Dítě s nemocí selektivní mutismus a to kolem

To, že má dcera tuto chorobu, jsme zjistili v jejích pěti letech. Ale zvláštní chování jsme zaznamenali již dříve. Neměla zájem si hrát na hřištích s jinými dětmi a když si s nimi hrála, tak s nimi ale nemluvila. Také nikoho nezdravila. Zato doma byla mluvná až moc, byla veselá, hravá, ráda zpívala a tancovala. Velký problém byl, že se stále v noci pomočovala.      

Když začala chodit do školky, nelíbilo se jí tam, stranila se ostatních dětí, kamarádku měla jen jednu, ale kde bylo potřeba, tam mluvila, i když málo. Pokládali jsme ji za stydlivé dítě, i když rozdíl v chování doma a ve školce nás překvapoval. Dvakrát jsme se s ní zašli poradit na psychologii, ale s nejasným výsledkem. A když jí bylo pět, tak nám jednou řekla učitelka ze školky, že dcera přestala ve školce úplně mluvit a říká jen ano a ne. A abychom se obrátili o pomoc na psychologii.      

Nechala jsem si to projít hlavou, přečetla různé články maminek a protože jsme služeb psychologie již využili, objednala jsem ji na psychiatrii. A tam se to všechno objasnilo. Diagnóza selektivní mutismus - porucha komunikace s okolím. Řekli nám, že musí být hospitalizována a že v nemocnici nám ji takzvaně rozmluví.      

V nemocnici jí udělali psychotesty s výborným výsledkem, chodila tam do školky a na logopedii a časem si tam zvykla. Při našich návštěvách byla mluvná, mluvila nahlas, vyprávěla všechno možné a chovala se odvážně. Lékařka nám řekla, že je hodně tvrdohlavá a to také ovlivňuje nechuť zdravit a mluvit s ostatními a hrát si s dětmi. Po dvou měsících nám ji propustili domů s tím, že máme docházet na logopedii a noční pomočování vyřešit buzením v 11 večer na nočník.      
Když začala dcera znovu chodit do běžné školky, zpočátku tam mluvila hodně, ale za pár měsíců z toho byla znovu stydlivost a málomluvnost. Dále jsme to neřešili a když šla do školy, řekli jsme jí, že musí mluvit hlavně s paní učitelkou, což se také dělo a první třída proběhla v pořádku.      
Toho roku na jaře nám ale zemřela babička, která s námi bydlela doma. Byla to obrovská ztráta. Obě jsme se dostaly do deprese a život se nám ztížil. V zaměstnání mi neumožnili, abych dělala jen ranní směny a tak, když jsem měla odpolední směnu, hlídal dceru děda. Já jsem se pak od podzimu cítila stále více uhoněná, až jsem onemocněla. A pak v lednu mi našli v těle chronický zánět žaludku a dvanáctníku. Musela jsem být doma a dodržovat žlučníkovou dietu. Léky měly nežádoucí účinky a mě přepadaly úporné bolesti hlavy a deprese, takže jsme žili doma dost těžko, i když nám děda hodně pomáhal.

Zlepšení mého stavu se dostavilo až tak po čtvrt roce. Na dceru to mělo vliv, protože se stalo, že na jaře druhé třídy měla občas strach jít do školy. Nedovedla říci ale proč, jen seděla ráno na židli a nehnula se. Červen pak ale odchodila do školy pravidelně a i přes absence měla nakonec dost známek, aby se mohlo normálně vystavit vysvědčení. Já jsem začala chodit do práce, i když mě to vyčerpávalo víc, než by mělo a to i při polovičním úvazku. Léky na žaludek jsem brala stále, v pořádku jsem ho ještě neměla a dietu jsem musela také stále dodržovat.      

Léto bylo velmi horké a suché. Při cestě do práce jsem musela překonávat dlouhé schody a doma hodně vařit a začala jsem se cítit přetížená. Těšila jsem se na dovolenou, ale místo ní jsem onemocněla střevní chřipkou a dva měsíce bojovala s ní a jejími důsledky. Tak léto proběhlo pro dceru spíše nudně a jen s málo kulturními a sportovními zážitky. I když dva týdny byla s tátou na venkově.      
V září byl první den úplně skvělý, plný dobré nálady. Ale hned druhý den ráno se dcera bála jít do školy a řekla, že kvůli zlým klukům ze třídy, kteří jí dělají různé naschvály a dělali je i na jaře, a proto se bála chodit do školy. Okamžitě jsem to volala paní učitelce, která zjednala pořádek a další dny už měla dcera klid. Přesto v ní ta obava ale zůstala a necítila se ve škole dobře a byly dny, kdy ztvrdla na židli a do školy nešla. Stávalo se i že zalezla po snídani pod peřinu a nevylezla, dokud jsem neřekla, že tedy do školy nemusí.      

Naštěstí v té době nastoupila na školu nová paní psycholožka - logopedka a ta si vzala dceru do práce. Po týdnu ji stabilizovala a dcera k ní chodila vždycky první vyučovací hodinu a pak lehce zvládla další vyučování a chodila domů veselá.      

Jenže, co se nestalo. Třídní učitelka do toho začala šťourat. Vadilo jí, že dcera zameškává dvě hodiny angličtiny v týdnu a domluvila s paní psycholožkou jiný režim. A to, že k ní dcera bude chodit až čtvrtou vyučovací hodinu. A to mojí dceři nesedlo. Vydržela to dvakrát a psychicky se zhroutila. Upadla do deprese a začala se bát celé školy i vlastní školní budovy. A nezbylo, než zavolat do nemocnice, že potřebuje léčbu. Takže paní učitelka nám všechno zničila a zničila i celou práci paní psycholožky s dcerou jen proto, že nechtěla dceru přezkoušet zvlášť v kabinetu.           A tak tedy byla dcera týden doma ve špatné náladě a jen si hrála a pak nastoupila hospitalizaci. Hodně se tam bála jít, ale nakonec jsem ji přesvědčila, že je nemocná a že já ji vyléčit nedokážu. Měly jsme nastoupit v 9 hodin, ale přijely jsme tam v půl dvanácté. Dcera byla ale v klidu a odešla se sestřičkou a já vyplnila nezbytné dokumenty a odjela jsem odpočívat. Celé mě to tak vyčerpalo, že jsem odpoledne prospala.      

V nemocnici dostala dcera lék - antidepresivum a druhý týden se její stav zlepšil. Začala mít dobrou náladu a přestalo se jí stýskat. Dokonce odmítla moje středeční návštěvy a byla raději s dobrovolnicí, která tam chodí s dětmi odpoledne kreslit a vybarvovat omalovánky.      
Chodila v nemocnici do školy a byla spokojená, protože měli moc hodnou paní učitelku. O výtvarné výchově chodili do keramické dílny tvořit a to se jí také náramně líbilo. Takže čas jí tam utíkal příjemně a domů se vrátit nechtěla.  
    
Uplynulo pět neděl a paní doktorka mi sdělila, že už dceru pustí domů. Moc se mi to nelíbilo, protože jsem se sama ještě nedala do pořádku po přestálých stresech a různém vyřizování, co se mi doma nahromadilo. Cítila jsem, že je to moc brzy. A moje tušení se vyplnilo. Přestože paní doktorka se domnívala, že dcera zvládne přechod z nemocniční školy do běžné školy jakoby nic, ve skutečnosti to bylo jinak. Ve středu jsme odjely z nemocnice a ve čtvrtek se mělo jít do školy. Dcera se ráno bála jít a vynutila si, že půjdeme bez aktovky jenom za paní psycholožkou. Ta na nás sice neměla čas, ale nechala nás ve své pracovně si hrát, aby si dcera zvykla zase na školní prostředí. O velké přestávce jsem zavedla dceru do třídy za holčičkami. Byly z jejího návratu nadšené a jedna přes druhou vyprávěla všechno možné. Dcera se mezi nimi zbavila strachu a řekla, že v pátek půjde do školy normálně. To se stalo a byla to pohoda.      

Ovšem po krátkém čase pravidelného chození do školy nastal jednou ráno problém. Dcera měla namožené nohy z víkendu s tátou a pro únavu odmítla vstát z postele. Když se dospala, nechtěla jít do školy ani později, protože se zase bála pozdního příchodu. A byla z toho absence celý den. A později se jí začalo stávat, že potřebovala ráno déle spát a nebyla v 7 hodin k probuzení, i když šla večer spát už v osm. Divná věc. Vstávala kolem deváté a bála se jít později do školy a narůstaly absence. Přitom stále brala lék na depresi a strach s ní spojený. Zašly jsme na kontrolu na psychiatrii a paní primářka rozhodla, že si dceru vezme ještě jednou do nemocnice. Teď tam je a já se pomalu léčím z dalších prožitých stresů.