urvaná kolečka ani držadlo, jak se už stalo. Delegátka stojí opodál a rozdává obálky se jmény. Během pár minut sedíme v autobuse a vysněný hotel u moře je na dosah. Sousedka vytáhla foťák a už cvaká první snímečky, slunce začíná žhnout a nálada je správná dovolenková. Po pár kilometrech nás autobus vysadil na pobřeží u našeho hotelu. Bože, je to ještě hezčí než v katalogu. Pokoj máme až nahoře a výhled je úžasný. Hladina moře se třpytí a už se nemůžu dočkat, až ochutnám, jak je slané. Dovlekla jsem kufr k posteli a rozhlédla se po pokoji. Pokojíček byl hezký, postel pohodlná, jen ten obraz, co je nad ní, je dílo nevídané. Obrázky, co obvykle zdobí hotelové pokoje, znázorňují přírodu, něžné zasněné pohledy na krajinu a květiny. Teď jsem se dost lekla a napadlo mě, jestli tady neproběhla nějaká přestřelka. Na obraze byla jediná barva - červená. Plátno celé postříkané intenzivní rudou barvou mě vyděsilo. Vyběhla jsem z pokoje a srazila jsem se se sousedkou. Obě jsme vyhrkly: „Viděla jsi to?“ Díla zřejmě moderního umělce visela v každém pokoji a děsila hosty. Faktem je, že to byl pohled tak odpudivý, že jsem se na stěnu s obrazem raději nedívala.

Po úvodním šoku jsem se vzpamatovala až v mořských vlnách, voda byla příjemně teplá, nádherně modrá a horký písek dokonale masíroval chodidla. Restaurace u pláže poskytla nejen osvěžení, ale i zajímavou podívanou. Děti si daly hranolky a kolem nich se slétli ptáčci. Pár kousků dětem upadlo na zem a malí opeřenci se pustili do hranolek s velkou chutí, to jsem ještě neviděla. Zobáčky ďobali do bramborových kousků a některé si jako malé žížalky odnášeli pryč. Jeden si sedl na okraj židle a čekal na další porci. Spokojeně ležím na pláži a vzpomněla jsem si na slova paní v cestovce: „Chcete poznávací nebo pobytový zájezd?“ No a teď mám obojí, relaxuju a ještě poznávám, co si víc přát.